Začněme tedy krátkým ohlédnutím za Rallye Bohemia, domácím hřištěm pro Josefa Dvořáka i pro Honzu Slavíka. Před startem nešetřili optimismem, vždyť v roce 2002 při premiéře s fabií byl Pepa v cíli třetí, vloni již s Honzou dojeli druzí, takže čistě statisticky to mělo být vítězství. Jen malý je ten, kdo klade si malé cíle, ale ouha! Po vyhrané vložce v Sosnové, šli v sobotu hned na první erzetě na více než dvě minuty do příkopu. Pak třikrát vyhráli a to i přesto, že dvě vložky jeli na zapnuté varovky, když nejprve zlobily brzdy a potom ložisko kola, takže čekali, jestli auto neskončí  jako tříkolka.

 

Za cenu mírného zdržení v servisu mechanici auto opět opravili a červená fabia, nyní již na třetím místě ve třídě, opět vyrazila stíhat Tučkův yaris. Jenže hned po startu osmé vložky přišel defekt a tak museli měnit kolo. V cíli etapy pak byli vděční Františku Dočkalovi, který vítal všechny posádky na rampě, když utajil přítomným, že jsou poslední ve třídě a místo toho je ohlásil, jako pátou posádku třídy N1.

 

„Bylo to od Františka velice milosrdné. Takový průběh naší nejoblíbenější soutěže jsme opravdu nečekali. Večer jsme s Honzou řešili, jak dál. Byli jsme pátí, se ztrátou více než čtyř minut na třetího Daniela Pelikána a skoro dvou minut na Jiřího Kulhana. Rozhodli jsme se proto udělat si sami pro sebe z nedělní etapy sprint. Tedy jet dál, jako bychom bojovali od začátku,“ popsal taktiku před druhou etapou Josef.

 

Cílem úvodní nedělní vložky projeli v druhém nejrychlejším čase, ale jen na třech kolech. To čtvrté zanechali v zatáčce, do které Honza, bydlící coby kamenem dohodil, poslal většinu svých přátel a také členy rodiny. Soutěž pro ně tedy skončila dost trpkým zklamáním a Honzu neutěšilo ani to, že domů mohl dojít pěšky během pár minut. „Bohemka s námi, ale i s celým naším týmem dost otřásla, ale asi to muselo přijít. Letos nám vše vycházelo, takže teď se věci naopak vrátily do normálu. Poměr dobra a zla byl opět vyrovnán,“ řekl již s nadhledem Pepa a spolu s mechaniky i Honzou se všichni pustili do přípravy auta na sprint Agropa v Pačejově.

 

„Pačejov je soutěž, kde jsem poprvé ochutnal jako spolujezdec Jana Klingera závodní chlebíček a taky jsem zde jednou poslal auto do lesa, odkud mě odvezla sanita do nemocnice, takže jí mám rád, ale mám z ní i velký respekt,“ přenesl své myšlenky Pepa na jih Čech, kde věren svým slovům obul media a do kufru pro jistotu přibalil dva slicky.

 

 „Nebyla to ideální volba a na Marcela jsme ztratili čtyři vteřiny. Celkově jsme byli sedmí ze dvanácti. Druhou vložku jsme jeli na volno, na rozdíl právě od Tučka, kterému zůstal jeho čas a ten byl o 22,5 s pomalejší, než přidělili všem ostatním nejen u nás ve třídě. To mi nepřijde moc citlivé a hodně to ovlivnilo výsledky. My jsme to však zjistili až dlouho po soutěži, protože informace byly mizivé, spíše nulové. Do rukou jsme dostávali výsledky, kde jsme byli i pátí absolutně, nebo jsme vedli, nebo jsme byli úplně poslední. Časy, které tam byly, se lišily od těch co nám posílali z domova z internetu, i od těch co jsme si opsali z tabule, nebo sami naměřili. Závodilo se prostě poslepu, bez vědomí toho, jak na tom jsme,“  postěžoval si Pepa na informační servis. V tomto světle už byl vlastně detail, když retardéry byly postavené jinak, než byly v itineráři a nebylo výjimkou, když napsán byl tak, že se má projet na jedničku a snesl průlet na trojku.

