S lodí odjíždějící 30.8. měla tatřička dorazit do Freemantlu 2.10.2005. Další odjíždí o týden později a je jasné, že dřív jak 9.10. tam nebude. Ještě pořád je to termín, který není zcela ztracený, protože naše letadlo dorazí do Perthu právě v ten den. Připravili jsme se tedy o rezervu pěti dní, s kterou přepravce při cestě do Austrálie počítá.

- Předchozí díly zde-

Ještě jedna anabáze nás ale před odjezdem do vnitrozemí Austrálie čeká. Po vylodění ve Freemantlu čeká tatřičku dokonalá hygienická očista formou naprosté ………. Po ní nás čeká cesta na místní dopravní inspektorát kde posoudí, zda nám dají technické osvědčení pro jízdu po silnici vlevo, s volantem na pravé straně.

Před rokem jsme si s Markem Polanem při jízdách po ostrově Saint Lucia v Karibiku jízdu po levé straně vyzkoušeli. Ostrov Saint Lucia je stejně jako Austrálie v područí britské monarchie a jízda v levém pruhu je v obou případech naprosto normální. I my jsme si museli na tento fakt zvyknout, i když to šlo velice obtížně a museli jsme se navzájem občas upozorňovat na jízdu v protisměru. Ještě o něco složitější to bylo při průjezdu městem na kruhových objezdech, které se točily doprava, ale volant na pravé straně dával vědět, že se máme vrátit do levého pruhu abychom viděli do protisměru.

Dobrá, dalo se. Ale jak tohle všechno dokážeme zvládnout  s volantem na levé straně a tedy nemáme šanci do protisměru vidět. Naštěstí snad pojedeme převážnou část trasy outbackem, kde údajně potkáme dvě až tři auta denně. V poušti prý neuvidíme živáčka i několik dní. Jo a na klasických australských cestách bez zatáček i několik desítek kilometrů uvidíme protijedoucího nepřítele půl hodiny před míjením se. V případě až  70 metrových trailerů prý musíme stejně pryč z cesty, aby nás prodem vzduchu neodfoukli.

Dalším pokračováním anabáze ve Freemantlu je návrat do celní zóny, jeho následné propuštění do volného oběhu na dobu dvou měsíců expedice a také zaplacení zákonného pojištění na dobu cesty v západní Austrálii. Při přejezdu do kteréhokoli dalšího státu Austrálie budeme muset znovu zajišťovat nové pojištění. To vše se odhaduje na dva až tři dny zařizování. Pochopitelně se v čase posunuje naše cesta pouštěmi a na Cape York do období úplného léta a období dešťů, kdy se stává severní oblast naprosto neprůjezdná. Avizovaná pomoc autoklubu v Austrálii při vyložení už dávno není pravdou a budeme si muset všechno zařídit až po příletu.  

Ale zpátky k našemu problému s naloděním.

Po velice dlouhých telefonátech byla tedy vypravena dvoučlenná posádka do přístavu Bremerhaven, kde stála tatřička odstavená v celním prostoru. Jasným členem byl Petr jako majitel auta a po velkém odporu také Ivan, který měl sice pracovní povinnosti ale nakonec podlehl nátlaku a jako znalec mnoha jazyků a také znalec řešení krizových situací, vyrazil s Petrem na noční jízdu do přístavu v Německu. Měli před sebou 800 km jízdy a hlavně důležitý úkol, zkusit stihnout naložit tatřičku na plánovanou loď.

V šest ráno by mohli být v přístavu a v osm by mohli nakládat. Trochu jsem přehnal ten nátlak, protože po diskuzi, co všechno je potřeba vědět pro řešení krizové situace Ivan sám usoudil, že tam musí on. Velice jsem to ocenil, protože Petr už byl opět na prášky a vzpomněl jsem si na moře, kdy Ivan při bouři visel na stěžni, třískaly do něj obrovské vlny a on pro záchranu lodi a posádky vyvlékal zaseknuté lano refu. My na něj čučeli a modlili se, aby ho vlna nesmetla do moře. Takový chlap si přece musí s maličkostí, jako je nacpání náklaďáku na loď, poradit. 

