Po pár zatáčkách první  rychlostní zkoušky jsem zjisti, že to Kačce jde až moc dobře a začal jsem jet podle diktátu. Četla to tak dobře, že jsem reagoval opravdu na to co jsem slyšel a najednou z toho bylo páté místo v produkčních vozech a čtrnácté absolutně. Na to, ze vždy na první rychlostce chrápu a že jedeme mezi sedmičkami a osmičkami s pětičkou, to byl čas suprový.

Předcházející díly zde

Katce jsem udělil obrovskou pochvalu a těšili jsme se, jak teprve na druhé pořádně zatáhneme. Katka totiž zjistila, že i při rychlé jízdě ve velkém autě se nebojí a že se jí to naopak líbí. Stejně jsem si však držel rezervu právě proto, že vedle seděla ona a že je mojí dcerou. Průšvihů s havárkami už bylo na soutěžních tratích v poslední době dost a odnesli to dva největší kamarádi Katky. Tomáš Vojtěch úplně a Pepa Koukola hodně a nedivím se že jí to pocuchalo nervy a že opatrnost je určitě na místě.

Druhá rychlostka se startovala z kopce a byla to právě ta, ve které jsme se trefili do protijedoucí Octavie. Start se mi docela vyvedl a micáček šel rychle do otáček a v druhé zatáčce několik metrů po startu už jsem řadil za tři. V tu chvíli se ozvala rána a do kabiny se nám nahrnul bílý kouř. Stalo se to přesně v té zatáčce, ve které jsme potkali tu Octávku. Auto však reagovalo a tak jsem si myslel, že se utrhl výfuk. Rychle jsme otevřeli okna abychom se neudusili a chtěl jsem zkusit jet dál. Kovové rány pod autem však napovídali, že to nebude pouze výfuk. Kouř kabinu auta sice opustil, ale stále jsem cítil zápach páleného oleje.

Odněkud musel unikat na výfuk a na něm se pálit. Celou rychlostku jsme jeli na blinkry a hodně opatrně s ohledem na závadu auta. Přesto se nám povedlo na posledním horizontu docela slušně vzlétnout a Katka byla unešená jak umí pětička pěkně létat. Po zastavení za stopkou jsem vlezl pod auto a zjisti, že se nám roztrhl přední diferenciál a to znamenalo konec. Pomaličku jsme se doploužili do servisu, auto odstavili a moc nás mrzelo, že naše účinkování skončilo tak brzy. Celé naše působení jsme charakterizovali jako černý víkend, protože diferák byl opravdu do třetice.

Katka se také zúčastnila kliků v Žaboklikách, vyprávěj……………….

Týden před odletem se Petr vrátil z dovolené, po krátkém telefonátu, že si dá do kupy firmu a ozve se, došel mail přibližného znění, že nemáme vyřešenou spoustu věcí před odjezdem . Mezi ně patří vyložení tatřičky ve Freemantlu, jídelníček na celou dobu expedice, napsání scénáře pro vysílání České televize, upřesnění trasy expedice a pochopitelně finance. Mail končil větou, která mě docela vyvedla z konceptu. Prý se po Brně povídá, že pokud v Austrálii nenajdeme vzduchoprázdno, určitě si ho z Austrálie přivezeme.

Dlouho jsem  přemýšlel jaký skutečný význam tato věta obnášela a hlavně, co tím Petr myslel. Došlo mi, že celou expedici konzultuje s některými dosavadními členy expedicí, kteří se pochopitelně nevyvarují, vzhledem ke své neúčasti, kritiky a docela úspěšně se jim daří nahlodávat psychiku Petra, který dost dlouho nevěřil, že se jí podaří dát dohromady. Když už se po úspěšné realizaci celého projektu před několika měsíci uklidnil, začne do něho kdosi špárat včetně toho, že se prý kolem expedice rozjel velký mediální humbuk a že to není dobře. Protože navíc Petr nemá dost informací o všem co zařízené je, začíná opět trojčit. Do největšího fofru, který jsem opravdu ještě v životě nezažil, protože do posledních dní se nakumulovalo neskutečné množství problémů, jsem musel ještě vymyslet něco, abych uklidnil zčeřené vody.

Brzy ráno, jak je obvyklé v posledních dnech, kdy můj pracovní den začíná ve tři ráno a odpadám společně s naším Ferďáskem v náručí po deváté večer, jsem pro uklidnění napsal mail, zkonzultoval ho s Mírou a Ivanem a odeslal Petrovi.

