No tak už je to hodně dávno, vlastně v roce 1986 tady byl kontrolní trénink reprezentantů v trialu a v podstatě jako malý kluk, snad dvanácti, třináctiletý – víc mi asi tehdy nebylo – jsem se toho zúčastňoval, a od té doby vlastně jenom jeden sraz motorek a to bylo asi před pěti lety, takže já jsem tady všehovšudy asi potřetí. (Pokud si sám vůbec ještě vzpomínám, byl Mirek Lisý v Třebíči v polovině osmdesátých let vícekrát, poprvé ještě jako cyklotrialista a pak nejméně dvakrát na motocyklu. V té době se v Jemnici na Třebíčsku jezdily mistrovské republikové šlapačky a tento sport zde byl velmi populární – pozn. autora)

 

 

Od té doby toho bylo přesně deset kousků, to znamená deset titulů mistra republiky, jednou, a to bylo v roce 1996, kdy už jsem končil, to byl mistrovský titul v hale, v halovém trialu. No a jinak jsem samozřejmě jezdil všude možně po Evropě a po světě a zúčastňoval jsem se velkých závodů.

 

 

Tak já jsem o tom docela přesvědčen, protože pocházím z motorkářské rodiny, kde táta jezdil motokros a měl k tomu úplně ten nejlepší vztah, takž mně dělal celá léta dobrého mechanika, poradce a trenéra a dělal skvělé zázemí včetně mé mámy. Tam byla chyba, že jsem ve třinácti začal závodit a teprve někde v mých devatenácti letech se otevřely hranice, takže od těch sedmnácti jsme měli směrné číslo,  když trialisté jezdili ven, tak jezdili dvakrát za rok. Já jsem tehdy měl nabídku jet za Aprilii celou sezónu mistrovství světa s jakousi polotovární podporou a nebyl jsem chopen jim to potvrdit, protože skutečně tady ta opona byla a i když to byl veliký kontakt do Itálie, přes tátova kamaráda, tak se to stejně pak nepodařilo.

 

Musel jsem rok počkat a to už tam nějaká ztráta v mém věku samozřejmě byla. Já bych ale řekl ještě dost podstatnou věc: začínají dneska ti mladíci třeba v sedmi, šesti nebo pěti letech a já si myslím, že to není až tak úplně ideální jezdit závody naplno. Je dobré na té motorce jezdit, to určitě, ale to tělíčko není ještě vůbec zformované pro nějaké velké zatížení. Já jsem začínal v nějakých dvanácti letech a podle mě to nebylo pozdě a dá se potom udělat skladba kolem těch šestnácti, sedmnácti let, taková, že se jezdí kolem osmi hodin denně a osmihodinový denní trénink je taková zbraň, jak docílit těch nejlepších výsledků, protože všechno je to o tréninku a hlavně třeba trial nebo třeba motokros, je to o ježdění a každý mistr světa řekne, že je to jenom trénink, trénink, trénink.

 

Mně  tohle sdělil dřív trojnásobně korunovaný mistr světa, Španěl Jordi Tarrés  (v letech 1989 až 1991, sérii pak ještě zopakoval v letech 1993 až 1995 – pozn. autora), který trénoval skutečně osm hodin denně a bylo to znát. Já jsem trénoval málo. I když jsem měl trochu handicap toho věku, tak ve své největší formě, v těch letech, kdy mně bylo dvacet, jedenadvacet, byl jsem na vrcholu a jel jsem třetí místo v Evropě, tak jsem stejně musel chodit do školy a pak do práce a nebyl jsem nikdy úplným profesionálem. Myslím si, že to je ta největší chyba. Určití Španělé a španělská centra si vyhlédnou dejme tomu pozitivní talenty, kteří by eventuálně mohli být dobří v tomto sportu, těm dají ze začátku minimální podmínky, čekají co udělá rodinné zázemí a pak, někdy kolem patnácti, šestnácti let jim dají prakticky úplně všechno. Zařídí jim školu, zařídí jim tréninkové centrum, techniku, motorky a jezdí s nimi globálně po závodech, kde jim platí ubytování a tak dále. A do dvou let z nich většinou vyjde nový mistr světa nebo Evropy. Myslím, že v tom to hlavně je, v těch podmínkách, které tady pořád v tom našem motorismu nejsou na takové úrovni, jak by měly být.

 

 

K tomu motokrosu jsem tíhnul daleko víc, než k tomu trialu, protože to mělo akci, byly tam skoky, prostě adrenalin a vůbec ten chumáč závodníků, kteří startovali stejně z toho žebříku a měřily se stopkami vteřiny... Tady to je sport, který je vyloženě osobitý pro určitého jezdce, záleží na něm, jak se s tím vyrovná psychicky a samozřejmě je to v některých případech možná těžší, protože já startuji zhruba třicetkrát za kolo, zatímco u motokrosu jenom jednou. Ale motokros je strašně nebezpečná záležitost, jsou tam možnosti různých pádů, nezaviněných třeba ze strany toho kterého závodníka, ale ze strany kolegů, kteří mu spadnou pod motorku. Táta se vždycky bránil, abych nedopadl na zranění jako on, protože dodnes je sešroubován a zdravotně poničen. Já mohu jen zaklepat, že mně se celkem velká zranění vyhnula, měl jsem sice pár šrámů, jako má každý člověk, zlomené ruce a nohy, ale nic vážného, žádné sešroubování.

 

To znamená, že trial je zajímavý a velice bezpečný sport. Se mnou je to dneska trochu jinak, protože jsem se na stará kolena zbláznil, dostal jsem zapůjčenu motorku Ducati Monster 1000, takže cestovní dvousetkilovou „bestii“, jak ji nazývám, protože ten potenciál výkonu je ohromný a je to motorka na zabití. Ale chci ji trochu zvládnout podobným stylem, jako mám v ruce trialovou motorku, takže tu akrobacii, kterou jsem dělal po skončení kariéry zhruba osm let, tak bych chtěl ještě dalších pět, šest let dělat. Věnovat se kaskadérství na velkých motorkách. Letos v Bechyni (Streetfighterday 26. 6. – pozn. autora) jsem se zúčastnil jako „exhibicionista“, dělal jsem tam jenom show a musel jsem odjet na další akci, ale příští léta se chci zúčastnit nějakých závodů a srovnat si vlastní úroveň se špičkou. Mám před sebou ještě dlouhý trénink, ale je to pro mě velká výzva!

 

 

To je přesně otázka, kterou jsem potřeboval. Já dělám motorky z takového svého přesvědčení. Baví mě to, je to můj život a jinak bych umřel. I když jsem spadnul do obchodu, abych uživil rodinu, děti. Ten obchod konkrétně jsou motorové oleje Repsol, které sem spoludováží jistá firma a my děláme distribuci. A teď řeknu věc, kterou bych neměl – mě to nebaví. A chtěl bych raději té mladé generaci, těm mladým klukům, kteří se zabíjí na motorkách, prozradit něco z toho svého umění, co jim eventuálně může zachránit život.

 

 To znamená, že chci založit jakousi trialovou... moto... smykovou školu, prostě motoškolu pro už zralé motorkáře, ne autoškolu, abych je učil rozjíždět, i když ani toho se samozřejmě zříkat nebudu, ale chci vymyslet něco pro to, aby se alespoň trochu zvýšila bezpečnost provozu a ti kluci se tady zbytečně nezabíjeli. Tedy naučit je něco z toho mého umění...