Praha, 15. června 2004 - „Při tajných závodech jezdím na devadesát procent a mám toho tak akorát, abych dokázal předvídat problémy. Úplnou hranu jsem jel asi dvakrát v životě a z toho jednou jsem se vyboural. Neměl jsem rezervu na tu trochu písku v zatáčce a vyletěl jsem z ní jako dobře odjištěný granát. Od té doby jsem zkrotnul,“ píše v internetové diskusi na stránkách Cafe.auto.cz návštěvník s přezdívkou Příšera silnic. Diskuse plná závodnických výrazů není planým chvástáním, zvláště v době, kdy policisté chtějí zamezit pořádání tzv. „Cannonballs“, tajných závodů za běžné dopravy. „Příšera silnic“ se k pořádání závodů, které ohrožují ostatní řidiče a chodce, posléze přiznává. Dvoustovka ve vesnici prý není problém.

 

„Dnes jsem byl opět zastaven za rychlost. Naměřeno poklidných sto šedesát a z litru jsem to ukecal na zadarmo. Jeden z mála fajn policajtů, tak se s ním dalo mluvit. Říkal, že sto padesát nechávají být, to že ještě nezastavují. Což je podle mě veskrze pozitivní,“ pokračuje návštěvník diskuse s přezdívkou Ace2. Čím to je, že právě řidiče z České republiky považují ostatní země za vůbec nejhorší v Evropě? A proč se ještě svou rychlou a agresivní jízdou veřejně chlubí? Trumfování je pozůstatek z dob, kdy auto nemohl mít každý. A tak je trend opačný, než na západě. Tam je hrdinou ten, kdo se dokáže udržet na uzdě i v několikahodinové zácpě.

Každý účastník silničního provozu může potvrdit, že agresivní řidiči jsou nápadní svým stylem jízdy a chováním. Vedle nepříjemných gestikulací a nadávek jsou všeobecným ohrožením. Agresivita není jen momentální záchvěv neracionálního chování. Jde o delší psychický stav. „Agresivní jednání je psychickou poruchou. Agresivnímu jedinci jde v silniční dopravě o souboj s cílem vytlačit slabšího silnějším. Chybí mu zdravý život a zodpovědnost vůči druhým lidem, tedy své rodině i širšímu společenství,“ říká dopravní psycholog Jiří Seidlic.

 

Šéf středočeské dopravní policie Stanislav Huml má na agresory za volantem názor podepřený zkušenostmi: „Ohrožení sebe ani okolí si vůbec nedomýšlí. Jak si jinak vysvětlit rychlou jízdu v noci bez světel přes obec, předjíždění přes vrchol stoupání nebo v zatáčkách? Byl jsem na místě mnoha takových nehod a nikdy mi nebylo líto toho parchanta, který si udělal něco sám sobě, ale těch lidí, kteří jeli slušně po své polovině silnice a najednou skončili. Mnozí definitivně a mnohdy celá rodina.“ Je obtížné vyšetřit, kolik nehod bylo způsobeno agresivním způsobem řízení. Existuje však hranice mezi znechucením, únavou, frustrací a opravdovou agresivitou.

 

Řidiči by neměli při řízení podléhat emocím, musí se snažit najít „chladnější“ řešení. „Agresivní řidiči přeceňují vlastní síly i možnosti svého auta. Předjíždějí tam, kde nemají a neustále porušují rychlost. Berou jízdu jako hru a neuvědomí si, že malá chyba v takové rychlosti může znamenat konec jejich života nebo doživotní zmrzačení někoho jiného. V normálním silničním provozu se agresivní jízda ‚provozovat‘ nemůže, to nejsou závody,“ míní známý závodník rallye Emil Triner. Z těchto názorů lze vyvodit, že agresivní jízda je nepřátelské až útočné chování, jehož cílem je posílení vlastního postavení a oslabení druhého, slabšího a nevinného.

 

Každý člověk je do určité míry agresivní. Když jsou však ohroženy jeho zájmy, potlačená agresivita stoupne. Pokud má pevnou pozici, dokáže ji zvládnout. Roli sehrává temperament a charakter. Kteří řidiči bývají při řízení nejčastěji agresivní? Názory se různí. Ze statistik BESIPu vyplynulo, že největšími „agresory“ jsou řidiči autobusů a nákladních automobilů, kde počet obětí při jimi zaviněných nehodách několikanásobně přesahuje počet obětí, ve kterých byli nevinně.

 

„Máme už takovou typologii. Většinou jde o muže kolem třicítky, který je při penězích. Má silné ojeté auto nebo naopak ‚vytuněného‘ favorita, rád hazarduje a jezdí zásadně opilý. Do té doby, než se mu nehoda stane, zastává názor, že ‚tělo má jít do hrobu zhuntovaný‘. Také už byl většinou trestán,“ říká naopak mluvčí pražské záchranky Marek Uhlíř.

A oběti „útočících“ agresorů? Podle statistik obětí dopravních nehod jde nejčastěji o chodce, cyklisty a řidiče malých motocyklů. Ovšem obětí nemusí být pouze osoba za volantem, o čemž svědčí i případ z nedávné doby. „Skutečně, v minulém roce dva namol opilí muži napadli našeho lékaře a dva záchranáře, kteří přijeli na pomoc jejich údajně těžce zraněnému kamarádovi, když předtím autem nabourali do sloupu a do stromu. Důvodem k brutálním scénám, které pak celý národ viděl v televizi, byl, že lékař odmítl hledat v troskách auta mobilní telefon,“ vzpomíná mluvčí záchranky Marek Uhlíř.

 

Internetové diskuse mladých nevybouřených exhibicionistů však žijí dál svým životem. Své si myslí o radách psychologů, policistů, profesionálních závodníků a nakonec i rodičů. Převažuje tu názor, který za všechny shrnul na diskusním fóru Cafe.auto.cz návštěvník s přezdívkou Ace2: „Otřískaná Škoda Favorit 136L, za volantem dědek osmdesát až sto let ve stavu nevidím neslyším. Rychlost odhaduji na osmdesát až sto kilometrů v hodině. Dokonalý prototyp vraždícího kreténa, který si myslí, že i s řidičákem z roku 1926 má smysly na úrovni třicetiletého muže.“

 

Jaký je tedy recept pro řidiče, kteří se chtějí „vybít“, aniž by někoho ohrožovali, kam se může obrátit? „Znám jeden konkrétní příklad,“ říká Emil Triner. „Mohou si objednat rallyekrosovou dráhu v Sosnové a v Sedlčanech a tam můžou agresivitu a adrenalin vypouštět dosyta.“ Psycholog Jiří Seidlic doplňuje: „Agresivita je především afektivní vzrušení podléhající zákonitostem aktivační teorie v celé škále jejich projevů. Při nástupu stresu – frustrace a náhlého rozčilení pomáhá především rozumná úvaha nad vlastním zdravím – sportovní postoj a kvalitní hluboké dýchání. Posléze i případná návštěva psychologa nebo lékaře.“