„Ještě jednou nazdárek,

Včera to bylo docela stručné, protože jsem musel do půlnoci odevzdat text po korekci k mé právě vycházející knize, aby ji stihli vydat do našeho odjezdu. Předtím jsem kolaudoval tříletou stavbu památky /zámečku/ a ještě budu kolaudovat doma. To vše píšu proto, abych zhruba nastínil, že všichni znás mají hromadu povinností před odjezdem a v žádném případě na cestu do Austrálie nekašleme. Možná máš ten pocit proto, že jsi dlouho několikrát chyběl a máš málo informací. Hledej je vždy u toho, kdo měl určitou věc na starost. Pokud vše konzultuješ se svými kamarády, kteří se do této cesty  s tebou neodhodlali pustit, zákonitě mezi nimi najdeš kritiky. Vzduchoprázdno o kterém píšeš, není určitě na místě.

Ty, jako nejzkušenější člen expedic, a po naší dohodě, že budeš šéfem, jsme ochotni naslouchat tvým tvůrčím návrhům. Ostatně je nás pět a rozhodování v průběhu cesty ti usnadní ti to usnadní, protože celá cesta je o podřízení se menšiny většině s jedním právem veta každého člena expedice. Na tom jsme se ostatně domluvili.

Myslím, že jsme za tvé nepřítomnosti vcelku komunikovali, ve čtvrtek ses vrátil a oznámil jsi, že se musíš věnovat firmě a že se potom ozveš. Proto si myslím, že jsme na tom v přípravách všichni časově stejně špatně.

Co si kdo vezme s sebou do letadla rozebírat nebudu protože jsme všichni dospělí a každý se musí po této stránce postarat sám o sebe. Nejdůležitější věci jsme poslali autem a kdo nad ostatními vyzraje tím, že ve vybavení bude o krok vpředu před ostatními, je jeho výhoda a nakonec kolem toho může být hromada srandy.

Nyní k těm opravdu důležitým věcem.

Vylodění ve Freemantlu jsi při prvních jednáních měl mít zajištěné od místního autoklubu, což už asi není pravda. Pokud tam není nikdo, kdo by auto vyzvedl, a asi to tak je, musí počkat v celní zóně na propuštění do režimu dočasného použití. Mám takový pocit, že to stejně musíme udělat my a mělo by to být bezplatné. Vše jsme konzultovali s Ivanem, který celou dopravu zařizoval a zavolej mu a on ti vysvětlí, jak má fungovat proclení, povolení na dopraváku na levostranné řízení, pojištění a následné propuštění do režimu dočasného použití. To by bylo na dlouhé psaní.

O trase jsme již několikrát hovořili již několikrát. Výsledkem bylo, že máš připravenou docela detailně první půlku cesty, která se bude stejně upravovat podle okamžitého stavu vozidla, silnic, času a podobně. V každém případě po půli cesty budeme řešit obtížnou trasu na Cepe York a ta je závislá na začínajícím období dešťů. Pokud nás zastihne, cesta je neschůdná a musíme pokračovat na jih. Časový rozdíl při její absolvování nebo ne je několik dní a tak se musí druhá půlka trasy tomu podřídit. Cíle, které bychom chtěli vidět známe a budou opět podřízeny česovému rozvrhu. Čím víc informací máme, tím více se rozchází, kde musíme nutně být.

Co informace, to jiný názor a moc bychom se do toho neměli zahrabávat. Turistickou literaturu nejdůležitějších zájmových oblastí vezeme s sebou a můžeme to dolaďovat cestou. Mapu s vyznačením všech aktuálních cest i necest z roku 2004 / tzn. Nejčerstvější/ máme, včetně údajů pro GPS. Mě trochu vadí absence satelitního telefonu, ale po rozhovoru s Ivanem, který byl u vašeho setkání s Petrem Baumem uznávám, že jsem možná moc opatrný. Když Baum řekl že to není nutnost, beru to jako fakt a beru i Ivanův komentář, že bude alespoň „vzrůšo“.

Něco k proviantu. Přípravu jídelníčku na trasu jsem měl na starost já. Po konzultaci s odborníky mi bylo vysvětleno, že pokud bereme potraviny na dobu maximálně jednoho týdne, což si myslím že tak je, berou se potraviny za jedno podle toho co kdo jí a za druhé takové množství, které se nezkazí. Těžko plánovat nákup těch druhů, které prodávají například ve Wollmarktu, když bude v místě třeba Tesco. Trvanlivé druhy jako jsou těstoviny, polévky, suchary, konzervy chleba, voda nám jsou všem známy, protože každý už jsme nějakou cestu absolvovali. Množství budeme řešit na místě podle délky trasy do dalšího místa zdroje potravin s ohledem na zatížení tatřičky. Řešili jsme zásobování na měsíc dopředu a nebyl to problém.

