EXPEDICE AUSTRALIA 2005.

Přinášíme první díl z patrně sáhodlouhého  vyprávění Františka Blahouta, jinak  též  automobilového závodníka, známého z českých rallye. I on je  jedním  z členů  expedice, která na začátku měsíce vyrazila k protinožcům a která zde bude  se stařičkým vozem Tatra 805 jezdit zhruba  dva měsíce:

Něco na úvod.

Nejprve bych se měl zmínit, jak jsem se vůbec k věci, která je nazvána slovy „ Expedice Australia 2005“, jako automobilový jezdec, vůbec dostal. Význam slova expedice znám již řadu let, již od doby, kdy jsem jako malý kluk se zaujetím četl cestopisy Hanzelky a Zikmunda z cesty kolem světa. I s výrazem „cesta kolem světa“ jsem se seznámil, to ale ve velice nedávné době, kdy mi můj kamarád a parťák Marek Polan z Brna vyprávěl o svém životním snu, absolvovat cestu kolem světa po mořích a oceánech na plachetnici. Zámysl vcelku ušlechtilý, ale pro můj způsob života zásadně nepoužitelný.

K autům jsem měl celý život daleko blíže, ale i rychlost přesunu auta z místa na místo se mi zdála natolik pomalá, že jsem začal auty závodit a i při jízdě „na doraz“ si občas připadám jako šnek. Také při normální jízdě v silničním provozu se mě občas někdo zeptal, proč jezdím rychleji než je povoleno. Na to jsem odpovídal, že kdybych dodržoval dopravní předpisy, měl bych už zpoždění minimálně deset let. A při řízení jsem úplně nejraději svačil, telefonoval a dělal si poznámky.

Zcela logicky mi na řízení zbývaly pouze nohy a někteří slabší jedinci před každou zatáčkou trnuli, jakým způsobem se pomocí nohou vypořádám s volantem. Když s úžasem zjistili, že i to je možné bez pomoci rukou, začali považovat autoškolu za záležitost pro nedochůdčata. Doba však pokročila, ze silnice se stala aréna nezkrotitelných čtyřkolových monster o výkonu někdy i několika stovek koní a i já jsem s přibývajícím věkem dostal rozum a začal se na silnici chovat jako rozumný člověk. Zvýšený adrenalin jsem si nechal na závody na uzavřených rychlostních zkouškách.

Bylo zcela pochopitelné, že loď je na můj vkus dosti pomalým přepravním prostředkem a na cestu kolem světa nechystám spotřebovat zbytek života. Po nějaké době přece jenom k plavbě přes oceán došlo, ale formou závodu přes Atlantik, který tvořil pouze malou část několikaleté cesty Marca Pola /tedy Marka Polana/ kolem země.

A právě tento závod zadal podnět k účasti na  expedici přes Austrálii. Z cesty přes Atlantik jsem dovezl veselé povídání o tom, jak jsem  jako naprostý nováček na lodi a suchozemec, celou cestu viděl. O své zážitky jsem se podělil s několika přáteli a rozdal jsem i několik cédeček rukopisu, nebo spíš notebookpisu, na který jsem vše zapisoval. Sice se mi působením mořské vody inkoust nerozpíjel, což byla ohromná výhoda, ale několikrát se mi mé psaní znenadání kamsi ztratilo a musel jsem několikrát dopisovat nejednu stránku.

To je však vyprávění na samostatnou kapitolu. Asi proto, že se kamarádi historkami z moře dobře bavili a předávali dalším k dobru u piva / těžko si lze představit, že by o tom hovořili na decentních párty nebo snobských večírcích/, asi se v Brně rozkřiklo jaký jsem dobrodruh a při rallysprintu  v Tišnově, který se tentokrát jel jako náhrada za brněnský sprint, jsem od svého spolujezdce Rudy Kouřila dostal nabídku, jestli bych nechtěl na dvouměsíční cestu kolem Austrálie.

Naprosto nesmyslný nápad se mi zdál jako další šílenství v řadě předcházejících, a asi proto mě zaujal. Zpátečku jsem zařadil v okamžiku kdy jsem zjistil, že dvouměsíční cestovatelské orgie by se měly odehrát v cocpitu stařičké Tatry 805 /jinak také Kačeny/ z roku 1957. Za jedno mám jednu Kačenu doma, ale ta je oproti čtyřkolové asi o 22 let mladší a určitě daleko víc vydrží, za druhé si neumím představit jaký odpustek by „tu moju“ přesvědčil, aby mě pustila na dva měsíce z domu. Na druhou stranu plusem je fakt, že ta čtyřkolová je mi věkem velice blízká, mladší je pouze o pět let a když si troufám já, proč by si neměla troufnout ona.

Nakonec mě tedy Ruda přesvědčil, abychom se šli do brněnského krematoria podívat, co nás brzy čeká. Co to povídám, to asi proto, že si už živě představuji, jak mě žerou krokodýlové.

Opravuji, šli jsme tedy do „planetária“na Kraví hoře, kde jsme se mohli seznámit

s poslední expedicí party kolem Petra Kopečného a jeho historické Tatřičky.

