Mnoho již bylo napsáno o poušovském mostu, či lépe řečeno o jednom z dvojice mostů. Ten, kdo sjede z "třiadvacítky" v Borovině, setká se nejdříve s malým betonovým můstkem před rybí líhní. Ten zatím odolává tlakům nevídaným, jestliže bychom brali vážně ne úplně novou dopravní značku, omezující nosnost na pouhé dvě tuny...

Vážně ji ale berou pouze cizinci směřující do nedalekého kempu. Zastaví před ní, zeptají se domorodců a pak stejně se svým kemprem most přejedou. Jen trochu kroutí hlavou? Tak na co tady ta značka je? Donedávna tudy projížděla pravidelně pojízdná prodejna, dodnes značku musí ignorovat popeláři, občas hotelbus...

Ta nesmyslná značka byla výplodem jistého policisty, který začátkem devadesátých let nepochopil smysl soukromého podnikání a při projednávání dopravního značení příjezdů ke kempu v příslušné komisi tehdy ještě možná MěNV, děl: "Víte jaká je nosnost toho mostu? Ne? Tak si nechte udělat zátěžovou zkoušku! A do té doby tam bude půldruhé tuny!" Tatry naložené kamením a nákladné měření se nekonaly. Tak zůstala značka, kterou časem někdo zaměnil za ty dnešní dvě tuny.

Druhý most, přetínající řeku Jihlavu, občas zlobí. Má svá léta a vzhledem k mnohonásobnému nárůstu počtu projíždějících aut touto lokalitou, byl v posledních pěti letech dvakrát zevrubně opravován. Předtím vydržel bez zásahu asi třicet let. Teď má novou výdřevu, snad i trochu lépe organizovanou, než byla ta minulá, která se v loňském roce prakticky rozpadla. V uplynulých čtrnácti dnech se zde ještě objevoval pracovník firmy spravující místní komunikace, který kovové části nově natřel. Popravdě ho obdivuji, protože za plného provozu viset zavěšen pod mostem, to je přece jen kus odvahy. Ukrajinský dělník ale tvrdí: "Nebojím se, čeho?"

Než jsem ho vyfotil při práci, trochu jsem se bál. Nejezdí se zde totiž, ale létá! Osmdesátkou, stovkou, ti méně draví "jen" šedesát. Někteří skáčou, jako by už odstartovala zdejší rallye. A v tom je kámen úrazu - most je konstruován snad i na průjezd tanků (doslova, jde o poválečnou dodávku UNRA), ty však jezdí minimální rychlostí. Proto také je z obou stran osazena značka omezující rychlost na dvacet kilometrů za hodinu. Nikdo ji ale nedodržuje a most tak trpí s neodhadnutelnými následky.

Při poslední opravě mělo dojít k osazení zpomalovacích prahů alespoň z jedné strany mostu. Tak, aby snížená rychlost byla vynucena, jestliže značky nám nic neříkají. Podle sdělení pracovníka technického odboru třebíčské radnice, který je v této věci dobře informován, návrh údajně nebyl akceptován příslušným policejním orgánem?!

Jen pro zajímavost, poslední oprava, nutná po pěti letech od generálky, spolykala z městské kasy téměř půl miliónu korun. Retardér by stál přibližně desetinu. A možná skřípání zubů těch, co kašlou na předpisy, ale to by nás mrzet tolik nemuselo, co myslíte?

Fr. Jůza, www.trebicnews.cz