Předchozí  díly  našeho povídání  ZDE.

Petr Kopečný.

Čtyřiapadesátiletý mozek všech dosavadních expedicí, které tatřička absolvovala a také její majitel. Stál i při zrodu této expedice a na jeho popud vznikla i zcela nová posádka pro Austrálii. Soukromý podnikatel a technicky zručný automechanik má zálibu v Tatrách všech typů a je také jejich sběratelem. V garáži mu stojí několik Tater 805 v různých modifikacích nástaveb, terénní tatrovácký offroad Drak i záchranné Tatry 613. Před několika lety přišel na nápad přestavět nákladní Tatru 805 na expediční, se kterou absolvoval několik expedicí po Africe a Asii. Sportovec každým coulem, pilot a konstruktér závěsných kluzáků.

Úkoly na cestě: řidič pro obtížný terén, šéfmechanik tatřičky, kameraman, stařešina rodu.

František Blahout.

Dvaapadesátiletý vojenský letec ve výslužbě, inženýr elektrotechniky na ČVUT, novopečený opakovaný ženáč a majitel čtyř dětí, dobrodruh a mořeplavec a vítěz Atlantik rally for crousiers 2004, automobilový rally závodník, mistr ČSFR 1991, vicemistr Evropského poháru v rally historických vozidel 1996 a nadále aktivní závodník, majitel firmy na balení značkové kosmetiky a parfumerie.

Úkoly na cestě: řidič pro obtížný a rychlý terén, dokumentace expedice slovem, navigátor, publikace v tisku, kuchař dokud budou všichni naživu.

Miroslav Jančík.

Stavební inženýr, ve čtyřicetisedmi letech novopečený ženáč a otec dcerky Renatky, jinak také maskota expedice, které budou při odletu na expedici 2 měsíce. Majitel brněnské firmy zabývající se barterovými obchody, 10 let žil v Kanadě, kde podnikal ve stavebnictví. Sportovní potápěč a automobilový rally závodník, instruktor lyžování.

Úkoly na cestě: řidič pro rychlou jízdu v období dešťů, při rally dokáže na mokru strhnout vítězství na svou stranu, protože se bojí míň než ostatní, pořizování fotodokumentace, video, řízení besed a mluvčí expedice do prvního zalhání.

Jan Kotas.

36 letý automechanik světového rally teamu JM Engeniering ze Zlína, pravá mechanická ruka Petra Kopečného, nezná slova „něco nejde“, motokrosový jezdec.

Úkoly na cestě: mechanik tatřičky, navigace, proviantní náčelník, felčar a amatérský vyháněč duchů dokud ho budou duchové poslouchat.

Ivan Martiš.

32 letý soukromý podnikatel v oblasti výroby sportovních potřeb, dobrodruh a mořeplavec a vítěz  Atlantik rally for crousiers 2004, sportovní potápěč, horolezec a surfista.

Úkoly na cestě: komunikace s domorodým obyvatelstvem, navigace, předávání info z cesty internetem, komunikace přes satelit a vysílačkou až do vybití baterií.

………………………..Už vůbec se mi nechce hodnotit účast na plánované expedici, kdy při seznamování se s fakty co nás čeká, zjišťujeme nekonečné možnosti, jak přijít o život. Abych se dostal alespoň trochu do obrazu, zavolal jsem svému kamarádovi do Brisbane, který mě informoval o několika skutečnostech, které musíme dodržet. Nepřipadá v úvahu jet do vnitrozemí pouze s jedním autem a bez satelitního telefonu, nejezdit v noci, netoulat se po volné krajině, nespát v přírodě atd. atd. To nemusíme nikam jezdit, protože uvedené zákazy jsou součástí naší cesty. Přesto mi slíbil blíže neurčenou pomoc při pobytu na nejmenším kontinentě zeměkoule.

