Světoběžník na startovní čáře

Má „to“ pojmenování – je definován jako „Námořnický syndrom“. Převážná většina lidí, kteří dobrovolně, nebo z titulu profese tráví většinu času mimo domov a rodinu jsou zatíženi oním syndromem. Postižený je lehce definovatelný – při krátkém pobytu doma, byť v příjemném kruhu rodinných příslušníků, obložen vysokým standardem bydlení, s kompletním zajištěním a plynulým zásobováním dosažitelných laskomin začne záhy pociťovat příznaky :  v uzavřeném prostoru rodiny se dostavuje srdeční arytmie, je obtížné dýchání, zorníčky očí dostanou nepřítomný jakoby skleněný výraz a na vznesené dotazy rodinných příslušníků odpovídá větou holou, nebo se odpovědi nedočkají vůbec. Diagnoza jasná, terapie také – infikovaný musí opět do světa.

Když ve středu 1. června letošního roku přijel Petr Hošťálek s motocyklem Kawasaki a sidecarem, řádně obtěžkán zavazadly na náměstí v Českých Budějovicích symbolicky se rozloučit před plánovanou tříměsíční cestou vedoucí přes bývalé území Sovětského svazu, Mongolsko do Pekingu a odtud do Paříže, všichni jsme mu přáli úspěšný návrat, ale zároveň jsme se všichni zabývali nevyřčenou myšlenkou – proč jede sám? V nepravidelných intervalech začaly po několika dnech přicházet po síti internetu postřehy z cest.

Popřání šťastné cesty před budovou Autoklubu Slovenské republiky, to byla ještě stále domácí pohoda. Nicméně všeho dočasu. Obrovská rána, přední vidlice nadoraz a ve vysokém chromu provedený blatník předního kola dostal nechtěný prolis od spodních brýlí. Zmíněná výzva k bdělosti před nekonečným množstvím nerovností na vozovce nastala v těsné blízkosti poutače, který oznamoval okolojedoucím, že opouští území Zakarpatské Ukrajiny.

Internetem posílané glosy byly i s přiloženými digitálními fotografiemi zajímavé. Obsahovaly osobní setkání s řadovými občany, s milicionáři u silnic, jednání s vedoucími pracovníky uzavřených, nebo skomírajících výrobních závodů, odkud před léty vyjížděla motorová vozidla v dnes již neuvěřitelných počtech.

Popisoval dravý až bezohledný způsob jízdy přivezených amerických tahačů starších ročníků a celou řadu různých postřehů z jízdy s vysokým denním kilometrovým průjezdem i rychlostním průměrem, ale i starosti s výběrem vhodného benzínu u čerpacích stanic, s nutnými neplánovanými opravami svépomocí, nebo o nezištné pomoci ochotných lidí, o návštěvách památek, o neuvěřitelném opětném setkání s paní Mangou u mongolské jurty a cíli první části cesty v Pekingu.

Neplánované návštěvy motocyklových muzeí na cestě domů následovaly po zakončení expedice v Paříži pod Eifelovou věží. Z devadesáti dnů a 30 000 najetých kilometrů, které strávil Petr Hošťálek na cestě za řidítky motocyklu byly pouhé tři dny deštivé. Je patrné, že i svatý Petr stejně jako my doma držel jihočeskému cestovateli palce a všichni dohromady jsme věřili ve šťastný návrat.

Prozatím Petr Hošťálek třídí doma zápisky a obrazový materiál jako podklad pro připravovanou publikaci popisující expedici. Nicméně v jednom z uplynulých víkendů byl viděn v Branné s fotoaparátem, s autentickým motocyklem, sidecarem a s částí původní výbavy na 8.ročníku Kolštejnského okruhu, na závodě historických silničních motocyklů a sidecarů.

Nebudu se ptát Petra Hošťálka, ale mám stoprocentní jistotu, že už před triumfálním vjezdem do Českých Budějovic se někde v myšlenkové strojovně aktivoval virus zmíněného syndromu v podobě dosti reálného plánu na další stejně exotickou výpravu.  

Jan Martof

PS: článek berte jako pozvánku  na sobotní závod BRNO SOBĚŠICE 2005

Kyjovský okruh 2005 od Libora Zhoře	Kyjovský okruh 2005 od Libora Zhoře
Kyjovský okruh 2005 od Libora Zhoře	Kyjovský okruh 2005 od Libora Zhoře
Zobrazit celou fotogalerii