Takové jubileum je jistě i důvodem k malému ohlédnutí. Zdeněk Vrátníček (1959) závodí od roku 1980 a vystřídal již řadu vozů. Začínal, jak sám říká, s odolným vozem Moskvič 412, s nímž vydržel jezdit 5 let. V roce 1985 jej vyměnil za novější vůz, ale opět východní produkce - Moskvič 2140 1600 SL Rallye v úpravě AZLK. Kuriozitou bylo, že u tohoto vozu bylo povoleno osm tlumičů pérování, karburátory Weber a že polovina podvozku byla z Lady. Nicméně když na Rallye Sigma 1985 bojoval o postup do národního mistrovství, hned na druhé erzetě havaroval. Na druhou stranu se tak stal poměrně slavným, neboť jeho kotrmelec se díky fotografovi Jirkovi Rohlenovi objevil na seriálu fotek na celé dvojstraně v časopisu Svět motorů.

 

V následujícím období neměl auto a proto byl rok spolujezdcem ing. Novotného, v dalším roce se opět vrátil za volant a postoupil do vyšší soutěže. Následovala éra s vozem Škoda 130 L v letech 1986 až 1989 a v roce 1990 se brňanovi podařil postup do federálního mistrovství. „Poté jsme již začali stavět  favorita, kterého používám s menšími přestávkami dodnes. Ale není to stejný vůz,“ upřesňuje Vrátníček, který své závoďáky obvykle stavěl sám za pomoci kamarádů. Jeho první favorit byl postaven ze stavebnice z Metalexu, neboť k továrnímu autu se podle jeho slov nešlo dostat.

Dalšími závodními vozy pak byly dvě Škody Felicie, po kterých ovšem opět skončil u favoritu. Výjimkou v jeho vozovém parku byl vůz Škoda Favorit, který byl přímo extovární a s kterým jezdíval Josef Sivík, poté Žaludek, Březík a Sedláček. S ním bylo - a vlastně ještě je - skvělé svezení, i když z původních továrních  dílů  jich již mnoho nezůstalo. A právě tomuto stroji zůstává Zdeněk věrný dodnes, přestože patří již spíše do závodů veteránů. Právě s ním vyrazí  i do své  sté soutěže. Přece jen je to jedna z nejlevnějších možností závodění. I když v předloňském roce se dvakrát svezl také s pronajatým vozem Nissan Micra a dvakrát s ním dojel třetí.

 

„Do roku 1986 jsme jezdili oblasti a jediná  šance zazávodit si se  špičkou byla na Valašké zimě, tam jsem jel pětkrát a naposledy v roce 1990 se stotřicítkou. To vůbec bylo nejspolehlivější auto, s jakým jsem závodil.  Startoval jsem s ní v  17 ti soutěžích a  17 krát jsme dojeli. Měli jsme ji dobře  nachystanou,“ vzpomíná  Zdeněk Vrátníček.

 

Poslední tři roky jezdec jezdí soustavněji zejména rallyesprinty, ale rád vzpomíná i na své tři starty na Barum rallye, kterou dvakrát dojel. Za nejzajímavější výsledky jezdec označuje vítězství ve třídě v Tišnově na Rallye Vysočina 1985, kdy startoval ještě s Moskvičem, a stejné umístění na Valašské rallye 1986 ve Vsetíně, či o rok později v Rallye Beskydy se Škodou 130. Z Katovic v roce 1992 si kromě prvenství ve třídě odvážel i čtvrté místo absolutně a mezi nejcennější výsledky Zdeněk řadí také 3. místo ve třídě na rakouské Rallye Semperit 1997.

 

„Nejvíce vzpomínám na to, když jsme už po revoluci v roce 1990 poprvé vyjeli do zahraničí – do Rakouska s favoritem - a doprovod mi dělali bratři Řihákovi. Vyjeli jsme s jejich  přívěsem a spali v dodávce a v přívěsu, za flašku šampusu jsme natáhli proud z hospody….. Dojeli jsme tam v jedenáct v noci, ráno jsme ale zjistili, že jsme se utábořili v městském parku. Kolem nás se ozývaly divné zvuky a báli jsme se vystrčit hlavu ven….Pak jsme zjistili, že to byl asi kůň,“ zavzpomínal Vrátníček.

 

Z rakouských startů má Zdeněk vůbec řadu pěkných zážitků a rád na tamní soutěže jezdí.„V předhůří Alp se cítím jako v malém Monte Carlu. Od té doby jsme tam startovali už 5 x a letos se chystáme znovu. Jezdíme tam rádi kvůli tratím i vstřícnosti pořadatelů,“ doplnil dále.

