Petr Macháček je výborný automechanik a skvělý závodník. Nemá však finanční podporu silného sponzora a tak může prokázat své kvality pouze na nedaleké sedlčanské Kotlině. Při rozhovoru byl skromný a tichý. Bojuje proti nepříznivé situaci a doufá, že jej stále vyšší nároky na závody nevyřadí ze hry.

Jezdec autorallycrossu se narodil 27. března 1981 a s Fordem Escort 1,6 týmu Qama Motorport Kosova Hora závodí v divizi 1600 Speciál. Oblíbeným jídlem je kuře a nápojem pivo. Je svobodný a koníčkem jsou závody.

Jak jste se k motorismu dostal?
Pan Kvasnička jezdil autokros a táta mu dělal automechanika, tak jsem s nimi jezdil po závodech a potom syn pana Kvasničky, Martin, začal jezdit trabanty a pak i to hobby. Tak jsem po něm měl trabanta, dal jsem si ho dohromady, jezdil jsem chvíli trabantcross, později jsem začal jezdit s trabantem ve vzniklé divizi Junior. Potom jsem musel do velké divize, protože mi bylo 18, tak jsem začal jezdit s fordem.

Jakou máte školu?
Automechanik a nástavbové studium.

Kdo vám nejvíce pomáhá?
Táta. A taky pan Kvasnička – umožňuje mi tady dělat na autě po pracovní době.

Pamatujete si ještě na první závod a největší úspěch?
První závod... To bylo v Poříčí nad Sázavou s trabantem. Postavili jsme auto, přijeli tam a v trénincích jsem se ani nesvezl. Tam jsem šel do první rozjížďky a to byl docela divný zážitek. Najednou mezi všemi, ale líbilo se mi to. A největší zážitek? Asi 2. místo tady v Sedlčanech loni na jaře.

Sledujete i jiné automobilové závody?
Rallycross, autocross a rallye.

Máte nějakého idola?
Mám, Schumachera, ale... (úsměv a pohled vzhůru) Z českých závodníků jednoznačně Triner.

V čem se podle vás liší rallycross a autorallycross?
V rallycrossu je to o financích. Tam kdo má peníze, ten si může dovolit techniku. V hobby taky, ale jsou tu i lidi, kteří na to nemají a dávají si do toho peníze sami.

Baví vás více závodění, nebo atmosféra okolo?
Závodění, to je taková třešnička na dortu. Než to všechno připravíte a uděláte... A potom se jedete svézt a buď to jede nebo ne.

Jaký povrch máte nejradši a jaký nemusíte?
Nejlepší je sucho a nejhorší je bahno.

Vzpomenete si na nejlepší a nejhorší zážitek za volantem?
Začnu tím nejhorším. Když jsem v Sedlčanech jel nahoře, mezi úsekem 4 a 5, tak mi přejelo auto přes kapotu a přetočil jsem se hned na střechu. Nejlepší byly asi ty první závody v trabantcrossech – to se nedá s ničím srovnat.

Máte za volantem závodní vozu strach?
Ne. Pouze dokud nezhasne červené světlo, tak jsem nervózní, ale potom už ne.

Bál jste se někdy, že vám soupeř rozbije auto?
S tím se do toho jde. Já nejsem takový, abych do někoho úmyslně vrážel, ale když do vás někdo ťukne, tak se to bude muset dát zase dohromady.

Jak se udržujete v kondici a jak relaxujete?
Já jenom pracuju. (smích)

Kdyby chtěl jít mladý talent do těchto závodů, co byste mu poradil?
Udělat si pěkně rám, aby si nenatloukl a v juniorech to není ani o výkonu motoru. Tam by se s tím naučil jezdit a potom za rok, za dva, by si mohl postavit něco silnějšího. Třicet až čtyřicet tisíc by mu mohlo stačit.

Martin Singr