Expedice Austrálie 2005 s Tatrou 805. Díl pátý 30.10.2005 10:09 - Pavel Jelínek
Předchozí díly zde
Pátek jsme věnovali vyřizováním organizačních záležitostí a teoretizováním o dalších důležitých věcech. Honza Kotas je ve Finsku s JM Engeniring na rally mistrovství světa jako mechanik a Ivan Martiš na dovolené v Řecku. Zbývající trojka byla usnášení schopná a tak jsme si mohli kreslit na tatřičku sprosté obrázky bez svolení ostatních. Večer jsme s Mírou a jeho ženou Irčou šli na dobrá pečená žebra a pak mi ukázali své nové bydlení. Musel jsem ocenit vkus, s jakým se jim podařilo v činžovním domě vytvořit opravdu příjemné doupě.
V neděli jsme však již detaily dokreslovat nemohli, protože v deset zazvonil Mírovi telefon a musel jet rychle číhat k noře, protože z ní mělo vylézt mláďátko. Ve dvanáct zazvonil telefon mě, a Míra mi s obrovskou radostí sdělil, že samička o váze 3,05 kg a velikosti 48 cm se jmenuje Renatka a že jsou obě v pořádku. Opět, ale zcela vyjímečně, zasedla rada starších, která se s právem rozhodovacím z titulu společného dosažení věku přes sto let usnesla, že právě narozený benjamínek se stává oficiálním talismanem expedice Australia 2005. Petr navrhl, že pro štěstí povezeme po dobu celé expedice její první počůranou plínu.
Poslední víkend před odjezdem tatřičky do Hamburku k nalodění jsme si prodloužili o pátek a věnovali se posledním horečným dokončovacím pracem na autě a také na balení a ukládání osobních a všech dalších potřebných věcí pro expedici. Vše bylo potřeba zabalit do neprodyšné fólie nebo zavařit vzduchotěsně do igelitových sáčků. Téměř dvouměsíční cesta lodí přináší problém s vlhkým agresivním slaným vzduchem, ve kterém všechno železo rychle koroduje a ostatní věci zvlhnou a zplesniví.
Velké technické záležitosti spojené s úspěšným fungováním tatřičky na cestách australského vnitrozemí již byly hotové a předcházející víkendy se převážně věnovaly „zestejňování“. Krásný výraz, který vymyslel Petr když viděl, s jakou vervou jsme s vrhli na natírání celého auta, aby do Freemantlu, přístavu pro Perth, nepřijelo sežrané rzí. Náš přístup byl naprosto správný a pečlivý, ovšem celé natírání by trvalo nejméně půl roku. Proto nás Petr výrazem „zestejňování“ odkázal do patřičných mezí a zcela jasně určil způsob natírání. Odřené a oprýskané části celého vozu včetně podvozku natřít do stejného odstínu jako jsou zachovalé části.
Proto jsme se mohli poslední víkend s vervou pustit do finálové části, kdy jsme na krásnou čistou tatřičku nalepovali loga partnerů, kteří nám finančně pomohli celou expedici zajistit. Tady odvedl velký díl práce Míra Jančík, který nechal všechna loga vyrobit a ještě v pátek v noci, na poslední chvíli, je v reklamce na plotru vyřezávali. Když v sobotu viděl Petr množství samolep, které jsme měli na auto umístit, řekl, že raději vrátíme peníze, které jsme dostali. Netušil však, že jsme s Mírou z rally zvyklí a vděční za každou korunu a že si s reklamními polepy víme rady. Zprvu i Míra pochyboval o tom, že tam všechny dostaneme.
Při mých slovech, že bude ještě škemrat o další, aby bylo auto pěkné, se jenom ušklíbl. V sobotu odpoledne po šesti hodinách lepení sám usoudil, že nepolepených ploch zůstalo skutečně hodně. Zálibně si prohlédl svou estetickou práci a patřičně se pochválil s poznámkou, že kdyby to neudělal sám, od nás by se pochvaly nedočkal. Úplně zapomněl, že jsem mu všechno podával a přidržoval a bez mého naprosto rovného oka, by vše dopadlo katastrofálně. Jenže já jsem se pochválit nemohl, to už by přes srdce nepřenesl.
Odjezd tatřičky do Hamburku byl naplánován na nedělní pozdní odpoledne. Předcházet mu mělo slavnostní rozloučení na náměstí Svobody v Brně, kam se s ní přišla rozloučit starostka města Brna střed. V 15.30 najelo naše expediční vozidlo řízené Petrem, slavnostně na náměstí v doprovodu několika dalších Tater a dalších historických vozidel jeho kamarádů a přátel. Tam na ně čekalo několik fotografů a reportérů mediálních partnerů naší expedice. Po slavnostním projevu starostky města s přáním úspěšného absolvování celé plánované trasy, se vozy přesunuly na místo ke kostelu Svatého Jakuba, které je historicky spjato s odjezdem tatřičky na všechny dosavadní expedice, které absolvovala. Tady jsme tatřičku postříkali šampusem, udělali několik posledních fotek, rozloučili se s přáteli a dalšími příznivci a Petr s Honzou se vydali směrem na západ přes Prahu do přístavu v Hamburku k nalodění. Teprve za šest týdnů se celá posádka letecky přepraví do Perthu, kde začne 9. října 2005 strastiplná a snad i radostiplná dobrodružná cesta kolem Austrálie.