Ke scénáři bych chtěl podotknout pouze tolik. Ve spojení s televizí jsi ty a při poslední schůzce  to vyznělo tak, že se s nimi domluvíš. Materiály z videa přece budeš natáčet také ty, možná s Mírou. Přece jste se jako brňáci mohli domluvit jak to spácháte. Tvojí představu jak to má vypadat my jako laici asi nejsme schopni realizovat, pokud bys měl výhrady. Nehledě na to, že každý z nás při jednání s reklamními partnery  slíbil určitou formu propagace. Pokud ji partnerovi slíbím, jsem zodpovědný za podklady, které mu musím doložit.

K financím na cestu. Faktem je co píšeš, pokud jsme takhle daleko v přípravách, zpátečku už hodit nemůžeme. Vzhledem k pokročilému času musí i posádka zůstat v tomto složení a neumím si představit jak bychom řešili případné odstoupení od naší cesty už vzhledem k uděleným vízům. Zodpovědně za sebe říkám, že bychom další navýšení vkladu, způsobené objektivními skutečnostmi, které nejsme schopni ovlivnit, měli řešit asi osobním navýšením vkladu. Vklad z mé strany ve výši 300 tisíc už v žádném případě nedokážu navýšit další reklamou.

První tvůj nákladový předpoklad an expedici byl naprosto někde jinde. Už jsme na trojnásobku a ještě není konec. Teď musíme přesvědčit ostatní, ať pustí chlup. Možná by bylo řešením navrhnout, že si každý stravování po dobu v Austrálii bude hradit sám. Pochopitelně tam hodíme peníze na jednu hromadu a kdo si bude chtít bužírovat v restauracích nebo slopat pivo, zapaltí si to bokem.  Nejsem moc informován o současném stavu pokladny, protože v mailu, jehož přílohou měl být stav pokladny, příloha nebyla. Nepotřebuji ho, protože se ho nechystám zpochybňovat a ani nehodlám se v tom šťourat a stačí mi slovo že to tak je. Se vstupy do parků a případně dalšími nutnými výdaji navrhuji to samé, pokud nám na to pokladna nestačí. Pohonné hmoty jsou vzhledem  k navýšení ceny vlivem bláznivých američanů neoddiskutovatelné a na ně musíme v pokldně mít. Pokud není, musí se doplnit.

Trochu jsem se rozkecal, co?

Hlavně to chce klídek a zbytečně se nerozvášňovat. Myslím, že cesta zpátky už není a nikdo z nás nemá zájem aby to nevyšlo. Navíc se neděje nic dramatického. Tatřička je na cestě, víza jsou o.k., letenky zajištěny, tak si nechte od maminek zabalit na cestu a jedeme. Máte to k sobě přes ulici tak se poraďte, vyražte v sobotu na sběr železného šrotu, vymeťte ze zaprášených rohů zašité dolárky a dopadnout to musí. Pokud budete mít potřebu mé nezbytné účasti v Brně, dejte vědět.

Čau Franta“.

S klukama jsme se dohodli, že ten den večer vezmou Petra na pivo a všechno znovu proberou.

Výsledkem jejich jednání bylo uklidnění vášní vyplývajících z nedostatku informací a velice dobré rozhodnutí ohledně finací. Vzhledem k jejich velkému nárůstu nebudeme předem platit přepravu tatřičky zpátky, vyměníme všech zbývajících 250 tisíc a teprve s tím co zbude s případným navýšením vyřešíme návrat tatřičky.

Opět mě však napadla další varianta, víceméně staronová, jak vyřešit nákladovou stránku návratu tatřičky. Začnu trochu zeširoka. Od počátku jsem přesvědčen, že za dva měsíce nemůžeme stihnout vidět všechno, co jsme si naplánovali. Navíc musí tatřička spolknout obrovské množství kilometrů, které při tak velkém množství přírodních zajímavostí , které chceme vidět, narostou na minimálně 16 000 km. To nemůže stihnout v žádném případě i když by neměla jedinou závadu. Proto jsem začal domýšlet variantu, že tatřička vůbec nepojede zpátky. Až tuhle úvahu bude číst Petr, trefí ho šlak.

Doprava tatřičky do Česka přijde na víc jak 150 tisíc korun. Věřím, že kdyby Petrovi někdo tuto částku za ní nabídl a on zapomněl na vše co sní prožil, asi by jí prodal. Pořád se ještě dá u nás „koule“ / to je další z několika názvů pro T 805/ koupit za velice slušnou cenu několika desítek tisíc. Pochopitelně před repasí nebo přestavbě na expediční. Je otázkou, zda by Petr ještě další stavěl a zda se ještě chystá s touhle absolvovat nějaké další expedice. Vypozoroval jsem, že na „pořadu dne“ má být příští rok Jižní Amerika.

