Václav Parus

Délka průměrného lidského věku se neustále prodlužuje navzdory všem civilizačním chorobám, které dnešní doba přináší. Dožít se ve fyzické a duševní svěžesti 78. narozenin již dnes není žádná vzácnost. Ale zúčastňovat se v tomto věku závodů na motocyklu, a to nejen u nás, ale i v celé Evropě, to již opravdu něco znamená.

Je k tomu potřeba nejen výborná tělesná a psychická kondice, ale zejména obrovská láska k tomuto krásnému, ale velmi náročnému sportu. Václav Parus tráví většinu svého času v dílně při přípravě svého závodního půllitru ESO, nebo jezdí po závodech veteránů nejen u nás, ale i v sousedním Německu, Rakousku, Slovensku a dokonce i ve Francii. Za svou neuvěřitelně dlouhou závodní kariéru, která začala již v roce 1947, získal mnoho významných úspěchů a často byl vzhledem ke své drobné postavě označován jako „Malý velký muž“. V poslední době je mezi veterány a fandy motoristického sportu nazýván „Pan Mistr“ a tento titul jen částečně charakterizuje skvělou sportovní dráhu Václava Paruse.

Jako většina malých kluků začínal ještě před válkou s kopanou, později se začal ve Slavii věnovat cyklistice. Již v dorosteneckém věku se stal přeborníkem na klasickém kilometru, ale závodil i na silnici. V roce 1944 se stal mistrem v závodě na 50 km na dráze a dokázal porazit taková cyklistická esa, jako byli Cihlář a Veselý. S koncem války však mladého Vaška chytlo benzinové opojení a to ho již nepustilo. Jeho sportovní duch chtěl nejen využívat motocykl jako dopravní prostředek, ale záhy ho přivedl k motocyklovému sportu.

A tak v roce 1947 se mu podařilo z několika starých motocyklů sestrojit „závodní speciál“ DKW 125 ccm, s kterým se postavil na start kategorie „juniorů“. Závody této kategorie obsahovaly programy skoro všech pořádaných motocyklových závodů a byly příležitostí pro získání zkušeností nadšených mladých adeptů motocyklového sportu. Již v prvním roce své závodní kariéry dosáhl Václav Parus několika úspěchů. Zvítězil ve třídě do 125 ccm na I. ročníku Klíčovského okruhu, byl druhý v Dušníkách a třetí na Novopackém okruhu. V roce 1948 byly jeho úspěchy ještě častější. Vítězství si Václav Parus vybojoval na Ústeckém okruhu, v Ceně Litomyšle, Štítu Českého ráje a na Novobydžovském čtverci. Druhá místa obsadil v závodě Dvěma směry na Žižkově, v Karlových Varech, v Ústí nad Labem a na Zlatém kole v Třeboni.

V roce 1950 pak již šly úspěchy jeden za druhým i v závodech seniorů. Na dvoutaktní Jawě zvítězil na Hradeckém okruhu, Mladoboleslav-ském okruhu a Novobydžovském čtverci. V roce 1951 pak Parus pokračoval převážně ve startech na dvoutaktní Jawě. To již získala strakonická ČZ vynikajícího konstruktéra Jaroslava Waltera, a tak se stávala situace ve třídě „čtvrtlitrů“ pro jezdce z Jawy velmi obtížná.

Počátkem padesátých let se začali naši přední závodníci zúčastňovat i mezinárodních závodů v tehdejší NDR, Polsku, Maďarsku a Bulharsku. A právě v Bulharsku dokázal Václav Parus vyhrát dokonce tři závody a stal se tam velmi populární. Bylo to v roce 1953, kdy jako tovární jezdec ČZ vyhrál i závod na Jawě OHC 500.

V poválečných letech zaznamenaly velký vzestup motocykly malých objemů motoru. Důkazem toho bylo, že v nově vypsaném mistrovství světa v roce 1949 byla zařazena i kategorie do 125 ccm. V ČZ Strakonice se stal továrním jezdcem a již jeho první sezona 1953 byla velmi úspěšná. Zvítězil na Lochotíně a v Mělníku. Často startoval se svou stopětadvacítkou i v závodech kategorie do 250 ccm a dokázal se umístit na stupních vítězů, např. v Chebu a Mostu. Ještě větších úspěchů dosáhl Václav Parus v roce 1954, který patřil k nejúspěšnějším v jeho dlouhé kariéře. Bohužel se na tuto dvoustranu všechny úspěchy Václava Paruse nevejdou.

