Jako už sedmadvacetkrát před tím, odstartuje 1. 1. 2005 nejpodivnější motoristická akce všech dob, slavný závod Paříž - Dakar,letos přesněji Barcelona - Dakar, ale zjednodušeně prostě Dakar. Nenápadně, s jedním " malým " jubileem.

Ano, je to tak. TATRA pojede Dakar již podvacáté. A nejenom značka. Je to k nevíře, ale před dvaceti lety, v úplně jiné situaci, ve strašidelných podmínkách a s naprosto naiviními představami o tom co je čeká, vyjížděli do Paříže i dva ze současných členů týmu. A není to žádná památeční jízda. Situace se prostě tak vyvinula, že Karel Loprais s Josefem Kalinou budou opět čelit Africe a konkurenci v jedné kabině. Posádka doplněna " mladým " Petrem Gilarem se utká s možná nejsilnějšími soupeři za celou dobu svého závodění. Zvučná jména mistrů světa a týmy nakrmené petrolejovými penězi, nová technická řešení a zástupy mechaniků v asistenčních vozech.
Loprais Tatra Team i přes nepřízeň osudu v podobě zranění mladého jezdce a odpadnutí druhého závodního vozu, odjede na start v bojového náladě. Jak také jinak?

Dakar 2005 nebude žádná procházka a davy dobrodružných amaterů, kteří se letos tlačí na startovní listinu - motocyklistů je o celou stovku více, než připouští licence - si užijí opravdová muka, vylepšená ještě o dvě maratonské etapy s uzavřeným parkovištěm. Jako bych to viděl vnitřním zrakem. Půlnoc v Tichitu, uprostřed ničeho. Drátěná ohrada, kam zaženou vozidla ihned po natankování a potácející se postavy jezdců na pokraji vysílení hledající kousek závětří na těch několik hodin spánku. Písečná bouře pravděpodobná. A to je teprve čtvrtý den v Africe.
Kdo je tam poprvé, myslí si, že se zbláznil a zoufalci šermující rukama před pořadateli a podávají protesty, nebo jenom tupě čekající na odvoz sběrným kamionem se dočkají jenom jediné odpovědi: C´est l´Afrique, partron. To je Afrika, šéfe.

A nyní něco o trati... 

Kdybych byl novinářem, mohl bych spekulovat nad jednotlivými etapami celé dny a rozbory by plnily stránky odborného tisku. Co etapa, to článek. Po dvaceti letech zkušeností bych toho napovídal spoustu a většina teorií by dokonce nebyla ani tak nesmyslná. Jenomže Dakar je krásný právě tím, že dokáže popírat jakékoliv teorie a jediné co platí nesporně, je fakt, že končí v cíli. Dokonce ani ne v Dakaru, jak už jsme se několikrát přesvědčili. Takže jistého není nic!
Zkusíme tedy fabulovat úplně nezávazně a bez pocitu odpovědnosti. Řekněme takhle: co uvidí Karel Loprais a jeho hoši předním oknem svého kamionu od Silvestra roku 2004 a na nový rok 2005?
31.12.nic moc dlouhého. 5 km pláže u Barcelony s umělými hrby, mokrým pískem a hlubokými kolejemi. Nestálo by to za zmínku, pokud by tahle mikroložka nebyla startovacím můstkem do dalších etap. A ještě !! Statisíce Španělů kolem trati. To zavazuje a všichni účastníci to tak chápou.
Další podobná atrakce se odehraje 1.1. na letišti u Granady. Méně, zato více bahna a s tím spojené mytí kamionu někde u pumpy na dálnici. V časovce pucovat náklaďák, což znamená rychle, to je docela nepříjemný závod. Pokud by bahno na autě uschlo v Africe na cement, rozlučte se s opravami.
A už jsme tam i když ne tak docela. První africká RZ uprostřed Maroka je jenom takových legračních 140 km. Ale hrůza! Kličkování v zahradách a vesnicích, tisíce cest, kamenné můstky a terasy zaseknuté do svahu a veselí marokánci mávající všemi směry, jen ne tam kam vede trasa. A ztráty vteřin, nedej bože minut jsou už dramatické. A všichni jednou. I ti nováčci a že jich tam letos bude! Ještě nevědí, že se musí začít opatrně, že to je jenom taková „rozpinkávačka“. Ale mazákům nezbývá, než držet krok, protože nazítří by taky mohli startovat až někde na chvostu a znáte to: kdo pozdě chodí, sám sobě atd.
Opravdu to začne až 4.1. v etapě Agadir Smara. To už je čtyřstovka a konečně poušť.
Všechny ty legrace před tím mají jenom jeden význam. Pozice na startu. Pro nás jistě žádná sláva. V technických RZ jsou osobní vozy prostě rychlejší a několikavteřinová ztráta na jiný kamion může mezi nás zasunout i desítku jezdců v osobácích, kteří začnou v klasické poušti prostě překážet. To je ovšem pro Dakar typické. Čím více jsi vpředu, tím více máš výhod. A chudáci opozdilici.

