Míra Martinec - zpráva z Ataru

Atar 9.1. 2004

Zdravím Vás všechny příznivce a přátelé našeho týmu a všem se Vám omlouvám, že se ozývám poprvé až v polovině závodu. Věřte mi, že to není z pohodlnosti, ale tím, že jsme letos postavili na start dvě auta, přibylo nám v bivaku dost práce. Teď sice jedeme už jen s jednou Tatrou, ale okolností posledních dní mi stejně zabránily se dostat sem do novinářského stanu včas.

Ale popořádku. Předpokládám,omega constellation replica že průběh soutěže sledujete, co se týká výsledků, tak já se pokusím Vám je dokreslit trošku zevnitř. Začnu etapou z Agadiru do Smary. Byla klasická marocká - ještě ne moc dlouhá, dost kamenitá - taková, jaké říkáme rozbíječka. My jsme s Andrém vyjížděli až za Tomášem, ovšem na druhou stranu musím říct, že jsem byl hned od začátku (a jsem pořád) stylem Andrého jízdy příjemné překvapen. Zkrátka jelo nám to dobře ve správném tempu. Dojížděli jsme k prvnímu CP (Control Point) a najednou vidíme stát Tomovo auto.

Tomáš jej akorát obíhal a zalezl pod něj (jak mi pak říkal, v té chvíli kontroloval nádrže). My jsme zastavili, ale kluci nám ani neměli čas věnovat pozornost a nepřišli říct, jestli potřebují pomoct. Takže jsme se po chvíli zase rozjeli a ve stejném tempu a bez problémů jsme dojeli do cíle, což se ovšem nedalo říct o Tomovi... Jednou jsem v legraci řekl, že na základě zkušenosti posledních let by si náš tým mohl jako své heslo modifikovat známé rčení do podoby "Těžko na cvičišti, těžko na bojišti".

Bohužel moje slova se začala naplňovat už v Agadiru. Na našem autě tolik práce nebylo. V etapě jsme měli pouze trošku problém se vzduchem (únik), ale ten jsme s brazilským mechanikem Ronaldem spolu s údržbou vyřešili poměrně rychle. Na Tomovem autě bylo práce víc. Problém, který Tom na trati měl, se týkal elektrické instalace a bylo potřeba vyměnit alternátor i akumulátory. Ovšem pustili se s Petrem Vodákem a Vojtou Morávkem do práce a úspěšně vše vyřešili. My jsme jim pak sice ještě na závěr pomáhali, ale to už měli skoro vše hotovo a Tom se mohl postavit bez problémů na start další etapy. Tedy tak jsme si to alespoň všichni mysleli...

My jsme ráno vyjížděli na start spojovací etapy dřív a já mám ještě před očima obrázek, kdy jsme odjížděli: Tomáš už seděl za volantem a zahříval motor a ještě jsme spolu na sebe kývli a zdviženým palcem si popřáli štěstí. To byl taky moment, kdy jsem Toma na letošním Dakaru viděl naposledy. Asi Vám to napíše sám, ale prý jej ještě před vlastním startem do etapy zradila přídavná převodovka, tzv. sestup, takže mohl radit pouze do čtvrté rychlosti. Pokoušeli se závadu opravit, ale nepovedlo se a místo aby nastoupili do etapy, museli to otočit a vydat se směrem domů. Jak znám Toma a Vy, kdo jej znáte taky, mi to potvrdíte, jsem si víc než jistý, že šlo o problém na místě neopravitelný. Tomáš se prostě sám nevzdává. V závodě skončil, ale skončil na štítě. Když jsem se tu zprávu večer v bivaku dozvěděl, bylo to poprvé, co mi letos bylo na Dakaru skoro do breku....

No ale co se dá dělat, to je život, to je Dakar. My jsme jeli dál a jeli jsme a jedeme i za Toma a jeho posádku. Následovala etapa že Zoueratu do Tichitu. Podle itineráře měla 660 km a byla nejdelší v letošním Dakaru. My jsme tím pádem natankovali obě nádrže do plna. Tedy, když se na to dívám zpětně, mysleli jsme si, že jsme natankovali do plná. Nafta totiž pění a když člověk chvíli počká, do každé nádrže se ještě tak třicet litrů vejde. A to bylo přibližně množství, které nám chybělo. Budiž nám (a skoro celé polovině startovního pole) však omluvou, že ani itinerář ani pořadatelé neupozorňovali na náročnost etapy. Po počáteční krátké pistě se totiž skoro celá jela pořád v písku, ve velbloudí trávě nebo v dunách. Krátce předběhnu, ale když jsem to pak počítal, měli jsme PRUMĚRNOU spotřebu asi 115 litrů na 100 km. Pro nás se ale etapa vyvíjela velmi dobře. Věděli jsme, že kolem km č. 115 je zrádné solisko. Než jsme je ale našli, byli jsme v něm. Naštěstí jsme ale na rozdíl od Karla Lopraise nezapadli, ale s podhuštěnými pneumatikami a s prominutím se sevřeným zadkem jsme projeli. Nechci Vás honem na oko ujišťovat, jak bychom rádi Karlovi pomohli, abych utišil svědomí...

Prostě bychom mu pomohli, ale nešlo to. Zůstali bychom viset stejně jako on. Jeli jsme dál a postupně jsme míjeli další čtyři z celkově šesti kamiónů, které ten den startovaly před námi. A to včetně Čagina, který si od začátku jel pro vítězství stylem start cíl. Bez problémů jsme se prokousávali dunami i nepříjemnou velbloudí trávou s vědomím toho, že před sebou máme pouze Firdause Kabirova. Spotřebu jsme sice průběžně sledovali, ale pořád to vypadalo, že to vyjde. Notabene, když přibližně 100 km před cílem přišel poměrně lehký úsek s relativně tvrdým podkladem. Věděli jsme ale, že posledních 70 kilometrů nás čeká velbloudí tráva. A taky že přišla. Poskakovali jsme v nepříjemných trsech trávy a už se těšili do cíle. Ten nám však měl být pro ten den odepřen. Palivoměr už neukazoval nic a my doufali, že v nádržích ještě nějaká nafta je. Bohužel naše naděje se nesplnily.