Vzpomeňme ještě rok 1956, kdy se v závodě závodů, v Tourist Trophy na ostrově Man, držel Václav Parus se zlomenou klíční kostí v závodě stopětadvacítek v konkurenci nejlepších světových jezdců na výborném třetím místě. Pak se mu dostal do karburátoru tkaloun od velkého plátěného startovního čísla, které měl každý jezdec na zádech. Motor začal ztrácet výkon a Parus musel do depa.

Závod nakonec dokončil na velmi dobrém šestém místě, i když byl zbitý jako pes, protože zlomená klíční kost při tomto těžkém závodě byla velkým a bolestivým hendikepem. Závod to byl nádherný a dodnes ho považuje za jeden ze svých největších úspěchů. Bronzová replika okřídleného Merkura na motocyklovém kole patří k jeho nejvzácnějším trofejím v jeho bohaté sbírce.

V roce 1967 se jela naposledy v domácím mistrovství třída do 175 ccm. Václav Parus ukončil aktivní činnost pátým místem v závodě stopětadvacítek v Ústí nad Orlicí. Závodění pověsil na hřebík a začal pracovat jako řidič nákladního auta. Když se však po několika letech setkal s jedním známým, který vlastnil závodní ČZ OHC 125 ccm, byl opět „chycen“ a benzinové opojení ho nepustilo do dnešních dnů. Začal jen tak z hecu při jízdě veteránů v Hořicích, ale když zjistil, že mu to pořád ještě jde, závodil a závodí dodnes. Později si pořídil půllitr Eso, který se stal jeho velkou láskou. Z počátku jeho „druhé závodní kariéry“ mu pomáhal jeho věrný kamarád Pepa Zahrádka, ale později toho musel nechat pro zdravotní potíže.

O motory se mu stále stará, zejména před sezonou, osvědčený a známý mechanik Standa Dvořák z Divišova, a tak Václav Parus prohání mnohem mladší jezdce nejen u nás, ale i při mezinárodním mistrovství Německa. Závodů veteránů postupně přibývalo a nejednalo se o žádné „propagační jízdy“. Proto bylo nutné trávit stále více času v garáži při přípravě motocyklu. V roce 1998 jel Václav Parus kompletní mistrovství Německa, které obsahovalo mimo závody v Německu i závod v nizozemském Assenu a navíc bylo zpestřeno závodem do vrchu až ve Francii. Toho roku dosáhl stejný počet bodů jako vítězný Němec Krause na anglickém motocyklu Vincent. O jeho druhém místě nakonec rozhodlo to, že Němcův motocykl byl o rok starší než jeho půllitr Eso.

V roce 1999 absolvoval Václav Parus dvakrát závod v Hořicích, dále startoval v Českých Budějovicích, ve Dvoře Králové, na francouzském autodromu Monthléry, na německém Nürburgringu, v Ingolstadtu, na Schotteringu, Hockenheimu, v Brně a na závěr sezony v Branné. Na Velké ceně České republiky v Brně měl pád a zlomil si levé zápěstí. Ale na závěr sezony v Branné již byl opět v pořádku a v pohodě. V mistrovství Německa musel vynechat některé závody právě kvůli té zlomenině, ale i tak dokázal obsadit 15. místo z 55 klasifikovaných.

Když se „Pana Mistra“ zeptáte, proč stále závodí, odpoví Vám, že miluje závody pro tu jejich vzrušující atmosféru a navíc má rád i přípravu motocyklu v garáži a vůbec vše, co k závodům náleží. A co říci závěrem? Láska k závodění dělá u Václava Paruse opravdové divy. Vždyť vše zvládnout si vyžaduje množství fyzických i psychických sil.

A tak mně nenapadá na závěr nic lepšího, než říká jedno staré italské přísloví: „Nejlepší víno bývá vždy v malých soudcích“. Musíme popřát „Panu Mistrovi“, aby i v příštím roce dokázal, že v benzinovém opojení a v sedle závodního motocyklu se stárne velmi pomalu.

-kk-
Zpracováno podle článku Jana Lahnera
v MotorJournalu č. 3/2000.

PS: Kvůli zdravotním problémům bude Václav Parus pravděpodobně v sobotu  chybět na  tradičním závodu Brno Soběšice. Přejeme brzké uzdravení

Jihlavská bahna 2004 z archivu pořadatelů	Jihlavská bahna 2004 z archivu pořadatelů
Jihlavská bahna 2004 z archivu pořadatelů	Jihlavská bahna 2004 z archivu pořadatelů
Zobrazit celou fotogalerii