Pak budeme řešit výměnu. Následující den jsme vyrazili do spojovací etapy a už během ní spojka přestala vypínat úplně. Čili jsme byli donuceni k drastickým metodám jako je vypnutí motoru, zařazení rychlostního stupně s následným rozjetím přes spouštěč, a řazení bez spojky. Přestalo nám v té chvíli jít o čas, ale šlo o pouhé dojetí. To se ovšem podařilo nad očekávání dobře – nebýt defektu pravého předního kola, mohla být naše etapová ztráta jen nějakých 40 minut. Dílem to bylo charakterem samotné etapy a velkým dílem Andrého zkušenostmi a jezdeckým uměním.

Oprava spojky smyčková etapa

Takže jsme i do Fiambaly přijeli poměrně brzo a po natankování jsme se pustili do opravy. Došli jsme k tomu, že bude nejjednodušší vyřezat v nástavbě díru do podlahy, abychom celou skříň spojky dostali ven. Nebudu to nějak dramatizovat – kolem třetí ráno jsme měli po zmíněných zhruba osmi hodinách hotovo. Teď, když zprávu píšu, ještě nevím, jestli se mi podaří odeslat i fotky – pokud ano, uvidíte to sami. Pokud ne, dodám je, jak to jen bude možné. Každopádně jsme byli ráno připraveni pokračovat v závodě. Pořadatelé, jako by se nad námi slitovali, a následující etapu zrušili. Čili nás čekal pouze přejezd přes Andy do Chile, konkrétně do města zavalených horníků, do Copiapa. Tady se celý konvoj usadil na tři noci, protože před dnem volna na nás čekala smyčková etapa Copiapo - Copiapo.

Tato etapa měla dvě části přerušené tuším padesátikilometrovým přejezdem po silnici, tzv. neutralizací. První úsek byl docela rychlý a prašný a pro nás dost nepříjemný, protože jsme díky horšímu výsledku z předchozí etapy museli v prachu předjíždět asi deset pomalejších aut. Když jsme přijeli na start druhé části, zběžně jsem obhlédl auto, což dělám vždycky na startu každé etapy. Všiml jsem si poškozené izolace na svodu výfukového potrubí, a tak když se po zhruba třiceti kilometrech etapy ozval dutý a hlasitý zvuk, bylo mi hned jasné, že výfukové potrubí bylo před tím načaté a právě prasklo úplně. V takových chvílích toho moc nenaděláte – prostě jedete dál a jen v duchu přemýšlíte, co se tam u motoru děje a co se může stát. No, dělo se a stalo se… Potrubí prasklo na té straně, kde vedou plastové palivové a vzduchové hadičky a horké výfukové plyny je seškvařily – takže jsme v dunách začali mít problémy se vzduchem i palivem zároveň. Naštěstí až v závěru, ale já si přesto velmi dobře vzpomněl na slova v popisu etapy o tom, že cíl je od posledního dunoviště už blízko a přesto tak vzdálený… Dojeli jsme skoro bez vzduchu a z auta nám crčela nafta, ale dojeli jsme – a myslím, že opět ne úplně špatně, tedy alespoň jsme si nějak nezvýšili celkovou ztrátu.

Volný“ den

S vědomím toho, kolik práce nás čeká, jsme se s klukama pustili do opravy hned večer před volným dnem a pracovali asi do dvou do rána. Vše jsme si připravili, demontovali potřebné díly, abychom se hned ráno mohli pustit do opravy. Museli jsme vyměnit seškvařené hadičky a především opravit poškozené výfukové potrubí. Petr s Tomem se toho zhostili skvěle – jeden stál v nástavbě (když jsme řezali díru do podlahy, to jsme ještě netušili, jak se nám bude moc hodit o dva dny později …), jeden za motorem a střídavě si podávali svářečku, aby ve velmi omezením prostoru potrubí zavařili.

Já jsem byl v roli požární hlídky a fotografa, takže vše uvidíte řádně zdokumentováno. Celou opravu jsme stihli ještě do oběda, takže na odpoledne už nám z větších věcí zůstala jen plánovaná výměna předních brzd. Teď večer jsme jeli ještě do města natankovat a máme auto připravené na druhý závodní týden. Ovšem jestli si můžu dovolit tohle říct, pak je to zásluha Petra Vodáka a Toma Fajmana. Kluci jsou skvělí, bez nich bychom už v závodu nebyli. Je skvělé mít takové zázemí.

Teď tedy začíná ten pravý dakar, tak nám držte palce. Děkuji Vám za podporu a všechny zdravím.

Míra Martinec, LRT

Zobrazit celou fotogalerii