Naštěstí jen kamiony, protože teprve až dnes jsme startovali dohromady s auty. To se celkem dařilo a tak jsme si včera zase trošku polepšili. Ne moc, protože samotná speciálka do Calamy zas tak dlouhá nebyla. Když jsme do ní startovali, měli jsme už za sebou pětisetkilometrový přejezd z Argentiny do Chile s překonáním nadmořské výšky 4836 metrů. To už je celkem dost a tam nahoře se nedýchalo dobře ani nám, ani naší tatře, která to dávala najevo hustými oblaky černého kouře. Ovšem nádhera, kterou jsme byli za výstup nahoru odměněni, stála za to. Snad se nám majestátnost hor podařilo zachytit na fotoaparát.

Večer jsme tedy dojeli do Calamy, ovšem museli jsme teprve čekat na kluky z doprovodu, protože oni mohli ráno vyjíždět z bivaku až po posledním závodníkovi. Věděl jsem, že nás opět čeká výměna brzdového obložení vpředu, ale zatím jsem mohl na autě udělat pouze úkony v rámci údržby, na které jsem stačil s výbavou závodní tatry. Čekání se pak ale protáhlo do pozdních nočních hodin, protože kluci po cestě řešili hned dva defekty na Mercedesu, se kterým jede Tom Fajman.

Nebyla to jeho chyba, už v Buenos Aires jsme se podivovali nad tím, na jakých galuskách je auto obuté a vůbec jak je na tak zodpovědný úkol připravené. Tom Fajman se hned pustil do drobných oprav alespoň v rámci našich možností tu a oba Petři –Vojkovský i Vodák mu hodně pomáhají. No a když jsem všechny tři kluky zmínil, tak jim i za naši posádku takto vyjadřuji svůj velký dík. Oni jsou ti „neviditelní muži vzadu“, díky nimž my pak můžeme bojovat na trati…

Když tedy kluci okolo půl druhé ráno dojeli, pustili se hned do práce a já jsem naopak mohl jít spát. Oni si ten luxus mohli dopřát až po páté…

Díky nim jsme ale opět nastoupili s perfektně připraveným autem do dnešní etapy. Ta už byla správně dakarsky „výživná“ – dlouhá, prašná, rozbitá a v závěru nechyběla ani dunová pasáž. Právě ta nás nakonec potrápila. Celou dobu jsme se drželi v kontaktu se špičkou a pak jsme nevyjeli napoprvé jednu dunu. Museli jsme zcouvat zpátky a zkusit to znova. Napodruhé jsme zůstali stát na hraně, takže pokus číslo tři. Jenže to už se nám do cesty dostalo jedno osobní auto, které tam taktéž zůstalo viset, a my jsme si museli hledat jinou cestu. No zkrátka jsme si trošku pokazili jinak slibně rozjetou etapu. Ovšem závěr byl úžasný – stejně jako loni se jela skoro kilometrová duna o sklonu červené sjezdovky a na jejím konci cílová páska a o kousek dál Tichý oceán. Byla to úchvatná podívaná jak z auta, tak myslím i zvenku. Ještě teď, když se podívám odsud z bivaku, vidím nahoře světla dojíždějících aut a jsou skoro na úrovni hvězd.

Zítra (dnes) nás čeká podobně náročná porce – ještě o kus delší, tak nám držte palce. Pokud vše dobře půjde, čeká nás pak den volna v Arice.

Za celý tým zdraví Míra Martinec

www.lrt.cz

Zobrazit celou fotogalerii