Po mnoha telefonátech s Ivanem jsem se nakonec dozvěděl, proč nám nevzali auto do kontejneru v Hamburku. Při požádání přístavního dělníka, aby zvedl tatřičku na vysokozdvižném vozíku, sundal kola a na bubnech jí dotlačil do kontejneru, odmítl se slovy, že jsme se zbláznili a že takový machr není, aby jí navíc nacpal do kontejneru, který je o dva centimetry širší než auto. Břídil a rozmazlený němčour je to. Kdyby měl českou náturu, dostal by ho tam i na štorc.

Proto se muselo do přístavu v Bremerhavenu, na jinou loď a dát ho do podpalubí bez kontejneru. Pro nás je podpalubí výhodnější. V kontejneru na palubě je slaný vlhký vzduch, který zřídí auto i věci jako „svině branku“. Pak bychom museli alespoň den odsolovat. V podpalubí je sucho, ale po extempore s alkoholem povezeme stejně všechny věci letadlem a nemusíme se bát, že by zplesnivěly.

Velké průšvih s alkoholem končil opět stručnou a nenápadnou SMS zprávou od Ivana.

„Auto je na lodi, vracíme se domů“. Musel jsem se ještě jednou nevěřícně zeptat, jestli je na té správné lodi, která má být ve Freemantlu 2.9. Odpověď zněla „ano“ a tak jsme se mohli radovat, že jsme neztratili další týden.

Opět jsem se vrhl na zachraňování státních památek a s obrovskou vervou jsem se pustil do budování francouzské zahrady, valounové dlažby tak jak se dělala před 150 lety, stavění novodobé dřevěnice a vůbec dělat pomyšlení památkářům, nebo spíš pouze jednomu hodně ujetému, kterého po mé úspěšné kolaudaci dne 20.9. propustili ze služeb státu a nás to stálo „pouze“ o pár stovek tisíc víc.

Ještě jedna taková maličká nepříjemnost nás čtrnáct dní před odjezdem potkala. Od Ivana jsem dostal fakturu za přepravu tatřičky a s úžasem jsem zjistil, že z původních 3200 USD se cena změnila na 4200 EUR plus přeprava do Bremerhavenu. Celkový nárůst ceny o 60 tisíc je dalším velkým nárůstem výdajů na expedici. Teď už to zabalit nejde a jenom se modlím, aby nepřišly další cenové šoky. Vnitřně jsem však naprosto nezlomně přesvědčený, že přijdou. Petrovy první informace o nákladech celé expedice byly naprosto nereálné a narostly už teď minimálně dvojnásobně.Bude muset být hodně hodný, abychom jeho sen o Austrálii dotáhli do konce a neposlali ho s tatřičkou místo domů, rovnou na další cestu ve stopách Jiřího Bauma do Japonska. Asi není na místě řešit finanční otázky před začátkem expedice, protože cesta zpátky už není a ty dva měsíce tam musíme prožít v relativní pohodě.

Měsíc před naším odletem do Austrálie jsem absolvoval svůj poslední letošní rallysprint. Jel se můj oblíbený Vyškov na Moravě, kdy jsem každý rok zaznamenal nějaký úspěch. Tento rok byl navíc výhodou v tom, že můj spolujezdec Ruda Kouřil je vyškovák a zná všechny rychlostky i s každým šutrem na krajnici. Bylo mi to však houby platné. Na Barumce se totiž těžce rozbil kamarád Pepa Koukola a jako na potvoru vedle něho sedl Ruda. Pepa dopadl vcelku špatně a dodnes je v nemocnici. Rudu pustili domů, ale po havárii má výpadky vidění, což považuje za dost velké riziko při čtení rozpisu.

