Rozhovor s PhDr. Jiřím Seidlicem

Psychologické pracoviště - laboratoř LADOP

Jaké předpoklady pro svou práci musí splňovat řidič autobusu?

Vhodnější otázka pro psychologa je, jaké by měl mít předpoklady, protože ono „musí“ je dáno zákonem a ten je velmi tolerantní – věk 21 let a vlastnictví řidičského průkazu skupiny B na osobní vozidla. Připravená novela silničního zákona bude jistě přísnější. Ale vrátím se k psychologickým předpokladům. Z obecných kritérií by měl řidič autobusu mít bezproblémovou zdravotní rodinnou a profesní anamnézu – věk 23 let, řidičské oprávnění typu C, E a minimálně dva roky beznehodové praxe na nákladních vozidlech.

A z hlediska psychologa?

Z hlediska psychodiagnostického by měl být dobře komponovanou osobností, takzvaným neagresivním typem. Vždy je dobré upřednostnit spíše extrovertovanou, cyklotymní osobnost s nižší hladinou misantropie. Tedy osobnost stabilní, sociálně zodpovědnou s průměrnou rozumovou kapacitou včetně racionálního, řešícího přístupu k problémům. Nikoliv introverta, přecitlivělého a prožívavého člověka, takzvaně reagujícího agresivně hned na „první našlápnutí“. Řidič autobusu by měl mít kvalitní prostorovou orientaci a koordinaci, trvalost pozornosti a zaměřenost vnímání a rozhodování se i v neočekávaných vnějších situacích. Měl by mít vyšší míru odolnosti vůči časově náročným podnětům, odolnost vůči stresu a frustraci. Měl by mít kvalitní vnímání signálů hrozícího nebezpečí a z praxe prokázat přiměřenou dopravní sebekritičnost a přizpůsobivé chování a jednání.

Jak nahlížíte na problém nezodpovědných řidičů osobních dodávek, kteří si neuvědomují, že mají zodpovědnost za převážené osoby?

Ano, řidič s oprávněním skupiny B může převážet až osm osob v osobní dodávce a často nemá ani základní referentské školení a přezkoušení z dopravních předpisů. Je to vždy otázka pro dopravce, podnik nebo úřad, který takového řidiče pověří převozem osob – Do jaké míry dbá na kvalitu řidiče a bezpečnost zaměstnanců?

Jak vnímáte problém přesčasů u jízd řidičů autobusů?

To se převážně týká dálkových kamionových řidičů, kteří jsou často pod hrozbou ztráty zaměstnání nuceni jezdit bez dodržování jízdních přestávek. Ovšem někdy to platí i u řidičů autobusů. Tam bych upřednostnil sankce nikoliv vůči řidičům, ale především vůči dopravcům. Dopravní policie již ví, že výmluva dálkového řidiče: „Mám týdenní tachografický kotouč od dopravce zaplombovaný, proto vám ho nemůžu ukázat,“ bývala jen fintou na nezkušeného dopravního policistu. Dopravci si musí uvědomit, že náročnost a kompetenční povinnosti dálkového řidiče jsou neoddělitelné od podnikatelské úspěšnosti celé dopravní firmy. Vyjádření se dopravce: „Když to nestihneš, stihne to jiný,“ je personální vydírání, které by mohlo za určitých okolností být i trestným činem.

Jaké psychické újmy může mít řidič autobusu, který kvůli nehodě usmrtil své cestující?

Je to celoživotní traumatický zážitek, který se odráží v depresivních stavech, ve stylu dalšího života osobního i rodinného.

Uvědomuje si například řidič velkého dvoupatrového autobusu, že na jeho schopnostech a jízdě závisí třeba až 70 lidských životů?

Mělo by být takové zdravotní a dopravně psychologické posuzování, tedy výběr těchto řidičů, aby se zodpovědnost optimalizovala. Dosavadní přístup je velmi benevolentní a srovnáme-li jen německé požadavky na výuku řidiče profesionála s našimi, dojdeme k závěru, že někteří poslanci tvořící u nás zákonné normy považují práci řidiče za naprosto podřadnou, ne-li práci „nádenickou“ nebo naopak za běžnou samozřejmost, za kterou považují vlastní jízdní šoférské dovednosti.

Kolik „autobusáků“ jste za dobu své praxe vyšetřil? Jaké mají nejčastěji problémy?

Bude to dle mé kartotéky okolo deseti tisíc. Někteří byli vyšetřováni periodicky, hlavně mezinárodní řidiči, podle požadavků zaměstnavatele. Nejčastější problémy se týkají rodiny, častější rozvodovost, problémy s dospívajícími dětmi a vlastní zdravotní potíže, například bolesti zad. Z neustálého zvládání stresu častější cukrovka a žaludeční potíže. S tím souvisí úbytek vitality, zhoršení zraku, snížení celkové psychomotorické výkonnosti, kterou ti rozumnější umí kompenzovat přiměřenou relaxací a na silnici jízdní zkušeností a přizpůsobivostí.

Jaký vztah má mezi sebou řidič osobního auta a řidič „obřího“ autobusu?

Řidič autobusu má jistě přiměřenější vztah k řidiči osobního auta, než je tomu naopak. Znám řadu případů, kdy řidič autobusu musel ohrozit cestující náhlým brzděním před neukázněným předjíždějícím řidičem osobního vozu donuceným protijedoucími k „myšce“ těsně před autobus. Řidiči autobusů reagují prozíravěji na dopravní situace. Vědí, že mezi normálními řidiči osobních vozidel, je ze sta řidičů asi pětadvacet nepřizpůsobivých, agresivních a nezkušených.

Působí nátlak cestujících (nadávky, prosby o zastavení, nakládání a vykládání bagáže, křik dětí, atd.) psychicky na řidiče?

Samozřejmě, to jsou zátěžové situace, které dobře vybraný řidič musí zvládnout tak, aby se to nedotklo jeho jízdní způsobilosti. Působí to vyšší psychickou únavu, ale řidič je oprávněn si v takových situacích přestávku vynutit.

Je rozdíl mezi psychikou řidiče autobusu MHD, dálkového autobusu nebo tramvaje?

Nevelký, ale určitě je. Pravidelná jízda v intravilánu v městské aglomeraci je náročnější na kvalitu pozornosti, zejména na její koncentraci, diferenciaci a trvalost. Dále na osobnostní toleranci a kooperaci, má vyšší nároky na sociální chování. Dálkový řidič zase nesmí podléhat monotónním fázím jízdy, nesmí mít deficit v míře trpělivosti a vytrvalosti.

Které chyby obecně nejvíce řidiči v hromadné dopravě osob dělají?

Někteří, méně zkušení, akcelerují a brzdí nepřiměřeně k pohodlí cestujících. Častější je nepřiměřená manipulace, předčasné uzavírání dveří. A v neposlední řadě nezvládnutí sebe sama v přítomnosti konfliktního cestujícího, neplatiče nebo opilce.