Před každou rychlostní zkouškou, když je chvilka času, obvykle spolujedoucí posádky konzultují průběh té minulé a porovnávají si časy, zážitky a podobně. Stejně tak tomu bylo i v Blovicích a protože jsme jeli pohromadě všichni, kteří jsme se honili ve třídě N3, tak jsme se bavili mezi sebou. Po osmé  vložce prohlásil pan Tlusťák, že bude protestovat proti času, který zajel pár vložek před tím, protože dojel pomalejší auto a dost ztratil, než mu udělalo místo. My s Petrem Křížkem jsme to brali jako legraci a řekli jsme, že budeme stejně protestovat proti našemu času na osmé vložce, kde jsme jeli po oleji, který vytékal z hondy Karla Soumara. Já jsem na pana Tlusťáka ztratil 5,1 vteřiny a Křížek 4,1. Brali jsme to jako vtip a považovali věc za vyřízenou a pana Tlusťáka za „normálního“. On však skutečně protest dal a co víc, sbor komisařů (Milan Pospíšil - hlavní sportovní komisař, a komisaři Jiří Venuš a Jaroslav Krčma) mu vyhověl, čas opravil a to ho posunulo před nás na druhé místo. Takovou věc za 27 let co závodím nepamatuju.

 

Pamatuju ale jiné věci: Pamatuju si své několikrát rozbité přední okno při jízdě za pomalejším vozem. Pamatuju si oprýskané chladiče a zničený lak na přední části svého vozu. Pamatuju si, že za cílem jsme si to s dotyčným vyříkali, že jsem mu ukázal kde jsou ve voze a na voze zpětná zrcátka a jelo se dál. Viděl jsem i Sainze, jak naštvaně bušil do střech svého auta a skákal jak na péro, když jej jiný nechtěl nechat předjet, ale nepamatuju, že by mu někdy kvůli tomu měnili čas. Co nedokázal Sainz, dokázal pan Tlusťák. Na základě jeho stížnosti a čestného prohlášení pana Skoupila mu sportovní komisaři vyhověli.

 

Měli jsme my spolu s Křížkem nahánět Soumara, aby nám taky napsal čestná prohlášení? Nejde o naše umístění, my jsme rádi když dojedeme a když je to na bedně, tím líp, ale tento způsob se nám zdá dosti podivný. Co k tomu říct? Jak to tedy skutečně bylo? Výkladů se nabízí několik a do budoucna se otevírá precedens, který může mít vážné důsledky.

 

Co když posádka nikoho nedojede, ale domluví se s před ním startujícím jezdcem a na základě jeho čestného prohlášení mu komisaři pomůžou smazat ztrátu zaviněnou třeba jezdeckou chybou?

 

Pokud jedna posádka sama přiznává, že druhého brzdila, proč nebylo zkoumáno, zda její jednání nebylo možno posoudit jako nesportovní chování s možným následkem ve formě vyloučení?

 

Jak se určila doba onoho zdržení? Prý průměrem z dalších dvou průjezdů. Možná, ale jak by se postupovalo, kdyby se jely jen jedny průjezdy?

 

Měli třeba bratři Vojtěchové v Pačejově protestovat proti dešti, když je právě pan Tlusťák porazil?

 

Těch otázek by bylo víc. Třeba jestli by si pan Tlusťák ve svém věku nemohl uvědomit, že z něj žádná hvězda typu Romana Kresty již nebude a pokorně přijmout stav a výsledky dosažené na trati, když už mu nevadí, že s ním dokáží držet krok veteráni našeho věku a věnovat se také trošku závodnické etice?

 

Nebo úplně ta nejdůležitější otázka: Má vůbec cenu závodit, když se výsledky dají doladit pomocí komisařů a „smáznout“ tak své soupeře, jak řekl pan Mareš, spolujezdec pana Tlusťáka, po odchodu z ředitelství soutěže, navíc v době, kdy již jejich největší soupeř v tabulce, tedy Karel Soumar už nepokračoval a oni již mají svůj titul téměř jistý? Bude ten titul ve správných rukách a bude mít pro pány Tlusťáka a Mareše nějakou cenu?

 

 

Jaroslav Roubíček – jezdec st. č. 37