Čekal jsem do poslední chvíle na konečné rozhodnutí Rudy, zda domácí závod nepojede. Pro každého závodníka je totiž velice důležité vrátit se na trať rally v co nejkratším čase, aby neměl moc času se v poslední havárii šťourat a nevypěstoval si blok. Pak trvá velice dlouho než se přes něj dostaně a někdo již vůbec do rally nejde. Pokud by Ruda opravdu mohl, byl by to pro něho dobrý krok, pokud chce ještě v rally zůstat.

Opravdu to nešlo a tak jsem se na poslední chvíli dohodl s naší Katkou, že za něho ve Vyškově zaskočí. V letošním roce absolvovala pouze jednu soutěž, protože jí zdravotní problémy znemožnily absolvovat celou sezónu. Míša Maňovská se kterou jezdí měla problém se sehnáním peněz na celou sezónu a tak se holkám víceméně hodilo jet pouze Barumku. Ta se jim naštěstí vcelku vyvedla a ve třídě skončily na pěkném pátém místě a vyhrály dámský pohár. Katka si musela pracně zařídit dovolenou v práci, ale i můj nedostatek času zapříčinil, že jsme začali trénovat až v pátek ráno.

Nakonec vše klaplo a v 10.00 jsme začali trénovat první rychlostmi. Na trénink všech čtyř rychlostem jsme měli pouze pět hodin. Tušil jsem časový nedostatek a tak jsem se snažil zrychlit přejezdy a samotné rychlostky dělat co nejrychleji a časově nejúsporněji. Bylo pouze otázkou času, kdy nás případné policajtské měření sejme. Většinou jsme byli o místech měření informováni, ale policajtské auto schované za dodávkou jsme zaregistrovali na poslední chvíli. Naměřenou rychlostí 72 km/hod jsme si vykoledovali pokutu 2000 Ká. Marné bylo jakékoli mé počínání ve věci snížení pokuty a při přesvědčování příslušníka se mi ho dařilo úspěšně rozptylovat. Cíleně jsem do něho začal hučet a on si nestačil zapisovat hlášené espézetky aut svým kolegou. Když chtěl zastavit auto s neúplnou espézetkou, musel po mé argumentaci, že nelze pokutovat přesně neindetifikovatelné auto a musel je pouštět. Celé stavění aut při tréninku, kteří porušili povolenou rychlost se zvrtlo v naše dohadování koho mohou a nemohou pokutovat.

Došlo to tak daleko, že po zastavení Emila Trinera a zjištění že jeho SPZ není úplná, mi dal policajt po ujištění že je to on a že je to můj kamarád příkaz, ať ho pošlu pryč. Vzápětí několik dalších hříšníků se hlásilo že jsou moji kamarádi a ať je také pustím. V duchu jsem se mohůl smíchy potrhat a začal jsem si z toho dělat opravdu prču. Když zastavili téměř týmového kolegu Tichého z Cart teamu, už z dálky jsem na ně řval, že to budou mít minimálně za čtyři litry, protože já to mám za dva, ale oni jsou pražáci a brňáci je nemají rádi.

To už místní policista psychicky neustál, začal drmolit cosi o tom, že nedělá rasové rozdíly, zinkasoval mé dva litry, zavolal kolegovi ať to zabalí a zmizel i se služebním vozem v dáli. Jediný, kdo tam zůstal stát jako trubka jsem byl já. Všem jsem ušetřil prachy, státní pokladnu jsem „možná“ připravil minimálně o deset litrů a sám jsem o dva přišel. Ani jeden lump závodnickej neřekl dík a já jsem navíc ztratil půl hodiny tréninku.   

Vše další už se odehrávalo ve velkém kalupu a aby nebylo smůly dost, v jednom těžkém vracáku si šéfka regionální banky najela vnitřkem a střet byl nevyhnutelný. Octavie měla celý bok pryč a můj Passat levý předek. Nejen že mi bylo jasné že mám po tréninku, ale že bude dnešní den hodně dlouhý, bylo jasné.

