Závody začaly volnými tréninky, kde měli jezdci divize 1A problémy. Zdeněk Čermák tradičně s převodovkou, Pavel Hlaváč s poloosou (s autem závodil Kalný na ME) a Petr Bílek s akumulátorem. Po výměně zajel Petr třetí čas, všechny však zaskočil Veverka, který měl nejrychlejší kolo o více než vteřinu lepší než ostatní. V prvních rozjížďkách se tito dva borci utkali proti sobě. Vojkovský závodník jel  druhý, ale předjet jej nemohl („Do kopce ho tlačím, ale na rovince mi ujíždí.“) Pak se odhodlal. „On jezdil nájezd do dalšího kola pomaleji, tak jsem to chtěl zkusit vnějškem. Ale gumy mě nepodržely a už jsem se viděl ve svodidlech,“ říkal Petr, když kroutil hlavou nad výsledky.

 

„Říkám si: ´Čtyři vteřiny v tahu´, ale stejně jsem druhý.“ dodal s úsměvem. K tomuto výsledku mu pomohl také Kotek, který u stanoviště č. 4 neúmyslně strčil do Sýkory, který vylétl z dráhy a vrátil se poslední. Mimochodem, Petr opět stál na startu s Petrakovitsem a Schermanem. Naštěstí však stál na vnitřku a tak jim bez problémů ujel. V druhé rozjížďce jel Petr proti Hlaváčovi, který se nikdy nestydí „dát ránu“. Bílek jí dostal proti logice na zadní nárazník poprvé po startu a podruhé „u střelnice“, kde již součástka upadla. Nebýt této nehody, přivezl by Petr auto zpět nepoškozené. I přes tento incident získal Petr na Jihočecha 2 vteřiny a zdálo se rozhodnuto. „Začínal jsem věřit ve vítězství,“ poznamenal Petr po závodě. Ve třetích rozjížďkách se rozhodovalo, zda bude na PP stát Bílek nebo Veverka. Domácí jezdec nezaváhal a opět vyhrál.  

 

Z nejvýhodnější startovní pozice odjížděl hned třikrát, neboť nervózní soupeři startovali předčasně. Po startu se ujal vedení před Veverkou, který však po třech kolech zastavil. Petr si toho všiml až v předposledním kole. Podíval do zrcátek a nikdo tam nebyl, mohl tedy zvolnit a nejet úplně naplno jako doposud. Vedení udržel až do cíle, kde byl o pět vteřin dříve než druhý Kotek. Za šachovnicovým praporem zastavil, vylezl na střechu auta, zvedl ruce nad hlavu a za mohutného aplausu bavil diváky. Pak si sundal helmu i „kuklu“ a skákal u své zamilované Felície, kterou poté i obejmul. Očividně prožíval nejkrásnější chvíle kariéry. Hlaváč byl po problémech vděčný i za bronz.

 

Když odjížděl, byla mu ukázána černá vlajka znamenající diskvalifikaci za havárii. Diváci se rozdělili na dva tábory – jedni tvrdili, že si o ní už dlouho říkal a druzí, že za daný incident nemohl. Pravdu měli všichni. Hlaváč jel třetí a v „ostré pravé“ zatáčce před začátkem stoupání byl v mračnech prachu vystrčen Petrakovitsem z ideání stopy. Při návratu zpět dal soupeři „co pro to“ ránou na dveře.

 

Tomáš, Petrův bratr, který kdysi také závodil v hobby ralllycrossu, prohlásil, že by měl Hlaváč jezdit ohleduplněji. Zatímco se projednával protest, Bílek a Kotek čekali, kdo s nimi půjde na stupně. Petr, se smíchem prohlašující: „Musím trvat na opakování ceremoniálu,“ si na vyhlášení počkal a poté jel i se svými příznivci slavit vítězství s masem od pana Dvořáka a sudem piva.