Milí fanoušci automobilových soutěží. Dnešní tiskovou zprávu bych rád pojal naprosto jinak, než jste byli doposud zvyklí. Do čtvrtého ročníku Cebia Rallye Pelhřimov, který se jel o prvním srpnovém víkendu, jsme opět odstartovali s naší historickou Škodou 130 LR s vírou, že už konečně spatříme cíl. Technika si však opět postavila hlavu a naše letošní čtvrté nedojetí mě vyprovokovalo napsat tento netradiční text, který jistě mnozí z vás ani nedočtou kvůli jeho délce až do konce.

Po úspěšných dvou letech působení Pavla Stráského v Českomoravském Poháru Rallye, respektive Poháru České republiky v rallye, jsme se jako VSV rallye team rozhodli zkusit něco lepšího, prestižnějšího. Volba samozřejmě padla na národní mistrovství historických automobilů, kde bychom mohli porovnat svoje síly se střelci s dalšími škodovkami, jakými jsou Emil Triner, Petr Hejhal, Jan Krejča, ale i s dalšími kvalitními piloty skvostů dob minulých. Podmínkou účasti v tomto seriálu ale byla přestavba původní Škody 130 L/A z pohárového auta na čistokrevného historika. Béčková elera byla velkým lákadlem i přes to, že jsme tušili, kolik nás to bude stát času i finančních prostředků.

Koncem minulého roku jsme odvezli auto specialistovi, který nám byl v dobré víře doporučen. Zdeněk Krob v Rakovníku na škodovce pracoval více jak měsíc, začátkem prosince jsme si ji jeli vyzvednout, aby se na ní mohlo začít pracovat a stihla se včas připravit na novou sezónu. Na první pohled vypadalo vše naprosto v pořádku. Auto mělo už tu správnou nápravu, zadní čelo s typickým žebrováním, hliníkové dveře a kapoty. Za odvedenou práci jsme panu Krobovi náležitě zaplatili a před Vánoci se pustili do dalších částí přestavby. Po nalakování celého auta přišla ta nejdůležitější část našich prací – usazení tlumičů, motoru a převodovky. Tlumiče byly v autě, ale nám zbyly jenom oči pro pláč...

Náprava byla totiž udělaná tak, že tam vůbec napasovaly! Držáky na převodovku jsme si museli předělat sami, stejně tak jako kus nápravy od ´renomovaného specialisty´. Geometrie udělat samozřejmě nešla. Jezdec s hlavním mechanikem už v garáži skoro bydleli, aby se stihlo auto dodělat do březnového testování. Nakonec se všechno podařilo, eleru jsme otestovali a těšili se na Valašskou rally. S blížícím se startem se ale zvyšovala nervozita. Vydrží to? Udělali jsme všechno správně? Pojede to auto vůbec? První testy ukázaly, že podomácku předělaná náprava by mohla vydržet, auto fungovalo taky dobře.

Odstartovali jsme do Bystřičky a po několika kilometrech škodovka začala kuckat a nejela. Při výjezdu na Santov se vše dalo záhadně do pořádku a zase to fungovalo. Problémy s karburátory dávaly tušit, že není něco v pořádku. Tehdy jsme ale nevěděli, že se tato patálie bude s námi táhnout celý rok. Jako absolutní nováčci mezi velkými historickými kluky jsme i přesto byli poměrně spokojeni. Naše účinkování zastavil až defekt levé zadní pneumatiky na první sobotním testu. Nedal o sobě vědět a poslal nás bokem na želenou tyč, jejíž patka značně pochroumala spodek auta. Zklamaní jsme tedy vyrazili domů, abychom stihli dát eleru dohromady před naší domácí soutěží a největším tahákem letošní sezóny – Rallye Český Krumlov.

