Na Dakar o dekády zpět – 1991

Ve dvou retrozastaveních se podíváme na zápolení Tatry a Karla Lopraise v ročnících o jedno resp. dvě desetiletí zpět. Začínáme tím starším z obou milníků, v roce 1991.

Dakarská rallye se nacházela ve fázi stagnace, ale pokud se jedná o kvalitu jezdeckého obsazení, moc neutrpěla. V kategorii motocyklů už si pomalu brala slovo nová generace Peterhanselů a Arcaronsů, která dávala sbohem garnituře Neveua a Rahiera. Mezi osobními auty se odporoučel Peugeot, ale tým Jeana Todta (nynějšího šéfa FIA) přispěchal s okamžitou náhradou v podobě Citroenu, k tomu tu bylo ofenzivní Mitsubishi. Jen kamiony se nacházely v jakési kocovině po facce, jež následovala po tragickém roce 1988. Citelně chybělo angažmá silného západoevropského výrobce. A protože doprovody ještě neměly svou vlastní kategorii a všechny jely soutěž, bylo jich na startu přes stovku. A zase tak špatné obsazení těžká vozba neměla – naopak, ozdobila ji hned čtveřice továrních týmů! Jen považte, něco takového neexistuje ani dnes.

Favorizována byla obě tovární Perlini. Kromě týmové jedničky Houssata usedl poprvé na sedadlo pilota syn majitele firmy Francesco Perlini. Kategorie byla trochu zasažena nutným krokem v podobě eliminace prototypových monster, dodnes je však záhadou, jak je to možné, že obě Perlini mohla startovat. Italský výrobce se soustředí na produkci důlních dump trucků a typ 105F, navíc jako hasičské vozidlo, nikdo v akci neviděl. Ale Italové měli homologaci svého vozidla jasně potvrzenou a po právní stránce nebylo co řešit.

Tatra toho roku nasazovala dvě tovární vozidla. Už příprava byla strastiplná, po listopadové revoluci nastal rok velkých ekonomických a společenských změn, jež s sebou mimo jiné přinesly i několikanásobnou devalvaci měny. A tak bylo pro týmové vedení nutné opakově vyjednávat se sponzory – přislíbené peníze vždycky najednou nestačily. Ale podařilo se dostat na start nový speciál 4x4 pro Karla Lopraise. Vůz byl postaven na záladě bílého prototypu, který byl předešlého roku testován, jen nástavba se nevešla do představ pořadatelů o sériovém kamionu, a tak červená Tatra dostala klasickou valníkovou plošinu s plachtou. Druhý vůz, tradiční šestikolka (tenkrát samozřejmě ještě bez přezdívky Babča) pilotoval Zdeněk Kahánek s Otou Měřínským a Jaroslavem Hudcem.

Ještě dva tovární týmy stojí za zmínku. Ruský Kamaz se na Dakaru prezentoval podruhé. Rok předtím to nevyšlo, tentokrát si Rusové všechno vynahradili. Pětice (!) továrních speciálů Kamaz 431010 6x6 šlapala tatrovákům na paty po celou dobu soutěže. Mimochodem, dnešní matadoři dálkových soutěží Vladimir Čagin a Firdaus Kabirov byli už tenkrát u toho v rolích mladých spolujezdců. Také japonské Hino slavilo na Dakaru premiéru a nasadilo hned čtyři lehké kamiony Hino Ranger, tendy ještě bez Jošiho Sugavary, jenž naskočil do kamionu až o rok později, zato s Johannem Reifem, pozdějším tradičním soupeřem tatrováků. LIAZ na Dakar nenasadil tradiční tovární tým, ale s extovárním strojem po Jiřím Moskalovi v rámci sestavy Unimax-Omnipol startoval Josef Kakrda.

Jsme-li u premiér, Dakar 1991 znamenal první společné působení Karla Lopraise a Josefa Kaliny, samozřejmě s Radkem Stachurou. A také si tatrovky naposledy oblékly na Dakar do té doby tradiční červený háv.

