Vážení přátelé dakaru a našeho týmu,

zdravím Vás z posledního chilského bivaku v Arice. Před chvílí jsem se vrátil z večeře, kde jsem si rovněž vyřídil formality na zítřejší přechod hranic. V letošním ročníku to bude už podruhé a dakar poprvé v historii navštíví Peru, zemi dávných indiánských kultur.

Svoji poslední zprávu jsem psal v Copiapu a od té doby jsme ujeli další tři etapy. Všechny tři byly svým způsobem podobné, charakteristické pro Atacamu. Ta má punc nejsuššího místa na zeměkouli, ale není to písečná poušť. Nejlepší přirovnání, jaké mě napadá, je měsíční krajina – nekonečné rozryté prašné pláně poseté kamením a rozryté. Všechny tři etapy tedy byly sice docela rychlé, ale především velmi prašné. Rychlejší úseky střídají pasáže, kde se nekonečné desítky minut mlátíme v kabině a na tachometru máme mizerných 40.

Prašné chilské etapy

V první etapě z Copiapa jsme bohužel hned asi na dvacátém kilometru udělali defekt, během jehož opravy nás předjela spousta aut. Ty jsme pak v prachu horko těžko předjížděli, ale jinak si myslím, že nám etapa celkem vyšla.

Včera etapa končila legendárním sjezdem písečné hory do Iquique. Než jsme si jej mohli užít, museli jsme se opět prokousat dvěma částmi speciálky, rozdělené tzv. neutralizací, tedy spojovacím úsekem, kdy se jede v nezávodním tempu po silnici. Jak všichni víte, právě tady se stala vážná nehoda posádce Aleše Lopraise. Je to velká škoda a já chci klukům takto veřejně vyjádřit naši účast a podporu. Protože už jsem byl tázán, jak je možné v poměrně krátké spojovačce zaspat, dovolte, abych se k tomu vyjádřil právě z pozice mechanika v závodním voze. Věřte mi, je to možné, a to relativně jednoduše. Ono to totiž nemusí souviset ani tak s nevyspaností, jako spíš s razantní změnou rytmu. Ve speciálce jedete naplno, jste plně koncentrovaní a adrenalin vás udržuje v napětí. Pak přijedete do cíle, a to napětí najednou opadne. Čím větší napětí před tím, tím větší útlum. A odtud už je jen krůček ke krátkému mikrospánku a následnému neštěstí.

Pokud jde o nás, tak nám etapa sedla a bylo z toho šesté místo. Říkal jsem si, že jsme se konečně rozjeli a takto bychom mohli dojet i zbytek etap. Říkal jsem si to i dnes první polovinu etapy, kdy nám to opět celkem dobře jelo. Za námi startovalo jedno Iveco a Martin Kolomý – podle očekávání nás na rovných úsecích oba předjeli, jenže pak přišel dvacetikilometrový úsek dun a tam jsme je zase dojeli. Takřka pospolu jsme louskali jednu dunu za druhou, až jsme dojeli k jednomu kopečku, ze kterého na nás mával navigátor Andrého bratra Jeana. Oni bohužel za ním skončili s ulomeným kolem. Martin Kolomý se moc nerozmýšlel a pustil se vedle Jeanova auta. Jenže tam byl velký boční náklon, takže si s tatrou lehl vedle Jeanova auta. My jsme celé to místo trošku objeli, abychom mohli nejdříve vytáhnout Jeanovo poškozené auto a pak popotáhout Martinovu tatru. Oni ji potom už svými silami podkopali a s pomocí místních diváků postavili na kola. My jsme uháněli dál, ale bohužel jsme ztratili opět asi hodinu.

Zbytek etapy už byl zase bez problémů a po 250 km spojovačce jsme přivezli klukům tatru relativně vcelku. I proto jsem se dnes z práce na voze omluvil, abych doplnil svůj dopisovací deficit.

Zítra tedy vyrážíme do Peru. Mimo jiné to znamená, že si ve dvě hodiny ráno posuneme hodinky na půlnoc a tím se Vám časově ještě vzdálíme. Na druhou stranu už se poooomaličku začínáme přibližovat na dosah cíli. Ale ten je ještě hodně daleko a toto budu opakovat až do poslední etapy. Jak už jste ode mě slyšeli mockrát – dakar končí skutečně až na jejím konci.

Z noční Ariky vás všechny zdraví a za podporu děkuje
Míra Martinec, LRT, 11.1.2012