Hustopeče jsme kvůli nedostatku peněz vynechali a intenzivně se připravovali na Krumlov. Vadné součástky z Weberů byly vyměněny a auto šlapalo jako švýcarské hodinky. Navíc se nám podařilo kontaktovat Jiřího Urbana, jednoho z našich nejlepších soutěžních jezdců minulosti. Díky jeho ochotě jsme ho mohli přivítat jako hosta a zároveň patrona týmu. Jelikož projevil zájem o svezení v eleře po dvaceti letech, rozhodli jsme se absolvovat shakedown. Dvakrát jsem se s Pavlem svezl já, abych měl životní sen splněn kompletně. Po druhém průjezdu cílem jsme se ale jen mohli panu Urbanovi omluvit, auto naložit a jít se dívat. Motor měl vydržet rok. Vydržel. Na Harazimu, na místě, kolem kterého jezdíme celý rok vlastně denně, vyletěla ojnice skrz blok a bylo po motoru. Dodatečně děkujeme Milanu Fiedlerovi, který připravil opravdu špičkový agregát. Přišel však jeho čas, bohužel pro nás v nejméně vhodnou dobu a zcela nečekaně…

Poté se vznášel nad naším dalším působením otazník. Bylo jasné, že pořízení nebo stavba nového motoru nás vyjde na nehorázné peníze. Jelikož závodíme především za svoje vlastní, nejčernější myšlenky směřovaly k předčasnému konci už v květnu. Nakonec Strány obětoval závodění všechno, dal do auta velkou část svých úspor, strávil s kluky mechaniky desítky hodin v garáži a nový agregát postavili společně doma na koleně. Chtěli jsme stihnout Vltavu, jedinou soutěž na území republiky, kde startují jenom historici. Auto dali kluci dohromady těsně před startem. Nejvíc mě mrzelo, že jsem jim nemohl nijak pomoci. Jsem technický analfabet, ale netajím to. Na startovní rampu v Klatovech jsme se tedy postavili a do soutěže nevstoupili vůbec špatně, avšak auto po dlouhých rovinách z těžkých zatáček neodjíždělo. Karburátory byly předtím rozebrány spolu s motorem a doma se je nepodařilo ideálně naladit.

Sice jsme ztráceli vteřinky, ale nic to neměnilo na tom, že motor ´made in doma´ funguje! Kluci měli můj veliký obdiv. Na třetím testu chytáme levým zadním kolem velkou díru. Kolo se rozlétne na kousky a při zastavování na místě, které vypadalo jako odstavný plácek, padáme pravým bokem do příkopu. Škodovku spolu s diváky vyndáme na cestu, kolo vyměníme, jedeme dál. Sice se ztrátou, ale zítra si ještě zazávodíme. Celou sobotu jsme stahovali a propracovali se až na začátek druhé desítky absolutního pořadí. Nedaleko po startu desáté erzety byl konec nadějím. Do cíle zbývaly tři vložky a z motorového prostoru se ozvaly tupé železné rány. „Převodovka?“ ptám se. „Ne, motor…“ Pavel byl před psychickým zhroucením. Auto okamžitě odstavil, aby nebyly škody ještě větší. Ještě ten den večer už měl auto doma rozebrané a poměrně optimisticky mi volal, že to je opravdu převodovka. Očesalo se trojkové kolečko. Dalo se to ale čekat, skříň už toho měla také dost za sebou. Bohužel motor i skříň letos dodýchaly téměř ve stejný okamžik…

Chtěli jsme to ale letos ještě zkusit. S repasí jsme byli odkázáni na Petra Dlouhého, aktivního účastníka závodů do vrchu. Při cestě zpět z brněnského Autosalonu jsme mu převodovku odvezli a podle jeho slov si pro ni mohli ještě v týdnu přijet. Uplynul týden, dva, tři,… ani po měsíci nám nebral telefony. Jednou za dva dny se mu Pavel dovolal, potom tři dny nic. Do Pelhřimova zbývalo čtrnáct dní. Bombardovali jsme ho telefonáty z různých čísel. Nic. Nakonec se mi podařilo zjistit číslo přímo k Dlouhým domů. Druhý den sám volal, že je skříň hotová a můžeme si přijet. Mezitím jsme se vypravili na dovolenou na šotolinový Veszprém a poslední dva týdny se věnovali autu. Převodovka i přes nezvyklé zvuky fungovala. Teď už zbývalo jenom naladit problémové Webery. Po několika testech a laborování s nastavením auto jelo tak, že se Pavlovi třásly ruce a liboval si, jak to funguje.