Toho roku to byla poslední bitva do Dakaru, která vedla přes legendární poušť Tenéré napříč Nigerem. Ano, je tomu už dvacet let. Od té doby, nepočítáme-li extempore do Kapského Města o rok později, už legendární Tenéré nemohla z bezpečnostních důvodů být do trasy závodu zařazena. Nepovedlo se to ani v roce 2000, kdy bylo nutno celé území kvůli bezpečnostním hrozbám překlenout letecky. Ale zpět do roku 1991…

Tatrovkám se dařilo od začátku. Karel Loprais obsadil už v prologu druhé místo a Zdeněk Kahánek čtvrté. V Africe šel Loprais do vedení, které kontroloval až do jiholibyjského Ghatu, poté jej vystřídaly oba speciály Perlini. U Italů se však postupně prohlubovaly technické potíže se složitým systémem hydropneumatického pérování – Franco Perlini vzdal a Karel Loprais začal dotahovat vedoucího Houssata. V etapě z Kiffy do Tambacoundy Karel nejen stáhl náskok vedoucího Perlini, ale ještě mu naložil dalších 37 minut. Z Tambacoundy do Dakaru stačilo jen dojet, zbývala poslední krátká speciálka poblíž Růžového jezera, tentokrát však o něco delší, než bývalo zvykem, protažená do okolních dunových polí.

Osud někdy úřaduje opravdu nepochopitelně, do té doby bezchybně fungující vůz postihl infarkt. V polovině speciálky došlo k propálení pístu a prudkému poklesu tlaku oleje, hrozilo zadření motoru. Kus táhla Karlovu Tatru šestikolka, ale v dunách se tažené auto utrhlo a muselo dál samo. Ke všemu se podařilo ještě svléknout podhuštěnou přední pneumatiku. Karlova posádka nestihla časový limit etapy, dostala čtyřhodinovou penalizaci a propadla se z jasné vedoucí pozice až na čtvrté místo. Od třetího Tammeky na Kamazu je dělily čtyři minuty, od druhého Golcova dvanáct… Zdeněk Kahánek skončil na pátém místě, hned za Karlem. Vítězný Jacques Houssat, na nějž tatrováci dodnes vzpomínají jako na gentlemana pouště, v cíli prohlásil, že za těchto okolností si opravdu vyhrát nepřál, ale počítá se až pořadí na cílové pásce Jak pomíjivá bývá štěstěna v závodě, jakým je Dakar. Bez štěstí tu nic nedokážete… Tatra ztratila těžkou a poctivě a tvrdě vybojovanou bitvu doslova v posledních metrech.

Byl to stejně zvláštní ročník. Fanoušci u nás doma toho o zápolení tatrováků věděli zoufale málo. Zatímco v 80. letech jim dobová média servírovala spousty příběhů a zpravodajství, kam oko dohlédlo, najednou bylo všechno jinak. Mediální svět procházel přeměnou, Dakar u nás najednou nikoho nezajímal a dnes samozřejmé informační kanály i vazby na hlavní televize, rozhlas nebo novinové deníky zkrátka nefungovaly. Ani kamiony příliš do oficiálního zpravodajství pořadatelů nezasáhly, odchod DAFu byl přece jen znát. Domácí veřejnoprávní televize informovaly o výsledcích v průbehu soutěže sporadicky a po jejím skončení jen slovně a s několikadenním zpožděním. Teprve poté vyšlo najevo, jaká smůla tatrováky v cíli postihla.

Rok 1991, byť už se nemohlo do Alžírska, byl posledním apoštolem klasických transafrických dunových ročníků. Trasa přes Libyi a Niger nabídla opravdu skvělé úseky a závod přinesl spoustu dramat. Byl mezi nimi bohužel i ozbrojený útok na posádku nákladního mercedesu, jejíž řidič byl zastřelen, a tak pořadatelé začali od toho roku hledat jiné cesty. Byl to také ročník, kdy o sobě dali soupeři z Kamazu poprvé pořádně vědět a poprvé si vítězný zářez do řidítek tovární Yamahy připsal pozdější dakarský král Stephane Peterhansel.

Jiří Vintr

www.loprais.cz

Neprošlo jazykovou korekturou

Zobrazit celou fotogalerii