Definitivním určením posádky se rozjíždí ruleta času. Každý člen expedice dostal úkoly, které je potřeba řešit v přípravném období před odjezdem do Austrálie. Nejdůležitější a časově prvořadé je přeprava tatřičky do Hamburku a lodí do Freemantlu. Její cesta potrvá zhruba 6 týdnů a před naloděním musí projít mnoha kontrolami a celním odbavením. Nastává problém, o kterém víme. Auto je vysoké, potřebujeme největší kontejner a přesto jsou dveře do kontejneru nízké. Budou se muset sundat kola a auto natáhnout do kontejneru na bubnech, nestačí, musí se ještě spustit dolů povolením na torzních tyčích.

Cena přepravy se mění jak čas. Čím větší je zájem, tím větší je cena. Už jsme na 5700 USD za cestu tam. Dále hledáme,  jednáme a snad najdeme dobrého přepravce. S letenkami je to samé. Původní cena 19 000 Kč na osobu s využitím všech slev se postupně mění až na 40 000 Kč na osobu. Víza vkládáme do rukou agentury, která je za 800 Kč na hlavu zařídí. Je tu samotná příprava auta a jeho vybavení. Víme, že moc času nezbývá.

Při jedné z našich přípravně prcovních schůzkách jsme se docela bavili, když se nás Petr po vyřešení všech aktuálních záležitostí zeptal jako před každou expedicí, co s každým z nás, když se opravdu stane to nejhorší. Každý chvíli domýšlel jak se k tomu postavit a pak se rozvinula vcelku ……… diskuze, kde si ustlat a zda vůbec někdo stojí o návrat do česka v „cíněnce“. Dřevěný kříž v australské poušti s nápisem „ zde spí můj kamarád ……a já odpočívám v pokoji“ a fotka na kredenci v české kuchyni se zdála téměř všem jako optimální řešení zvláště po zjištění, co všechno přináší zpopelnění v outbacku.

Pokud bychom s velkým odporem přijali myšlenku, že musíme natahat potřebné obrovské množství dřeva na jedno místo, protože polití naftou nepřipadá v úvahu a benzín je vzhledem k další cestě potřeba, představa o explodujícím mozku už nám vzala všechnu chuť k důstojnému rozloučení se s lidskými pozůstatky.

Fakt, že jediným řešením obrany proti tekoucím chytrostem po obličejích ostatních členů expedice, je proražení lebky přítele a zlámání silných kostí, které jinak neshoří, nás naprosto odpudil od této formy vzdání poslední úcty. Psychické násilí spáchané na myslích zbývajících expedátorů by nevyvážil dovoz  něco málo zbytků  v krabičce od sirek do rodné hroudy. Přitom jakákoli představa o návštěvách bližních na místech, kde pobývají bývalí živáčci, je naprosto mylná, pokud by člověk nepostavil místo náhrobku peněžní automat a pozůstalým nepřidělil kreditní karty.

Po těchto úvahách jsme funkci vedoucího, šéfa, předsedy, vedoucího tajemníka nebo jak se vlastně funkci „nejvyššího“ říká zrušili, protože se nám zdála zbytečná a rozhodování o všem bude provádět valná hromada zúčastněných, kterých je naštěstí pět a nemůže tak dojít k patové situaci. Moc se těším na hlasování o různých sporných věcech a intriky a uplácení při získávání jednotlivců na svou stranu. Přesvědčování a úplatečky jsou mojí silnou stránkou, neustále trénovanou životem s mojí Kačenkou.

Docela jsme se na téma oplakávání pobavili se sousedy u nás doma v Liběšicích, s kterými občas děláme společenské návštěvy pro utužení dobrých sousedských vztahů. O naší plánované expedici se v kruhu sousedů dosti často hovoří, protože již vyprávění z cesty po moři a život na ostrově Saint Lucia v Karibiku zaváněla exotikou a při humorném podání se všichni docela bavili. Na vyprávění z Austrálie se už těší celé sídliště, protože si umí představit co bude následovat v Austrálii po nezáživně vypadající hladině Atlantického oceánu. Pitoreskní úvahy o rozřezávání cíněnky karboflexou  šikovným sousedem Dominikem, nenechalo jedno oko suché.

