2.díl- 1. díl zde

Ale je fakt, že mě policajti dostali a musím uznat, že mají praktické zkušenosti. Lámal jsem si hlavu, jak se mohl zloděj dostat do auta, nerozbít žádné okno a nic nepoškodit a alarm přitom ani nehlesl. Ani v duchu jsem si nechtěl přiznat, že jsem nezamkl, ale jinak to nebylo možné. Až na policajtský popud jsem zasunul klíč do zámku a ejhle, byl polámaný.

Používám pouze dálkové ovládání a tohle mě nenapadlo. Zase tak geniální to od nich ale nebylo, protože neznají dálkové při otvírání a zavírání dveří u aut. Nebo snad jo?

Nesmím do brňáků moc šít, protože s nimi budu dva měsíce a fakt by mě mohli nechat sežrat komárům. Navíc musím uznat, že poslední životní srandy si užívám převážně s moravákama z Brna a když vynechám manželství s mojí Kačenkou, která je z Valašského Meziříčí. Ta je ale poddaným Valašského krále Boleslava prvního, dobrotivého, na furt, který ale také žije na farmě u Brna.

Jen tak mimochodem, při jednom z tréninků na Brněnský sprint jsme se za Bolkem byli podívat na jeho zvláštnostmi vyzdobené farmě, pojesť  tam a popiť a když jsem zahlédl vojenského, obrněného Trabanta se stejným vylézákem  na střeše jako má tatřička, chtěl jsem se Bolka optat, jestli by ho do pouště nepůjčil. Byl už „po vizovicku“ a o Trabantu s ním nebyla řeč a jenom se ptal Medúzky, jinak přítelkyně Rudy, jak nás všechny čtyři zmákne. Všichni ví, že moravské roby jsou od rány a tak si raději odpověděl sám, protože se navíc blížila ta jeho.

 Moje životní spojení s Moravou a brňákama dokládá to, že jsem jako spolujezdec jezdil s Mirou Jančíkem, v současné době mi dělá spolujezdce brňák Ruda Kouřil což jsou další dva členové expedice. Přes Atlantik jsem jel s brňákama z nichž Ivan Martiš je také členem připravované expedice a Petr Kopečný je také z Brna. Jenom Honza  Kotas se nějak vymkl a dojíždí do Brna ze Zlína.

Právě jsem se dostal ke složení posádky, ale ta vykrystalizovala až na našem prvním společném setkání, které následovalo čtrnáct dní po závodě v Tišnově. Těch čtrnáct dní jsem hodně přemýšlel, koho dát dohromady. Při setkání s Petrem Kopečným, dosavadním mozkem všech expedicí a majitelem tatřičky, mi bylo sděleno, že bych měl pro tentokrát dělat šéfa já. Nejprve mě to srazilo do kolen a přemýšlel jsem jak z toho ven, ale uvědomil jsem si, že jsem si vlastně sám naběhl. Na první setkání jsem se trochu připravil a sice jsem se ptal, ale asi nějak moc chytře a to mě pasovalo na šéfa. Na druhou stranu z Petrovy party nezůstal skoro nikdo mimo Honzy Kotase a Jardy Netopila a Petr měl hodně starostí s přípravou tatřičky.

Také už byl hodně zlomený a nevěřil, že by se mohlo podařit Austrálii zrealizovat. Chyběli mu lidi i peníze a někdo musel převzít na svá bedra tyto dva nejdůležitější úkoly. Dočasně jsem tedy převzal šéfování a až se Petr oklepe a začne věřit, že se expedice uskuteční, spadne to opět na něj. Výběr zbývajících členů expedice zůstal tedy na mě a protože Ruda Kouřil z důvodu pracovní zaneprázdněnosti /ostatně kdo z nás ji nemá/ to vzdal, oslovil jsem kamarády Miru a Ivana.

Na společné schůzce všech zájemců o expedici nás bylo pořád ještě víc, než bylo míst. Přesto napevno rozhodnuti byli pouze tři. Já, Petr Kopečný a Honza Kotas. Netopil byl zvláštním členem, který mohl do Austrálie pouze na jeden měsíc v rámci služební cesty, takže jsme řešili variantu půlení. Mira Jančík by také rád na půlku, protože se po dlouhém staromládeneckém životě oženil a v srpnu očekává první přírůstek do rodiny. Po vyřešení mnoha problémů spojených s půlením, jako bylo načasování doby a místa výměny dvou členů posádky, jejich přeprava po Austrálii a podobně, jsme tuto variantu viděli jako reálnou. Pak se však vyskytl problém, který bývá obvykle tím největším, a to finance.