Když jsem na svém zánovním tréninkáči bouchl dveřmi a pomyslně zavřel závoru u ohrady / už jsem se viděl jak projíždíme australským outbackem a vždy po ujetí několika stovek kilometrů za sebou zavíráme místním farmářům ohrady, aby se jim nepomíchal dobytek/, ještě jsem netušil, jaká  překvapení na mě dnes ještě čekají.

To první bylo v okamžiku, kdy jsme jako čestní hosté seděli sami dva v hledišti, bylo za pět minut šest, kdy měla začít cestopisná přednáška o expedici po Asii, a já říkal Rudovi ať skočí pro starou, abychom se tam sami nebáli. V šest nula jedna se otevřely dveře a do sálu se vřítilo několik stovek návštěvníků chtivých vidět a slyšet, jak se pár šílenců snaží předrápat Ural. Živě jsem si představil co budou dělat, až jim budu vyprávět o jízdě člunem přes krokodýlí řeku a jak z nás po přeplavání stříkala krev. V tu chvíli mi bylo jasné, že pro účast na šílenství přes Austrálii udělám maximum a jenom periferním cítěním jsem došel k závěru, že brněnský člověk je inteligentní a „přes kulturu“ a že se těším na setkání s ním při besedě po naší cestě.

Nicméně jsem zaujatě sledoval povídání a diskuzi o východoasijských státech a musím uznat, že Franta Kocórek s jeho pověstným hantecem byl proti kulturním divákům v hledišti obyčejné mýdlo. Občas jsem měl totiž pocit, že rodným bratrům z Moravy nerozumím ani slovo. Rychle jsem přepnul na ikonu „Mira Jančík“. Také moravák  z Brna a když mi začal zaujatě vyprávět nějakou „betelnó historku“ a přestal se kontrolovat, rozuměl jsem mu první a poslední slovo s tím, že mezi prvním a posledním slovem povídal skoro půl hodiny. Ale už jsem si zvykl a po přepnutí na Jančíka jsem přece jenom cosi z vyprávění o Asii pochytil a hodnotil jsem ji kladně.  

Jediný zápor na celém cestopisném povídání v planetáriu byl v tom, že mi nějaká „brněnská sviňa“, jak by řekl Franta Kocórek, vykradla auto. Asi jsem blbě „zavřel závoru u ohrady“. V tu chvíli u mě brněnský člověk ztratil tvář, protože mi začalo být jasné, že dnes se do postele nedostanu. Policajti si nás pozvali na služebnu v centru cikánského „outbacku“/vnitrozemí, neboli centra/, ale myslím,že v Brně se mu říká gheto.

Docela dobrá parketa pro potírání kriminality pokud by někdo z policajtů vystrčil nos ze služebny. Zkusil jsem se jich zeptat /těch cikánů/, jestli náhodou nenašli mojí tašku s notebookem, foťákem, organizerem a dalšími věcmi a že jim za ní zaplatím. Poťukali si na čelo a ukázali směrem k policajtům, ti se však začali bránit, že „tentokrát“ s tím nemají nic společného, že nic neukradli a za tu drzost mě odvedli k výslechu. Již mnohokrát mi zloději vykradli auto i  barák a bylo mi jasné, jaké martýrium si budu muset prožít.

 Na kapitalismu v České republice se mi nejvíc líbí, že okradený je z celé řady zúčastněných / zloděj, okradený a policajt/ ten nejvíc postižený a nehrozí, že by to mohlo být později jinak. Zloděje nikdy nechytnou, policajt nemůže být za blbou práci propuštěný, protože je chráněný zákonem, a okradený nejenom že o všechno přišel, ale bude minimálně další měsíc časově i psychicky deptán nesmyslnými a pochybovačnými dotazy. No a zloděj je většinou chráněn diskriminačním zákonem. Při sepisování zprávy se strašně policajti  velice divili, že neznám výrobní čísla všech elektronických blbůstek co byly v tašce a přitom sami napsali ve slově notebook dlouhé ú. Bav se s volem o sobotě, když jde v pátek na popravu.

Že jsem, já kretén, vůbec něco hlásil, ale chudák Ruda by ztrátu buzytašky, kterou dostal od Medúzky, asi nerozchodil. Krásný název pro taštičku do ruky, užívaný za našich mladých let, s kterou skutečně opravdu dospělý chlap vypadá jako buzerant. Medúzka však s hrdostí líčila policajtům, jak krásný dárek Rudovi dala a nakonec si s policajtama vyprávěla různé historky, udělovala jim samou radostí při vyprávění herdy do zad a vůbec tam tropila nepředloženosti.  

Ruda tiše plakal do dlaní, já zatvrzele trucoval a odmítal cokoli vysvětlovat, takže naše společná mise na policejní stanici končila fraškou, kterou Medúzka zakončila trapným pozdravem „nashle“ a líbáním se s policajtama při loučení a vůbec to vypadalo, že postiženou je ona a ne já.

- pokračování  brzy-