Stojíme na startu první rychlostní zkoušky Rallye Pelhřimov. Podáváme si s Pavlem ruku a přejeme si vzájemně hodně štěstí a „ať už to konečně vydrží“! Auto peláší, žádný problém. Pavlovi sice trvá, než se po dlouhé době absence za volantem rozjede, v rámci možností se nám ale daří. Odjíždíme z prvního diváckého místa v Křešíně. Nedaleko odtud přichází rychlejší levá vracečka na druhý rychlostní stupeň. Odjíždíme z ní tak, jako doma za barákem? Ani omylem… Elera se zadusila a málem nám chcípla. Asi deset sekund jedeme rychlostí, že by nás předběhl i slimák. Až po našlapání plynu se auto rozjede. Jsou nízké hladiny, to dáme dohromady. To samé se na trati ještě jednou opakuje. Projedeme cílem, ztrátu máme velkou, ale závod bude ještě dlouhý. Na přejezdu hodnotíme uplynulý test, přijedeme do pravé zatáčky v obci Lukavec a ve čtyřicetikilometrové rychlosti ji letíme bokem.

Defekt zadní pneumatiky. Levé? Samozřejmě, letos už potřetí. Kolo vyměníme, nasadíme rezervu a jedeme na startu dvojky. Příjezd k ní je pro rozmlácené šotolině. Na startu jdu zkontrolovat dotažení kolových šroubů. Auto stojí téměř na disku…  to snad nééé? Strány už odstupuje, že se někde v lese nezabijeme. „Pojedeš pomalu!“ křičím na něj. V autě se hádáme… disk máme půjčený. Odstupujeme. Minuta před startem. „Zapni se, vole!“ slyším v přilbě. Startujeme na výstražná světla. Jedeme pomalu bez rizika defektu. Guma se ohřála a do cíle mírně dofoukla. Do servisu to už dotáhneme.

Po hektických dvaceti minutách odjíždíme na druhé průjezdy. Začíná kvílet trojka. To dělala i předtím? Nějak jsem si nevšimnul… Jasně, že nedělala. Tak snad to vydrží. Tři, dva, jedna, start. Auto jede dobře, trojka kvílí čím dál tím víc. Přijedeme do Křešína, všude davy lidí. Auto krchlá, nejede, vypadáme opět jako pitomci. Proč to doma funguje? Proč to funguje i na místech, kde není ani noha a na tipech pro diváky se skoro zastavíme? Sakra, to není spravedlivý! Odjíždíme ze vsi ven. Pavel podřazuje z trojky na dvojku. Rána… bum… bum. Zařadí dvojku, tři… bum… bum. „Jsme bez trojky…“ stroze konstatuje. Vytočí dvojku, na čtyřku to nemá otáčky. Přijedeme do vracečky, kde jsme se v předchozím průjezdu skoro zastavili. Dvojčička, nejedete to. Pavel už do toho pedálu mlátí nohou jako kladivem do kovadliny. Auto se rozjede, čtyřka výjezd do kopce nepobere. Trápíme se další deset kilometrů. Projedeme cílem, ve stopce odevzdávám výkaz a souhlasně rozhodujeme o naší letošní budoucnosti – končíme, tohle nemá cenu. S autem dojedeme do servisu, novinky voláme Martinu Vaněčkovi, člověku, který strávil v dílně více času, než doma. Je zklamaný. Stejně jako my.

Rád bych jménem členů týmu poděkoval všem, kteří nás i přes letošní peripetie podporovali. Jak finančně, tak i morálně. A ostatním, kteří se na nás dívají přes prsty, chci vzkázat, ať si to taky někdy zkusí. Není to med. Hlavně, když se nedaří… Díky a za rok ahoj!

Za VSV rallye team

Pavel Kacerovský

Zobrazit celou fotogalerii