První varianta, se kterou byli všichni seznámeni, obnášela částku o něco málo vyšší než padesát tisíc na hlavu. To bylo pro všechny velice lákavé a   zájem byl slušný. Po korekci, kterou přinesla změna částky za přepravu tatřičky a částky za letenky, jsme se dostali na částku přes sto tisíc na každého. To již nemohli někteří zájemci akceptovat a proto jsme zůstali jenom tři. Formálně se tedy probrali ostatní důležité věci a mazali jsme domů.

Měl jsem asi tak týden buď na sehnání jiných, movitějších zájemců o expedici, nebo sehnání peněz na dorovnání rozdílu mezi původní a zvýšenou částkou pro dva členy.

Jelikož se považuji za vcelku zdatného sháněče peněz, začal jsem vymýšlet způsob, jak raději sehnat peníze, než měnit sestavu. Dokonce se mi daleko více pozdávala alternativa, kdy bychom ještě k tatřičce použili doprovodný servisní jeep, ve kterém by na první polovinu expedice, kdy budeme překonávat poušť, seděli další dva členové. Tím by se zvýšil vklad o jednoho člena, což by pokrylo náklady na off roada, kterého bychom zapůjčili v Perthu a v Alice Springs bychom ho vrátili.

Mezitím, po mnoha telefonátech a přesvědčování o jeho nepostradatelnosti, souhlasil Mira Jančík s dvouměsíční absencí v Česku, kterou jeho žena ve své nejslabší chvíli rozhodování charakterizovala slovy: “co jsou to dva měsíce proti věčnosti lidského života“. Právě v té chvíli to byla pro nás nejkrásnější slova, jaká jsme mohli slyšet. Oba s Mírou jsme moc chtěli, aby  jeho žena souhlasila. Možná ale zapomněla, že Míra už není nejmladší a že už má velký kus „věčnosti“ za sebou.

Když se nad vším zamyslím, měli bychom my starší pardi, co máme doma mladé ženy a malé děti, přemýšlet o aktivitách, které by měly přinést do rodiny určité materiální statky, zabezpečující spokojený život našim blízkým, až tu nebudeme. Místo toho se věnujeme finančně náročným koníčkům jako jsou automobilové závody, navíc s velkou mírou nebezpečnosti, jako bychom si snad ani nechtěli užít zasloužený důchod. Copak já už si ho jako vysloužilý letec užívám skoro 15 let, ale co chudáci ostatní. Je fakt, že jeho případným nečerpáním pozvednou ekonomiku našeho státečku, upadlou do kanalizační stoky životní úrovně. Navíc se neustále zvedá věk odchodu do důchodu, protože prý se zvyšuje průměrná doba života a tedy i schopnost člověka vytvářet hodnoty.

Sám jsem se začínal po padesátce zabývat touto otázkou po té, co jsem se omylem podíval do zrcadla při procházení kolem otevřených dveří do koupelny. Jakžtakž jsem ještě poznal obličej civějícího šedivce, ovšem postava byla bez  břicha, které se již nacházelo za rámem dveří. Okamžitě mi došlo, že stím musím něco dělat a vypravil jsem se s tím k doktorovi. Řekl jsem mu že jsem těžce nemocný a ať s tím něco udělá. Poplácal mě po břichu, posadil na židli proti sobě a začal s léčením, docela jednoduchým. Vysvětlil mi, že kdysi dávno v pravěku se lidé dožívali věku 30-40 let a padesátník už byl opravdu kmet, jehož tělo bylo poznamenáno neforemností příslušející jeho věku. Že oni, doktoři jsou takoví machři a prodloužili nám věk na 70, 80 i více let neznamená, že svým uměním dokáží omladit, že k padesátníkovi břicho patří a ať jsem rád že žiju a ať vypadnu. Moc mě uklidnil a od té doby se zdá, že jsem spokojený s tím co mám. Jenom jsem vystěhoval z baráku všechna zrcadla.

Musím se vrátit ke konečné a definitivní podobě složení posádky expedice Australia 2005, která vykrystalizovala po všech jednáních.

Tím úplně nejdůležitějším je historická Tatra 805 expediční, všichni ostatní jsou pouze více nebo méně užitečné závaží. Je nejstálejším členem expedicí a je to její čtvrtá cest. Původně nákladní Tatra 805, kterou přestavěla první posádka v roce 1988. Přestavba zahrnovala vybudování obytné nástavby na ložné ploše valníku. Vznikla tím kabina pro další tři členy posádky a obytný prostor. Pět postelí, pět skříněk na osobní věci a víc se na malý nákladní vůz nevešlo…….

Vůz má za sebou Afriku a Asii a hodně kilometrů jako doprovodný vůz týmu na Trophy soutěžích OFF ROAD. Vždy si poradila s poruchami a záludnostmi na cestách a vrátila se domů.

-pokračování brzy-