Přesně 41 kilometrů před cílem motor definitivně zhasl a my se ocitli v tichu pouště. Asi jsme si v tu chvíli plně neuvědomovali vážnost situace, protože jsme se co nejrychleji snažili jednat. Já jsem skočil do nástavby, uvolnil kanystry s olejem (máme dva) a ten, kde už bylo min než půl jsem vylil do písku. Pak jsme rozmontovali hadicí na huštění vaků, na kterých se zvedá auto, a byli jsme připraveni na to přečerpat si od někoho potřebných cca 4O litrů na dojetí.

Jenomže se nic nedělo, pořád nikdo kromě opozdilců na motorkách nejel. Teprve po přibližně hodině se objevila světla kamiónů a přijel Hans Bekx. Zastavil a na naší prosbu odpověděl, že nám dát nemůže, že s vytřeštěnýma očima sleduje palivoměr, jestli sám dojede. (Dnes jsem Hanse v bivaku potkal a moc se mi omlouval, že nám prostě dát nemoh, že dojel s pěti litry v nádržích... Pravda, u mého pionýra stačilo toto množství paliva na celodenní prázdninové ježdění, ale u osmisetkoňového kamiónů to opravdu moc není ...)

Odjel a my jsme postupně zjistili, že nám prostě nikdo naftu nedá. Do půlnoci (zůstali jsme stát někdy po sedmé) jsme to zkoušeli, ale těch několik kamiónů buď vůbec ani raději nezastavilo, nebo jsme od nich slyšeli stále stejnou odpověď - sami se bojíme, že nedojedem. Pak jsme to definitivně vzdali a zalehli. To jsme ještě netušili, že na poušti strávíme celkem dvacet hodin. Teprve k večeru další den jsme získali prvních asi čtyřicet litrů nafty z pokaženého osobního auta, které táhnul jeden kamión jedoucí jako rychlá asistence. Příliš pozdě, ale přece jsme vyjeli do cíle. Cestou jsme potkali pick-upy pořadatelů, kteří se vydali z cíle po trati soutěžícím na pomoc. Ti nám pro jistotu ještě asi 20 litrů dali a my se konečně dostali do osady Tichit.

Kdybych Vám měl toto místo přiblížit v jedné větě, tak bych to řekl asi takto: představte si konec světa. Máte? Tak Tichit leží ještě asi 220 kilometrů za ním. Angličani pro tuto destinací mají přesně vyjádření : In the midle of nowhere. Ovšem nás tam pro tu chvíli čekalo blahodárných 600 litrů nafty a po více než třiceti hodinách i jídlo. Dozvěděli jsme se, že následující etapa do Tidjigji byla zrušena a že sice dostaneme velkou penalizaci za nedojetí do cíle, ale pokud stihneme dojet do Tidjigje do startu příští etapy, můžeme pokračovat. Takže jsme se vydali na cestu a po přibližně šesti hodinách kodrcání jsme přijeli ve tři hodiny ráno do Tidjigje. Ronaldo hned vstal a pomohl mi ještě udělat nezbytnou údržbu a pak jsme alespoň na čtyři hodiny zalehli. Na start jsme se díky svému propadu dostali až před dvanáctou hodinou, ovšem André opět zajel dobrý čas, takže jsme jako šesti dojeli včera sem do Ataru.

Dnes byl den volná a my jsme s Ronaldem a Petrem Vodákem pořádně prošli celé auto, vyměnili filtry a tlumiče. Kromě zavaření prasklých konzol dveří na nástavbě to byly všechno plánované práce na dnešní den. Auto drží skvěle a my jsme připraveni bojovat dál. Nemáme sice už šanci dosáhnout na dobrý výsledek, ale věřte, že se taky nevzdáme. Dnes nám sice svitla naděje, že pořadatelé na tlak velké většiny závodníků uznají jako finální výsledky etapy do Tichitu časy z druhého CP. To by nás vrátilo na druhé místo s velkým náskokem na Hanse Bekxe. Ovšem nestalo se tak - jak říkal André, pořadatelé jsou tak striktní proto, aby ze svého rozhodnutí neudělali nebezpečný precedens pro další roky. Bohužel....

Říká se, že každá situace má člověka něco naučit. Pro mě je tohle obrovská lekce pokory. Když jsem seděl na písku v poušti, bylo mi jako horolezci, který je kousek pod vrcholem a musí otočit a jít zpátky. Věřte, že to není lehké přijmout, na druhou stranu jsem i za takovou lekci rád. A když to vezmu ještě z jiné strany, proti tomu, co teď řeší spousta lidí v jihovýchodní Asii, jsou tyhle naše problémy naprosto legrační.

Zítra ( v pondělí) vyrazíme na smyčkovou etapu Atar - Atar,panerai replica watches která má být prý jednou z nejtěžších v celém závodě. Bude prý hodně písku a dun, takže jsme svědomitě natankovali do plna a jdeme na to. Doufám, že se po dojezdu stihnu s Vámi podělit o zážitky. Pro tuto chvíli Vám přeji dobrou noc nebo krásný den a děkuji jménem celého týmu za podporu.

Míra Martinec

Dakar 2005, foto archiv týmu	Dakar 2005, foto archiv týmu
Dakar 2005, foto archiv týmu	Dakar 2005, foto archiv týmu
Zobrazit celou fotogalerii