V úterý ráno přivezl z Hamburku Ivan Martiš oba cestovatele, kteří vlastně vyrazili na expedici jako první, i když pouze po souši a jenom „za roh“. Celé několikaměsíční snažení o co nejlepší zajištění přepravy tatřičky přišlo podle vyprávění kluků vniveč. Dojednaný transport se nekonal a kluci museli jet dalších 150 km do přístavu Bremerhaven, kde stopli první loď do Austrálie, na ní naložili tatřičku bez kontejneru do podpalubí a s pocitem, že do Freemantlu jezdí loď každou hodinu a že naše veliké zabezpečování přepravy bylo naprosto zbytečné, se vydali nazpět. Je otázkou, v které části světa budeme za šest týdnů tatřičku hledat. Přesto je jeden z nejdůležitějších úkolů splněný a můžeme se soustředit na dořešení smluv s dalšími partnery a hlavně víz, které dosud nejsou vyřízené. To je věc, kterou jsem měl na starosti já a asi jsem ji podcenil. Nechal jsem je vyřizovat svojí asistentkou a firmou, která se profesionálně zabývá vyřizováním víz. Najednou jsme s hrůzou zjistili, že máme koupené letenky, že auto odjelo lodí a jediný kdo má vystavené vízum je Míra Jančík.
Neustálá urgence u firmy zajišťující víza nepomáhá, protože současně s jejich vyřizováním se ambasáda z Vídně přesunula do Tasmánie. A teď se tasmánský čerte snaž. Jak to vypadá v česku, když se žení čerti znám, ale co s tasmánským čertem přes půl zeměkoule, nevím. Víza se dají vyřizovat pouze elektronicky přes internet a případná snaha o urychlení by znamenala letět do Tasmánie. To raději do pekla. Postupně jsem se však z problémů udělení víz dostal, díky neustálému telefonickému otravovaní slečny z agentury, která nám je vyřizovala. V pondělí 29.8. jsme obdrželi víza já s Ivanem a zbývá pouze Petr s Honzou a prý už by to neměl být problém, Trochu se mi ulevilo a opět jsem se plně věnoval stavebním pracím na zámečku, abych stihl do konce září kolaudaci. To jsem ještě netušil, co přijde.
V úterý večer jsem dostal od Míry nenápadnou zprávičku, že při nakládání tatřičky se přepravci nelíbilo pivo, které jsme vezli do Austrálie jako pozornost pro místní obyvatele. Míra asi nejdřív oťukával půdu a tak jsem rychle volal Ivanovi, který měl celou přepravu tatřičky na starost a vylezl z toho velmi velký problém, který měl počátek už v Brně.
Když jsme balili věci do auta Míra řekl, že bez moravské slivovičky nikam nejede. Dobrá, mezi maziva a oleje se zašilo asi 10 litříků slivovice i přes znalost přísné prohibice na dovoz alkoholu do Austrálie. Když jsme dokončovali balení věcí, poslal Petr ještě pro 350 piv a protože se mi to zdálo moc, koupil jsem pouze 250 třetinek. Bez toho se prý nikde nedá žít. Dosud jsem si myslel, že je to nezbytné pro úspěšná jednání a dotazy na místní obyvatele při cestě po Austrálii. Až nyní mi došlo, že je to pro osobní spotřebu. Poznámka, že místo piva, které docela hodně zatěžuje tatřičku na zadní nápravu, jsme mohli před auto udělat ochranný rám, nebyla vzata v úvahu i přes to, že tím by bylo zatížení náprav vyváženější. Ochranný rám byl odmítnut z důvodu zvýšení váhy vozu a tím snížení jeho ………
Na autíčku bylo při odjezdu vidět, že zadní kola jsou ve značném negativu a že zatížení zadní nápravy je veliké. Už vidím, jak se před odjezdem z Freemantlu zmažeme jako čuňata, protože takhle zatížení se do pouště vydat nemůžeme.
A tak se za chvíli celkem nenápadná zpráva od Míry brzy změnila ve velký problém. Přepravce nám mailem oznámil, že 30.8. nemůže být auto na loď naloženo a že si máme okamžitě přijet vyložit nejen pivo a slivovici, ale i všechny osobní věci včetně spacáků a dalších věcí nezbytných pro úspěšné absolvování expedice včetně náhradních dílů. Na zpětný mail, aby vše vyložili na paletu a že si pro věci přijedeme jsme dostali zamítavou odpověď s tím, že nemohou ručit za vyložené věci. Jak potáhneme několik desítek kilo náhradních dílů včetně motorové pily letadlem do Frankfurtu, Hong Kongu, tam se s tím budeme dva dny potulovat po ulicích a potom dalším letadlem do Perthu, jsem si naprosto nedokázal představit.
František Blahout
-pokračování brzy zde-
|