Bezpečnost se na Dakaru počítá


Slovo bezpečnost se na Dakaru skloňuje ve všech pádech, je i hlavním tématem slavnostního slibu soutěžících, který každoročně skládá na hlavním předstartovním brífinku nejmladší účastník rallye.

Už posledních několik let v Africe věnovali pořadatelé značné úsilí a prostředky do osvěty vůči místnímu obyvatelstvu. Několik incidentů dalo do pohybu opatření ke sledování maximální rychlosti v místech, kde je rychlost omezena. Díky satelitní technologii systém prakticky nejde ošidit. Při minulém Dakaru však kontrola rychlosti i průjezdních bodů (tzv. waypointů) moc nefungovala, letos to má být jinak. GPS v každém vozidle je po příjezdu do bivaku zkontrolováno.

Kouká se nejen na počet překročení maximální rychlosti, ale v systému jsou přesně vymezeny průjezdy obydlenými oblastmi, kde platí většinou padesátka nebo třicítka. Postihy za překračování jsou značné a končí poměrně brzy i vyloučením ze soutěže, a to pozor, i tehdy, pokud je hříšníkem některá z asistenčních posádek, neřku-li press car. Argentince ani Chilany není třeba vychovávat primitivním způsobem jako obyvatele afrických zemí, kulturní vyspělost je přece jen někde jinde a Argentinci motorismus milují. Tradice domácího podniku mistrovství světa nastavuje určité standardy.

I tak jsou u speciálek vymezeny tzv. public zones pro diváky (letos je jich 57), jsou zakresleny i v závodních itinerářích a závodníci mají při průjezdu ji dbát zvýšené opatrnosti. Při loňském Dakaru byla hyperkorektní hlavně argentinská policie a odháněla padesát metrů od trati i akreditované fotografy. I to se má změnit a dostali jsme příslib možnosti vjet na speciálku s press carem.

Obě země údajně vybaví na 25 tisíc příslušníků policie a armády k zabezpečení etap. Jistě chvályhodné, ale nic se nemá přehánět: sledovat spontánní Chilany, kterak jsou okolo běžné spojovačky nahuštěni na autobusové zastávce, kterou z obou stran stráží uniformovaní příslušníci místní vé bé a diváci sami se skoro bojí usmát, bylo tristní. Nad public zones při speciálkách navíc často létá vrtulník a varuje diváky, ostatně jako na klasických rallye.

Osvěta se stejně nevyhnula ani Jižní Americe. Na 40 radií vysílá výzvu organizátorů ke spořádanému chování diváků a domácí autoklub prý rozdistribuoval na 350 000 osvětových letáků, místní televize vysílají animované video o to, jak se diváci mají chovat.

V Chile jsem si ověřil, jak nebezpečné je fotografování v dunách, i když třeba stojíte na vrcholku, z něhož je teoreticky optimální rozhled. V prudkém svahu pod vrcholem vám zmizí z dohledu i celý kamion a když se "vynoří", řítí se najednou z posledních sil svých devíti set koní rovnou na vás. Za hranu duny by si stoupnul k fotografování jen naprostý blázen, sebevrah nebo oba v jednom. Závodní pilot při přejíždění duny vůbec netuší, do čeho za hranou duny auto posílá. Vozidlo je při sjezdu duny navíc obtížně řiditelné a vyhýbací manévr dost nepravděpodobný.

Takhle se třeba při minulém Dakaru kdesi v širé Atacamě "potkali" krajané Depping a Kahle (a nebyla to 3-Städte rallye…). Mimochodem, právě v chilských dunách policisté ukázali, jak se se sériovými pikapy dokáží v písku pohybovat, mnohokrát daleko lépe než sami závodníci. Dojeli na vrcholek dunové hory a vyčistili ho jako by na něm byla protipinochetovská demonstrace.

Oficiálnímu fotografovi ovšem už jeho práci povolili, ale neváhali zdůraznit nebezpečnost celé akce. Měli svatou pravdu. Ale ani jejich činnost není bez kaňky: když "padla", nepřetáhli ani minutu a místní diváci se mohli rozběhnout hned mezi padesátku kamionů zápasících s pískem…

A těch diváků má být na jeden milion jen v prvních dvou speciálkách.

Jiří Vintr

Loprais Tatra team

www.loprais.cz

Zobrazit celou fotogalerii