Historie Liazu na Dakarské cestě
S Liazem na dakarské cestě časem zpět – 1988

V několika restrospektivních zastaveních se podíváme na to, jak značka Liaz působila na Dakaru v minulých letech. Zmapujeme si „zlatá osmdesátá“ a zabrousíme i do dekády deváté, předtím než prapor jablonecké značky zvedl ze země Martin Macík…

1988

Jubilejní desátý ročník přinesl největší Dakar v historii. Celkem 602 posádek se postavilo na start pod Eifellovou věží, ale jen pětina jich spatřila cíl. Srovnání počtu startujících s dneškem je ošidné a zkreslující, v osmdesátých letech totiž všechna doprovodná vozidla startovala v rámci jednoho závodu s těmi, kdo jeli o vítězství. Bylo zcela běžné, vozit si zásoby, pneumatiky a náhradní díly s sebou a odkázanost posádek samy na sebe byla s dnešními poměry nesrovnatelná. Doprovodný kamion nebo osobní vůz s mechaniky totiž vůbec nemusel do cíle etapy dorazit. Druhým faktorem je skutečnost, že dopravní infrastruktura afrických zemí byla v té době stěží srovnatelná s tou dnešní a už vůbec ne s tou, po které se obrovské doprovodné kamiony plné náhradních dílů pohybují v dnešní době v Jižní Americe. Soběstačnost stran vybavení zásobami i zručností zkrátka hrála velkou roli a byla silnou stránkou Čechoslováků, jak se tehdy říkalo…

LIAZ nastupoval na Dakar počtvrté a zkušenosti byly znát. Slušná vystoupení let minulých (ať už působivý výkon v roce 1986 či první pódiový úspěch Jiřího Moskala o rok později) vytvořily nejen bázi pro řadu inovací, ale vzbudily také zájem u zahraničních stájí, které zatoužily mít Tatru nebo Liaz ve svém doprovodném parku. Tak stálo na startu Dakaru 1988 hned sedm vozů Liaz a protože liazky neměly ani homologaci pro Francii a nemohly tam být prodány, byly všechny vozy registrovány v Jablonci a vybaveny také továrními šoféry.

Tovární posádky dvořila dvojice speciálů LIAZ 111.154 s posádkami Kresa, Joklík, Brzobohatý (č. 616) a Moskal, Vojtíšek, Záleský. Kromě nich stály na startu vozy řízené Ladislavem Fajtlem (ano, tím samým, který bude navigovat závodní Liaz i po 23 letech na Dakaru 2011), Pavlem Svobodou, Alešem Fotrem, Bohuslavem Vonšovským a Radkem Fenclem. „Ostré“ vozy týmu Motokov, byly na nový ročník důkladně odlehčeny, dostaly novou, výrazně lehčí nástavbu a také vyšší výkon motoru (400 koní), novou převodovku nebo zvojené tlumiče pérování. Právě kvůli nim byly paradoxně při přejímkách zařazeny do kategorie prototypů, hned vedle obřích dvoumotorových turbotwinů…

Liazky odstartovaly dobře, v prologu se vešly před dvojici dafů a obsadily místa na stupních vítězů za Lutzem Bernauem, který se mnohem později stal soupeřem liazáků na poli okruhových tahačů. I v dalším průběhu soutěže Liazky tahaly za o něco delší konec provazu než tatrováci, když se držely hned za dvojicí nesouměřitelných turbotwinů, a tedy i na dostřel medailových pozic. Čára přes rozpočet přišla 8. ledna v etapě do Djada, tou dobou už byla polovina startovního pole mimo soutěž, a to od startu neuplynul ani týden. V poušti Tenéré se zastavil Krejsův vůz s poruchou převodovky a ze závodu odstoupil. Nepojízdný kamion byl odtažen osmikolkou Tatrou do místní vojenské stanice, kde byl po soutěži zachráněn dobrodružnou výpravou liazáků.

Vůz Jiřího Moskala se tak dostal na třetí místo, ale hned další den, po tragické havárii druhého turvotwinu a následném odstoupení zbytku týmu DAF, už jel Moskalův vůz v čele. Zezadu se však mocně dotahoval Karel Loprais, v jedné z etap dokázal zajet i desáté místo absolutně a postupně se dostal do čela. Urputná bitva pokračovala až do konce – Tatra Karla Lopraise sice vyhrála, ale s náskokem jen 9:23 minuty. Na straně kopřivnických zvítězila stálost výkonů a spolehlivost, na straně liazáků byla rychlost, ale také ztráty vinou technických potíží (prasklé vahadlo ventilu, závada turbodmychadla) nebo skutečnosti, že posledních pět dnů jela posádka bez čelního skla, jen s lyžařskými brýlemi.

Z posádek ostatních Liazů se do cíle dostal jen Ladislav Fajtl a snad už tehdy zavdal příčinu své dnešní přezdívce stopař. Ostatní řidiči Liazů měli smůlu, ať už na přetížené kamiony, nekompetentní posádky, které jely na výlet a nebo zkrátka jen neměly štěstí. Odyssea Pavla Svobody s blouděním po poušti bez kapky nafty a záchranou v podobě zapomenutých sudů s naftou pod jednou z dun byla nádherně popsána už před dvaceti lety Janem Králíkem.

Posádky Tater a Liazů se už poněkolikáté vrátily domů jako hrdinové. Tou dobou ještě nikdo netušil, že se jejich cesty na Dakaru na tak dlouhou dobu rozdělí. Motoristický národ se rozdělil na příznivce liazů a příznivce tater. Obě značky spolu už nikdy na Dakaru nesvedly tak těsný souboj a Liaz už nikdy na Dakar nenasadil takové množství vozů. Těsný časový rozdíl prvních dvou vozů z Dakaru 1988 se nikomu v kategorii kamionů nepodařilo ztenčit, až do řádění továrních Kamazů v roce 2009. To už ale bylo v Jižní Americe.

PR

http://www.kmracing.cz/

Neprošlo jazykovou korekturou

Zobrazit celou fotogalerii