Naše milované ženy s rozšířenými zorničkami, svědčícími o nezvratném přesvědčení že to tak skončí, strávily zajisté bezesnou noc, protože druhý den bombardovaly Kačenku, že oni by ty své  nikam nepustily. Přesvědčování o mé nezbytné účasti na expedici je však samostatnou kapitolou vzhledem k tomu, že  těžký duševní boj odehrávající se v mysli Kačenky, musí být neustále ovlivňován novými a novými nezvratnými důkazy o prospěšnosti celé akce pro nás oba.

Už moje první delší cesta mimo domov nebyla provázena přílišným nadšením. Když jsem dostal od Marka Pola/na/ nabídku přeplout lodí Atlantik a to velice rychle, neboť se jednalo o závod plachetnic bez použití motoru, navrhl jsem Kačence, že pojedeme spolu. Její  hrůzná představa a odpor k absolvování cesty po moři připravila živnou půdu na diskuze ve stylu „jedině beze mne“. To už byl úspěšný začátek o reálných úvahách skončit po měsíci plavby na druhé straně Atlantiku. Následovalo období přesvědčování, drobných pozorností a úplatečků, jen aby si to Kačenka nerozmyslela. Stal se ze mě docela zručný vlezdoprdelista.

Při každém „přilísnutí se“ jsem však slyšel: „stejně to děláš kvůli moři“. Bylo to tak trochu na prášky, ale představa účasti na nejdelším a nejtěžším závodě jachet mistrovství světa dala zapomenout na všechna utrpení a sebeodříkání přípravného období.

Několik dní před odjezdem jsem Kačence předával všechny nutné informace o číslech účtů v bance, hotovosti v trezoru, závěti s rozdělením majetku a podobně a vidím, jak přitom usilovně přemýšlí. Do kolen mě dostal návrh na náš sňatek ještě před mým odjezdem, který okomentovala památnou větou. „Lepší být vdovou, než svobodnou matkou“. Argument to byl pádný a tak jsem si od souseda půjčil prstýnek a týden před odjezdem jsme se vzali. Svatba to byla pěkná, taková krátká. Pět minut po desáté už bylo po všem a mám takový pocit, že jsem od sousedů zaslechl, že svědkovi ani nestálo za to, se kvůli pěti minutám převlékat z montérek. Jenom starosta byl takový výřečný a docela mě naštval konstatováním, že prstýnky jsou symbolem věrnosti, když jsem měl na prstě sousedovu obruč. 

Než jsem přišel s nápadem odjet na dva měsíce do Austrálie, bylo mi jasné, že tentokrát bude muset být odpustků daleko více a s daleko větším psychologickým dopadem. Už při první zmínce o Austrálii padla opět památná věta /myslel jsem si, že památná věta může být pouze jedna, ale s ženskými všechny zákonitosti padají/, „jedině za druhé dítě“. Okamžitě jsem souhlasil, protože náš Ferda je boží a dvojí radost už mé postarší tělo stejně neunese a druhé dítě si bude muset Katka vychovávat sama.

Oříškem byl jiný problém. Po dobu dvou měsíců musí někdo vést firmu. Měsíc bez šéfa firma unese, ale dva a ještě před koncem roku, je o hubu. Nový služební mobil s dvouměsíční garancí na správnou funkci vibrátoru, poslední model kabrioletu, kabelka od Luis Vuitona a hezký obleček pro dobrou reprezentaci by musel přesvědčit každého, že místo výkonného ředitele firmy ExTra F.B. je to správné pro úspěšný rozvoj osobnosti. Jenže kde na to vzít?

-pokračování brzy-

Expedice Austrálie 2005.	Expedice Austrálie 2005. Vyschlé jezero
Expedice Austrálie 2005, Zlatý důl	Expedice Austrálie 2005, Jezero
Zobrazit celou fotogalerii