Stejně má cenu domyslet následující věc. V případě nechání tatřičky třeba i v půli cesty po Austrálii, například  v muzeu vývozce Tatry v Brisbane?,se naskýtá možnost s nízkými náklady bez její přepravy příští rok v expedici pokračovat, nebo nepokračovat a tatřičku tam ještě za slušný peníz prodat. Další případné expedice lze provést s jinou, protože tahle bude stejně totálně opotřebovaná a případná repase by byla hodně drahá. Suma sumárum by se při hození citů za hlavu dalo na tatřičce celkem slušně vydělat. Pochopitelně to neberu jako obchod, ale jako možnost získání prostředků na další expedice.

Kalkulace  150 doprava, 100 repase, min.100 prodej dá dohromady skoro půl miliónu a to je velice atraktivní cena. Pokud by se neprodala, opět může rok zůstat v vystavená v muzeu a příští rok pokračovat s tím, že je čas na přípravu dílů a zrepasování na místě.

Ale zpět k přípravám. Každý jsme si museli před odjezdem připravit firmu na dvouměsíční nepřítomnost. Všichni mimo Honzy Kotase máme firmy, které musí fungovat i za naší nepřítomnosti.

Ostatní mi určitě cestou popíší, jak se s tím vypořádali a každá jejich svízel mě potěší, protože cizí neštěstí těší nejvíc. Zkusím vyjmenovat, co všechno se mi nakumulovalo do posledních čtrnácti dní před odletem. Tou nejvíce časově náročnou záležitostí byla kolaudace „zámečku“, kde se dodělávala celá fasáda zadního traktu což obnáší cca 250 m2 zdobené fasády, celý dvůr s okrasnými kamennými zdmi, francouzské zahrady s fontánou, postavit původní dřevěnici a cca 150 m2 valounové dlažby. Fasádu a zdi dělali firmy, ale na valounovou dlažbu jsem musel osobně vybrat materiál, což znamenalo dovézt zhruba 50 tun valounů v rozměru 10 až čtyřicet centimetrů.

Když řeknu, že jsem téměř každý valoun musel vzít do ruky, prohlédnout, najít alespoň jednu rovnou plochu, nebudu daleko od pravdy. Podařilo se mi sice občas sehnat pár pomocníků, ale ti se mnou neustále konzultovali, zda ten valoun co vybrali, můžou hodit na náklaďák. Před tím jsem jim totiž vysvětlil, že je rozdíl mezi valounem a šutrem a že šutry jsou nežádoucí. Úspěšně se jim však dařilo z obrovské hromady odpadu v pískovně ve Chbanech sbírat pouze šutry. Po víceméně několikátém vysvětlování pojmu valoun a šutr jsem je poslal na cigárko a ustavil jsem z nich komisi, která hodnotila umělecký dojem každého valounu, který jsem vybral a hodil na korbu. Stejně si při tom  povídali o tom, jaký jsem buzerant. Slovo buzerant je tentokrát odvozeno od slova buzerovati, nikoli výrazu pro přihřátého chlapa.

V průběhu týdenního sbírání valounů jsem byl servaný jako kůň a při posledním náklaďáku byl odpor k jakémukoli předmětu podobného kamenu tak velký, že jsem v polovině fůry odmítl dál nakládat. Pouze nezištná obětavost řidičů firmy ERKA zachránilo úspěšné dokončení valounové dlažby. Nicméně kolaudace „zámečku“ dopadla na výbornou a úspěšnost nebo neúspěšnost kolaudace vůbec neřeším. Otázkou bylo, zda při ní dostanu pochvalu jednu nebo víc.

Za týden mě čekala kolaudace doma. V průběhu předcházejícího roku jsem postavil na zahradě bazén a pro jeho co nejdelší využití jsem ho zastřešil. Navíc jsme zvětšovali Filipův pokoj o lodžii a to samé s babiččinou ložnicí a chtěl jsem všechno zkolaudovat před mým odjezdem. Do toho jsme dávali nová okna, která nám firma vyrobila špatně a probíhalo reklamní řízení s případnou výměnou již zabudovaných oken a dveří.

Stavba bazénu byla vůbec něco úžasného. Přede dvěma lety  jsem se rozhodl po tom, co se náš mladý chodil koupat v létě k sousedům, že mu udělám koupání u nás na zahradě. A protože byly právě bazény ve slevě, koupil jsem za pár tisícovek ten největší s průměrem 6 metrů. Abychom voda rychle nevychládla a chlapi co dělali na baráku  měli zrovna málo práce, rozhodl jsem se ho zapustit půl metru pod zem. V tu chvíli začala Kačenka nesměle protestovat a to ji nepustilo celé dav roky výstavby bazénu. Původní bazén „na léto“ se změnil na stavbu století.

Připravil František Blahout

Další pokračování   zde

Trucktrial v Chříči od Martina Ježka	Trucktrial v Chříči od Martina Ježka
Trucktrial v Chříči od Martina Ježka	Trucktrial v Chříči od Martina Ježka
Zobrazit celou fotogalerii