Portugalská řidička kamionu Renault Kerax si letos kladla vyšší cíle, než kam dosáhla, ale do Dakaru dojela. Tak jako už několikrát, trošku jsme Elisabete vyzpovídali, jaký ten letošní Dakar pro ni byl.

Jak se pro tebe ten letošní Dakar lišil od loňského? Trasa vypadala velmi podobně...

Myslím, že letošní Dakar byl skutečně jiný. Některé stejné úseky jsem jela v roce 2001 na motocyklu, a to byl tehdy také těžký Dakar. Velkým rozdílem bylo počasí, letos opravdu dost pršelo, navíc vydatně přibylo velbloudí trávy. Místo obvyklé rychlosti se mnohde dalo jet jen 20-30 km/h. Čas přitom strašně ubíhá, na rozdíl od kilometrů... Takže jsme mnohem častěji dojížděli až v noci. No a ke konci zase ta vegetace, tři dny nám větve bičovaly o okna. Žádná slast pro kamiony.

Zmínila jsi počasí? Jak vás to ovlivnilo? Už jsi se s něčím takovým setkala?

Snad poprvé jsem na Dakaru řídila v dešti. A nikdy jsem nezažila tolik dní v písečné bouři, jeli jsme v ní snad čtyři dny. V ní se nedá ani svítit, světlo se odráží, takže se jede za dost snížené viditelnosti.

Jak se osvědčily změny, které jste udělali na kamionu? Držely nové tlumiče? V Tunisku dělaly neplechu... Co rozložení vah?

Však víš, že při testování v Maroku jsme v říjnu zlomili pružinu. Nové pružiny byly mnohem silnější, protože jsme měli obavy z jejich dalšího praskání. Jenže tlumiče byly seřízeny na starší pera, na modifikace nebyl čas. Po pěti dnech tlumiče odešly a my jsme totálně trpěli skoro jako v tom Tunisku. Na druhou stranu, tlumiče měly skutečně lepší vlastnosti, takže se ze začátku dalo jet mnohem rychleji, než jsme byli zvyklí. Jenže se objevily nové problémy: podvozek byl měkký, nástavba se kroutila, vysoké těžiště mělo vliv na jízdní vlastnosti. Zadní náprava je užší a auto je v zatáčkách neklidné, hůř se drží i v přímém směru.

Protože letos s námi nejel můj manžel, který se stará o týmovou logistiku a Dakaru rozumí, můj mechanik byl na všechno sám. Byl to jeho první Dakar a on neměl s mnohými problémy, které nás potkaly, žádné zkušenosti. A že těch problémů bylo...

Co se váhy týče, my jsme si vezli všechno s sebou, neměli jsme asistenci. Takže auto vážilo 13,5 tuny, skoro jako nějaký asisťák.

Před startem jsi se cítila na TOP 15. co bylo hlavní příčinou toho, že se to nepovedlo?

No, myslela jsem si, že jsem na tom lépe, než jsem opravdu byla. Vyskytly se nové problémy, ke kterým jsme nemohli najít řešení. K tomu ještě konkurence mezi kamiony pořádně zhoustla. Spousta jich byla skutečně rychlých a dobře připravených. Navíc letošní Dakar byl skutečně těžší než ty minulé a já pořád nemám dost zkušeností.

Sledovala jsi, jak se bojovalo o čelo závodu? Co si myslíš o konečných výsledcích?

Dakar byl opravdu těžký pro každého a každý nějaké problémy měl, i ti nejlepší. Podívej na de Rooye, jak dopadl a na co se cítil. A k tomu potřebuješ i štěstí. Mně se bohužel trochu vyhnulo...Třeba za rok.

Jak ses vyrovnávala s bláznivou etapou do Tichitu? Karel Loprais tam ošklivě zapadl do soliska. Co palivo, vyšlo? A co velbloudí tráva? Jak chutnala tlumičům?

Do soliska jsem zapadla taky, ale ne moc protože jsem se zastavila o něco dřív. Ani můj navigátor, stejně jako navigátor Karla Lopraise, nerespektoval poznámku v itineráři, že se má solisko na 114. km objet zprava.

100 kilometrů před cílem speciálu se mi rozsvítila kontrolka paliva, takže jsem vydatně zpomalila. Těch 100 km jsem jela průměrem 20 km/h, bylo to k zbláznění. 8 kilometrů před cílem jsem zastavila, abych se podívala na cestu, už byla tma. Už jsem nenastartovala. Měla jsem ale štěstí, na dně nádrže jsem našla ještě tři litry, které jsem dala španělskému osobnímu vozu, ten dojel do cíle a přivezl zpět 25 litrů nafty a na ně jsem dojela. A to vše bez penalizace.

O velbloudí trávě mi radši vůbec nemluv...

Začínala jsi jako motorkářka. Co si myslíš o vývoji této kategorie? Nešlo to všechno trochu přes míru?

Rychlost už opravdu dosahuje kritických hodnot. Zlepšila se technika, stále více lidí má zkušenosti a etapy jsou mnohem těžší, než bývaly – nic dobrého pro motocyklisty. Únava ale pracuje pořád, pak se častěji dělají chyby. Možná se na tom podepisuje i systém navigace. Dříve museli motorkáři častěji zastavovat a hledat cestu, s GPS jde všechno mnohem rychleji. Na druhou stranu, právě GPS umožňuje pořadatelům identifikovat polohu posádky, což je důležité z bezpečnostního hlediska.

Co říkáš výkonům holek na motorkách a jejich zdatnosti? Dvě z nich dojely až do Dakaru, té mladší je jen 21 let...

Po pravdě řečeno, moc o nich nevím. Ale určitě jsou to silné holky. Měly štěstí i v tom, že letos pro motorkáře tři etapy ubyly. Možná že jinak by do Dakaru nedojely...

Nějaká dovolená nebo relax po Dakaru?

Na dovolené nejezdím. Už jsem se pustila do práce na další dakarské účasti. Nejsem z těch, kterým všechno spadne z nebe, všechno jsem si musela vždycky vydřít. Navíc Portugalsko je malá země, motoristický sport tu má menší prioritu. Snad se mi podaří další účast s lepším výsledkem a s méně problémy.

Plány na rok 2005?

Zkouším sehnat prostředky na účast v Tunisku nebo Maroku. Maroko bude možná vhodnější, Tunisko je příliš brzy po Dakaru a možná si ještě  budeme hojit rány.

Nějaké poselství pro české fandy? Už tě trošku znají...

Tak to jsem ráda, díky! Moje poselství je toto: kdykoli máme sen, měli bychom se za něj bít, aby nebyl jen snem. Teprve pak se stane realitou. Třeba je můj příběh takovým příkladem.

Díky za rozhovor.

Jiří Vintr

Dakar 2005, foto archiv týmu	Dakar 2005, foto archiv týmu
Dakar 2005, foto archiv týmu	Dakar 2005, foto archiv týmu
Zobrazit celou fotogalerii