Opravdový Dakar nastane v následující etapě do Zueratu. Pro nás bohužel asi nejhorší vyhlídky. Nenáročný terén a rychlost. To, čemu pohrdlivě říkáme „pláně“. Při nově zavedeném rychlostním limitu, by to snad neměla být taková tragedie, ale přece jenom jsme raději, když vidíme soupeře programově rozbíjející svoje vozy v nějakých kamenitých pastech. Ze Zueratu do Tichitu 6.1. už přestává všechna zábava. Dokonce bych řekl, že tahle etapa může rozhodnout závod. Ne snad svoji obtížností. Ani délkou téměř 700 km. Ona totiž končí uzavřeným parkovištěm a to znamená žádný servis !! A kdo to zvládne rychle a s relativně neporušenou technikou může se odvážně pustit do etapy Tichit-Tidjigdja. 500 strašlivých kilometrů s roztřepaným vozem. Duny, soliska, skály a mizerná navigace. Také únava, nevyspání a deprese. V cíli čeká jediná radost. Asistenční vozy a mechanici. Bude to dlouhá noc, protože přichází poslední etapa před polovinou a ta je úžasná. Nováčci, kteří ještě jedou proklínají den svého zrození. Z černých skal se noří rovnou do měkkého zlatého písku. Duny vyrůstají rovnou z kamení. Údolí jsou zavátá a kaňony náhle končí. 360 kilometrů zoufalství a potom . . . . . . . Atar a den odpočinku. Ha ha.
 

Ťuky ťuk. Tak jsme skončili v Ataru ve dni odpočinku. Ach ten sladký odpočinek. Dvanáct hodin spánku, hygiena a sluníčko příjemně vyhřívající znavená těla. Procházky v čistém oblečení, návštěvy spřátelených týmů, milé hovory o tom, jak jde život.
Nezbývá než opakovat: Ha háá

Znáte letiště v Ataru? Zeptejte se Bedřicha Sklenovského, který tam strávil už pěkných pár dní. Kemp, bivak, tábor, nebo prostě to místo, které jsme si našli v okolí přistávací plochy má jedinou výhodu. Celý den můžete pozorovat zblízka různé letouny při přistání, eventuelně při startu. To množství prachu rozptýleného do okolí každých 20 minut by netrumfnul ani Tunguský meteorit. Ale nevadí, že fouká. Stejně je vám teplo. Tak asi 38 ve stínu. Lidem to nedělá moc dobře, ale rozebraným součástkám přesného strojírenství to působí vysloveně trauma. A hygiena? Kýbl vody s rákosovou zástěnou za 10 Euro. Aspoň je teplá. Jó, kdepak Atar. Nejlepší místo k odpočinku!

Ale ještě tu zůstaneme. Další etapa druhé půlky závodu je totiž okruh a tak se zase vrátím na to útulné místo, jenomže po pěti stech kilometrech kdo ví kde. Okruhy mají pro pořadatele jedno neodolatelné kouzlo. Trasa se dá vytvořit se vší záludností a nehrozí, že by se snad závod zdržel. Kdo to neobjede má smůlu.

Tak dál. Atar-Kifa 11.1. Ještě nikdy se to nejelo, ale terén si dovedeme představit. Je to poslední opravdu pouštní etapa a může se stát, že pokud se karty nerozdají do Ataru, tady to bude určitě. Troufám si to říct protože přicházejí lesy a ty nejsou pro kamiony vůbec vhodné. Kdo co najel v poušti, tady už nepustí, leda by to byl blázen. Rychlost se moc neliší a téměř se nedá předjíždět.

Ale přeci! Etapa Kifa – Bamako je rychlá a strašně nebezpečná. Les ještě není tak hustý, spíš jenom křoví. A prach strašně klouže. Neudělat v tom chybu 600 km je nadlidský výkon.
Netřeba dodávat, že orientace je více než mizerná. Prostě pořád stejné křoví. Náš starý, věrný přítel prach je všudypřítomný a v prostoru se drží pěkně nehybně.

Etapy 13. a 14. a 15.1. jsou písničkou na obehrané téma. Křoví, stromy, prach a na každém metru nebezpečí. Tady už se toho moc nezmění a divočit se nedoporučuje. Snad jedinou výjimkou ze stereotypu je úsek Bamako – Kayes, který se jede hned 13. ledna. Jednoduše řešeno: tropický prales. Tady už neplatí, že nevybraná zatáčka končí v mlází, které se nějak poddá. Baobab 4 metry v průměru se nepoddá. A jeho větve tlusté jako náš statný buk jsou zavěšeny proklatě nízko. Ta programová výroba šrotu ze závodních vozidel trvá pouhých 370 kilometrů.

Nechce se ani mluvit o poslední etapě, takzvané „mávací“ kolem růžového jezera. Snad abych to nezakřiknul. Pokud se tak nestane a my budeme mávat, buďte ujištěni, že máváme i vám.

Josef Kalina

	Jarek Janiš, Hockenheim 2004 © foto archiv BPA
Jarek Janiš, Hockenheim 2004 © foto archiv BPA	Jarek Janiš, Hockenheim 2004 © foto archiv BPA
Zobrazit celou fotogalerii