Téměř dvě hodiny jsme čekali na nehodovku a hned po příjezdu mě stačili upozornit, že jsem před dvěma hodinami platil pokutu za rychlou jízdu. Bylo mi jasné, že vizitku ……. Mi nikdo neodpáře. Začal jsem se intenzivně starat o to, abych vyvrátil jejich špatný názor a myslím že bylo dost faktů, kterými jsem je přesvědčil o mé nevině. Stejně věc předali odborníkům k přestupkovému řízení s určením viny.

„Slávy“ kolem toho bylo hodně a když jsem se vrátil do hotelu na odtahovce, celé osazenstvo hotelu, převážně závodníků z toho mělo obrovskou bžundu. Opět se potvrdilo pořekadlo, že na chudáka všude prší. Bránit se však nedalo, protože Tichý napráskal, že jsem platil pokutu za rychlou jízdu. Vysvětluj potom, že atraktivní šéfka banky jela jako čuně. Tím jsem nadosmrti smrťoucí zůstal já.

Vykašlal jsem se na ně, šel jsem si s mechanikem Tondou pokecat o „závodnice“ a co všechno se na ní nově po Barumce dělalo. Jel s ní kluk, který si navymýšlel spoustu věcí a mechanici mi dodatečně dali pochvalu za to, že jsem si za celý rok nevymyslel ani jednu ptákovinu. Potěšili mě, na rozdíl od kamarádů závodníků, hodně mě ve slabé chvilce potěšili. A tak jsem jim hned na oplátku svěřil Passata, ať ho zpojízdní. Poznámky ve stylu  „pro dobrotu na žebrotu“ jsem neslyšel a šéfmechanikovi jsem oznámil, že si ho i s autem vyžádali pořadatelé dočesné v jedné z obcí poblíž Žatce. Vypnul hruď, seřval mechaniky ať začnou makat na Passatovi ať může jet Fanda po závodě domů a jal se mi popisovat, jak je tentokrát „pětička“ perfektně připravená. Předělání ruční brzdy z mechanické na kapalinovou bylo asi to nejpodstatnější a pro mě velmi důležité. Hodně ji používám při jízdě pro diváky.

Název „pětička“ používá s oblibou šéf týmu Development CS, ke kterému jsem letos přestoupil. Po loňské málo vydařené sezóně u Hasíka s Mitsubishi Lancer EVO VII, kdy se mi podařilo dvakrát udeřit a náklady na opravy dosáhly velmi vysokých hodnot, jsme museli z finančních důvodů přestoupit na lacinější způsob jízdy. To měla zajistit Semerádova pětička, z které on přestoupil na sedmičku. Úspor jsme sice dosáhli, ale autíčko je už moc staré a tak se na něm objevují vlivem stáří závady, kvůli kterým jsme již několik závodů nedokončili. Faktem ale je, že parta kolem Pepy Semeráda je moc dobrá a celý rok byl relativně v pohodě.

Na sobotní sprint jsme se však moc těšili, protože jsme s Katkou sedli spolu do auta po velice dlouhé době. Navíc se při tréninku, kdy jsem časových důvodů pospíchal, se projevila jako velice zdatný spolujezdec a rozpis mastila jako starý mazák. I čtení bylo naprosto v souladu s časovým odstupem zatáček a rytmus naprosto perfektní. S nedostatkem v počtu průjezdů při tréninku jsme se hodlali vyrovnat trochu větším riskem při samotném závodě.

Při večeři jsem Katce vysvětloval výhody čtyřkolky, které spočívají v brždění řízeným smykem a že se tím míra rizika snižuje. Nevím, jak dalece mi věřila že smyk umím uřídit, ale občasné shlédnutí videokazety, kde letí sedmička dveřmi napřed, ji asi přesvědčilo. Přesto tvrdila, že se asi bude bát, protože v tak rychlém autě ještě nejela.