 

Za připomenutí stojí také řada spolujezdců, které střídá, jako někdo jiný holky. Jeho spolujezdci byli ing. Ivo Štěpánek, Milan Kvaček, Petr Řihák, Jirka Michálek, Luděk Kocman, Bronislav Melichar a Martin Šlosar, s nímž jezdí poslední tři roky. „To je jak lidi mění ženy a k některým se potom vrátí …. Nejlepší doba byla, kdy jsem s jedním autem mohl jezdit do práce nebo tehdy do školy, pak si do kufru dát dvě náhradní pneumatiky, kabelu s nářadím, kanystr na benzín, který jsme si schovali v roští a nikdo  ho neukradl…V pátek jsme odjeli do místa soutěže, odpoledne se natrénovalo, v sobotu ráno byla přejímka, v deset start a kolem třetí odpoledne cíl a večer už všichni byli doma. Přitom jsme  za těch pár hodin ujeli 250 km, pořád se jelo a nečekalo v nějakých zónách.... Jezdilo se na jedněch gumách a člověk měl auto zažité a svezl se za pár korun. Startovné bylo tehdy stokoruna,“ zavzpomínal na dobu, která zase není až tolik vzdálená, i když dnes je něco podobného zcela nemyslitelné.

 

„Nejlépe se mi jezdilo se stotřicítkou. To bylo pro nás  „garážníky“ super  auto na ovládání, i cena byla rozumná. Auto stálo 60 000…. Můj názor je, že kdo jezdí soutěže, to je buď diagnóza nebo chce uspět a vyhrávat. Jsou dva rozdílné přístupy. Hromada velmi dobrých lidí, kteří dokázali mnohem více, než já, už dávno skončila, protože se už nechtěli vracet do horšího auta. Já jsem rád - hlavně že jedu a můžu jezdit. Těch, co skončili, je mnoho, z jakýchkoliv důvodů…. Třeba tím, že se oženili a dosoutěžili. Dnes se končí hlavně z důvodu nedostatku peněz. Dnes to financovat z rodinného rozpočtu už moc nejde,“ pokračuje dále  Vrátníček, kterého k závodění mimochodem přivedl film Rallye Modrý průsmyk.

 

„Tam mně inspirovali a Moskvič byl nejlacinější auto na českém trhu, bylo robustní… Ruský ingot mi byl sympatický a hlavně tatínek ho měl taky, takže jsem si mohl půjčovat pneumatiky před soutěží a mnohdy o tom ani nevěděl…Ale víš, co je to přezout  dvě auta zaráz? A večer zase zpátky…

 

Problém byl ale v tom, že měl takzvané BB, které měly maximální povolenou rychlost 80 km/h. Byly trochu nepovedené a tedy určené pro přívěsné vozíky a podobně. Ale vydržely !! První moje rallye byl Vyškov 1980, letos tedy budu mít malé výročí –25 let závodění.  Známá račická erzeta se tehdy jela obráceně a nám po čtvrtém sešlápnutí Moskvič přestal brzdit. Ale celou soutěž jsme zvládli, i když jsme dojížděli se zadřeným diferenciálem, z něhož stříkal olej a zvuk auta připomínal přistávající letadlo. Ale dojeli jsme a tím nás to chytlo!“ líčí Zdeněk Vrátníček naprostý začátek svého závodění před čtvrt stoletím a pokračuje: „Auto jsme dělali na ulici a měnit dva týdny  před valaškou motor, to bylo utrpení… V roce 1982 jsme pak se Zbyňkem Horou založili  Rallyclub Brno a pak se zlepšily materiální podmínky. Vlastní výroba pomůcek pro školy, to byla jediná podpora, protože od Svazarmu jsme nikdy nic nedostali. A jak já říkám jednomu z kolegů, finanční genius ing. Novotný měl dobré nápady a dalo se něco vydělat.

 

Spíš mi vadí to, že peníze, které jsou dávány do motorismu ze státního rozpočtu, mizí já nevím kam …. Když chce někdo začít, musí mít hodně peněz na půjčení auta nebo mít dílnu, auto, doprovodné auto, tréninkové auto, vlek, vybavení, náhradní díly. A to je neúnosné.“

 

V tajných plánech Zdeňka Vrátníčka je mimo jiné zprovoznění Moskviče, který nyní leží někde v rohu zahrady. S ním by se pak zřejmě objevil v šampionátu historiků, i když zatím ještě chce jezdit se svým letitým favoritem. „Ale jdou nějakým divným směrem. Byl by to krok zpátky, uvidíme . Nicméně je to pro mnoho lidí cesta, jak se svézt… Je to možnost , jak si zazávodit s lacinějšími auty,“ podotýká.

 

Na závěr se zkušený soutěžák zamyslel i nad současným děním v našich soutěžích a nad směrem, kam se rallye díky různým funkcionářům ubírají: „Momentálně se mi zdá, že naše federace je odtržena od potřeb soutěžáků, kdy jsou dělány změny, aniž se federace jezdců ptá a mnohdy je pro ně splnění nepodstatných záležitostí mnohem důležitější, než věci podstatné. Zbytečně mám předepsáno, kdy musím trénovat, jak tam budu dlouho…

 

 

 

Pavel Jelínek, www.car.cz

V Brně 12. května 2004