Vyrážíme. Trošku zahřejeme pneumatiky a brzdy. Míra to rozjede do první technické pasáže. Dlouhá levá váže pravý utahovák. Do levé vletíme ´co to dá´ a já čekám, kdy přijdou brzdy. Nic. Nepřichází. Ani teď. Už by proboha mohl, ne? Vím, že se s takovým autem dá brzdit hodně pozdě, ale přesto: já už bych teda jako brzdil!

Tohle už asi nedáme, říkám si a najednou auto prudce zpomaluje a my řežeme pravou. Přichází série několika protahováků. Jede se opravdu rychle, tentokrát se pro jistotu nepřibržďuje vůbec. V každé ze zatáček se zadek auta sklouzne, Míra ale lehkým rychlým kontra auto srovnává a bez ubrání plynu letíme dál. Zatáčka střídá zatáčku a já si začínám užívat, jak nám zadek uskakuje. Je to jak na motokáře, říkám si, ale tady jedu třikrát rychleji.

Letíme dál. Testovací trasa není žádným kilometrovým okruhem. Ani krátká asfaltka mezi poli, na které jezdíte tam a zpátky. Jedeme dlouhou a členitou trasu, různé typy, šířky i kvalita asfaltek. Začínám si zvykat na tempo, které prostě v sériovém voze těžko napodobíte. Zvykám si, ale jsou momenty, kdy mi opravdu do zpěvu není. Jsou to hlavně protahováky lemované mnoha topoly. To mi opravdu nedělá dobře na pleť! Jenže rally jezdci, jak známo, si hledí hlavně cesty před sebou. Proto jedeme stále v pekelném tempu, stromy-nestromy, do zatáček spíše nebrzdíme a zadek uskakuje. Kontra pod plným plynem a pryč.

Dalším momentem, po kterém mi vysychá v krku, jsou nálety do prudších zatáček, kdy se brzdí opravdu na poslední chvíli, kolikrát se nebrzdí vůbec! Všímám si, že při každém prudkém brždění Míra bleskově podřazuje. 4-3-2, ruka rychle zpátky na volant a my opět letíme do zatáčky, zadek odskočí. Kontra, plný plyn a pryč. Už si připadám jako zkušený mitfára, ale to nejlepší má teprve přijít!

Letíme. Jiný stav tohle auto snad nezná. Buď jste na přejezdu, nebo prostě letíte. Delší rovina, levá 1 a asi po třiceti metrech tipuji levá 3 přes hranu. OK. Letíme a já už směle odhaduji, kde až to Míra zakápne. Letíme a v místě, kde už by brzdil jen blázen začínám chápat, že to tam Mirek pošle pod plným. Jsme tam, a já začínám tuhle jízdu proklínat. Jedeme po dvou kolech, po kterých auto odskakuje až ke kraji silnice. Tenhle okamžik mi asi zůstane dlouho v paměti. Možná, že si na něj vždycky vzpomenu, když budu koketovat s myšlenkou, jak bych s volantem závoďáku kroutil sám. Ne, tohle ne. Šílenec vedle mě s ledovým klidem hodí krátké kontra a bez ubrání valíme dál.

Ještě chvíli mi to hlava nepobírá, ale to už se blíží cíl. Hrdinsky pak líčím, jak to bylo úžasné, ale v koutku duše sám nevím, jestli jsem se víc bál nebo si to užíval. Skvělý podvozek, účinné brzdy, a hlavně precizní pilotáž Mirka Levory. Poprvé v životě jsem měl možnost se svézt v závodním autě a to rovnou na vzdálenost rovnající se délce průměrné české erzety.

Můj první křest ohněm proběhl v rámci testování, kdy se mladý pilot připravoval na poslední díl MMČR, které se jede již tento víkend v okolí Příbrami. Situace ve skupině A5 je totiž kromě jasného vítěze celkem napínavá. Čtveřice jezdců si to rozdá o druhé a třetí místo a Mirek rozhodně svoji současnou třetí pozici nechce pustit.

„Přestože jsem si vědom kvalit svých soupeřů, boj o ´bednu´ nevzdávám a svoji kůži rozhodně neprodám zadarmo. Tímto bych chtěl jménem celého týmu AutoPower všechny příznivce rally pozvat na vyvrcholení MMČR do Příbrami,“ dodává odhodlaně Mirek Levora.

Miloš Rybář

PR

Tisková informace Mirka Levory, 16. září 2007

Zobrazit celou fotogalerii