Ráno jsme udělali vše pro to, abychom proti všem naším zvyklostem ztratili na první rychlostce co nejmíň.

Tady se musím trochu zastavit. Trpím nízkým tlakem a tak mi ranní stávání způsobuje trochu problém, ale hlavně mi trvá trochu delší dobu, než se dostanu do varu. Předcházející spolujezdec Jirka Mareš se vždy snažil mě nějakým způsobem vytočit, aby mi zvýšil krevní tlak a abych na první rychlostce nechrápal. Vždy jsme na ní ztratili, moře vteřin a pak jsme celý den doháněli. Naposledy mě vytočil tím, že mi před rychlostkou řekl, že zapomněl výkaz na rampě. Málem mě trefil šlak a začal jsem nadávat jak špaček. Odpověděl jenom „tak jsi v otáčkách a koukej jet“. Dostal mě, začal jsem se chechtat a myslím, že jsme byli tenkrát na rychlostce mezi prvními třemi. „Řidič musí být nasranej a hladovej aby jel rychle“, okomentoval to Jiří.

Mám kamaráda, který se věnuje sportu jako trenér a jeho jsem poprosil před posledním sprintem v Sosnové, kde se nám obvykle daří, o pomoc. Naordinoval mi před závodem následující postup.

Většinou bývá start v osm hodin, vstává se tedy v šest, aby se stihlo vyzvednou auto. Vstaneš v pět hodin, dáš si studenou sprchu, oběhneš si pětkrát hotel, dáš si kafe a když ani to nepomůže, dej si frťana. To by bylo abys neměl frekvenci tepu alespoň 150 a tlak 160.

Začátek dobře míněné rady se mi zdařil. To bylo ale to poslední, co se mi povedlo. Sprchu jsem si dal teplou a nic moc to se mnou nedělalo. Pak jsem si vzpomněl, že by snad měla být studená. Po otočení kohoutkem jsem začal poznávat stavy infarktářů a rychle jsem přeladil na + 35 stupňů Celsia. Vyrazil jsem tedy do ulic s přesvědčením, že se mi podaří rozkomíhat nohy rychleji než „co noha nohu mine“. Po druhém kolečku se mi sice začal zrychlovat dech, ale došlo mi, že po dalším kolečku nemá cenu lézt do auta, protože nezvednu nohy na pedály. Ani kafe mi moc náladu nezvedlo a tak jsem v zoufalosti sáhl Jirkovi do ruksaku, vytáhl láhev  Jiřího Wolkera, co to melu, Johnyho a ve snaze zachránit co se dá, jsem do sebe lupl tak dvě deci. V tu chvíli mi došlo, že to nebyl ten správný krok.

 Než dojdu pro auto, budu jako dort.………….

……….. držel jsem se pořekadla střízlivej nezrychlíš………..

Abych se vrátil k poslednímu letošnímu sprintu ve Vyškově. Po dobré snídani jsme si s Katkou řekli, že vzhledem k nepovedenému tréninku pojedeme v klidu a pohodě. Stejně již o nic nejde, protože zbývající závody kvůli Austrálii nepojedu.

Na rampě jsme si opět trošičku zažertovali a po prvním neúspěšném najetí na rampu a chcípnutí motoru, jsme na rampu najeli až napotřetí a sklidili jsme za to velký aplaus. Zato po sjezdu z rampy jsem na kostkách v první zatáčce na náměstí zatáhl za ručku, aby všichni viděli, že nedopatření na rampě nedopatřením nebylo.

Připravil František Blahout

Další pokračování   zde

Expedice Austrálie 2005.	Expedice Austrálie 2005. Vyschlé jezero
Expedice Austrálie 2005, Zlatý důl	Expedice Austrálie 2005, Jezero
Zobrazit celou fotogalerii