 

Do servisu zhruba v polovině soutěže vjížděli již jako vedoucí posádka. „No jo, ale Marcel nám opět dvakrát naložil a tak jsme rozhodli, že nazujeme slicky a v tom začalo pršet. Z tratě nám naše dobrá duše Ján Baumgartner ze Slovenska telefonoval, že tam prší taky a že máme dát mokré a tak jme jej poslechli. Jenže na výjezdu z Horažďovic jako by na silnici byla čára a jeli jsme na suchu. To vypadalo, že mokré pneu bychom mohli ojet dříve, než by splnily svůj účel. Jeli jsme tedy opatrně a Marcel nás ještě třikrát porazil,“  řekl opět Pepa. Tuček se i navzdory časové zátěži posunul po osmé vložce do čela.

 

Pak následovala devátá vložka a tam se teprve na mokrých pneu dostala červená fabia na ten správný povrch. „Už když jsme tam přijížděli, věděli jsme, že tady se rozhodne, pršelo a to bylo pro nás dobré. Možná už nebylo tolik vody, jako měli ti první, ale proti Tučkovi jsme měli výhodu i v pneumatikách,“ dodal tentokrát Honza a nemýlil se. Ještě před startem deváté vložky došlo k události, která naopak svědčí o dobré práci pořadatelů, když k náhlému případu poskytli sanitku připravenou na startu. Vložka se sice trošku zdržela, ale zdraví mělo přednost a to je dobře. Po návratu sanitky se pokračovalo.

 

Vedle prvního času ve třídě, kdy Tučkovi dali půl minuty, zajeli i skvělý druhý čas ve skupině N, který je posunul na deváté místo a absolutně skončili pátí. „Je to hezké, ale velký význam tomu nepřikládáme, přeci jenom podmínky byly pro první auta rozdílné, přesto nás výsledek potěšil. Na druhou stranu nám nikdo asi nezavolá a nenabídne svezení ve WRC,“ viděl realisticky svůj výkon Josef Dvořák a pokračoval: „Musím smeknout před Robertem Mikulkou a jeho spolujezdcem. Ti dva by si hned mohli otevřít pneuservis. Oni měnili kola snad před každou vložkou. Viděli jsme je aspoň čtyřikrát a jakým tempem!“ Tato vložka byla také premiérou Honzy na mokru a tak není divu, že jiné chování auta přisoudil defektu a v cíli si oddychl, když ani čas, ani pohled na kola nic takového nepotvrdil.

 

Vyhráli i následující předposlední měřený úsek, ale až do cíle netušili jak vlastně dopadli. Netušil to ani hlasatel František Dočkal v cíli, který ohlásil, že jsou možná vítězové třídy. Honza se konečné umístění dozvěděl, když šel vyzvednout auto z uzavřeného parkoviště. „Sice jsme se chystali jít na vyhlášení a teprve tam jsem se dozvěděl, že jsme skutečně vyhráli, ale ten pocit byl takový nijaký,“ řekl Honza a už se myšlenkami dostává k Rallyšou v Blovicích: „Vloni to tam byla pro mě první soutěž v životě a jelo se na sněhu a ledu, takže jsem zvědavý jak budou tratě vypadat v létě i když se mi moc nelíbí, že se jedou vložky třikrát. Třetí průjezdy už se mi obvykle moc nelíbí. Naopak nám nevadí větší množství kratších vložek. Někdo to nazval soutěží v nasazování přileb. V případě zrušení některé vložky ale nepřijdeme o velkou část kilometrů a eliminuje se taky ztráta způsobená defektem i když při sprintu je každá ztráta vysoká a špatně se dotahuje.“

 

Závěrečné slovo patří opět Josefu Dvořákovi: „Výsledek v Pačejově nám nakonec spravil náladu po Bohemce a ukázal, že fungujeme jako tým. Dříve jsem si myslel, že nejdůležitějším člověkem je ten kdo řídí a jemu do toho někdo povídá a pak jsou tam ti pánové, co jim mění kola. Teď dávno víme že nejdůležitější je mitfára a podle něj já jedu, někdy… a pak jsou tam kluci, co nám to vůbec umožňují a dávají auto po mých chybách opět do provozu. My za to pak bereme poháry a na ně žádný nezbývá. Snažíme se jim to nějak vynahradit. V neposlední řadě jsou tu i ti, kteří nám na naše závodění přispívají, partneři a sponzoři a pak také takoví přátelé jako Jano Baumgartner, kteří svou radou a informací pomůžou a mají na výsledku svůj velký podíl.“

 

 

 

Milan Hauer

tisk info