…..ještě v úterý před čtvrtečním odletem nemám vyměněné australské dolary, které nemá ani jedna banka v Žatci. Ještě že jsem se v posledních dnech přecpával na noc, jediný čas v průběhu dne na jídlo a hned do postele, nabral jsem na váze pár kil a budu moci žít první dny na stravovací dluh a později případně cosi vyžebrat od spolucestujících. Také v letadle bych se mohl ještě „dobouchat“ a požádat o druhý oběd a večeři a snídani a všechno aspoň dvakrát, protože letíme dva dny. Alespoň ušetřím ………   

Je středa ráno, den před odletem a úspěšně pokračuje série nepříznivých okolností. V pátek odvezli do nemocnice mojí asistentku, která se chystá rodit, ale až začátkem prosince. Mláďátko se sápe ven, ale doktoři se rozhodli, že ho tam ještě chvíli za jejich asistence nechají. Kačenka je z toho na prášky, protože informací o fungování firmy nemá dostatek. Do toho omarodil ještě Ferďásek, musí být doma a patová situace je na programu dne. Máme sice babičku, ale ta je schopná pustit Ferdu v tomhle stavu i do největší louže. To už Kačenka neunesla, psychicky se složila a pouze mi do telefonu sdělila že jsem hajzl pokud v této situaci odjedu do Austrálie. Začal další psychologický boj, jehož podstatou je přesvědčování Kačky o věcech zbytných a nezbytných. Zbytné už jsou vyřazeny ze seznamu „musí se“ již od minulého týdne.

Dnes jsem polovinu věcí „nezbytných“ opět vyřadil ze seznamu. Je mi jasné, že v prosinci budu na prášky místo Kačky já. I mě naskakují pupínky při představě, že tu bude v práci bude sama a má na krku tři firmy měsíc po nástupu do práce.

Včera večer mi přivezli vydanou knížku z plavby přes Atlantik. Pěkná, taková malinká a hubeňoučká. Tohle nedochůdče bude problém dostat do oběhu. Zájemci mezi prodejci jsou, protože je dostanou do komise a nic je to nestojí. Jestli ji ale budou chtít prodat, budou ji muset naučit minimálně vyprávět vtipy nebo zpívat. Musel jsem se tedy celou středu věnovat balením knížek a zasíláním balíků na adresy distributorů.

A to ještě nemám sbaleno. Na pomoc v nastalém bordelu, jinak se to totiž nazvat nedá, protože řešení všeho na poslední chvíli a tím vzniklý chaos mi opravdu nevyhovuje a pokud nemá všechno alespoň trochu řád, chystám se vždy zběhnout do křivoklátských lesů, jsem zavolal Mírovi Jančíkovi. Vždy mě ve slabých chvilkách podržel.

Když už jsem ho pochválil tak přemýšlím, kdy jsem měl naposled slabou chvilku a kdy mě Míra podržel. Jediný co jsem si vzpomněl, tak když jsme se spolu sprali na loňském sprintu v Třebíči - a to mě podržel jenom chvíli v podpaždí a pak mě stejně nechal padnout.

Žádný kamarád, hajzl je to. Jako ten co může a nechce, na rozdíl od impotenta, který chce a nemůže.

Navíc po dotazu, co bych si měl vzít s sebou, mi začal vyprávět, co všechno mu tam bude vadit. Ani mě to vcelku nezajímalo, protože jsem měl svých starostí s tím co si vezmu, dost. Jenom při jedné poznámce mě rozesmál. Prý si musí po každé potřebě umýt zadek, jinak je nervózní. Tak to bude na poušti pořád. V tu chvíli jsem si vzpomněl na jediný způsob, co mu poradit. Náš pes Míša, dej mu pánbůh dobré psí nebe, když ho svědil zadek, zvedl zadní nohy a zadkem jezdil v písku. Docela mu to šlo, když přední nohy běžely a zadní měl skoro až za ušima. Představil jsem si jak Míra ve stejné poloze jezdí zadkem v poušti a za ním to mydlí stádo zmijí. Jak jsem se tak chechtal, ptá se mě co je mi k smíchu a že se mám spíš nad sebou zamyslet a nebýt čuně. Aby si fakt nemyslel že jsem čuně, řekl jsem že používám dětské vlhčené ubrousky pro mimina. Od té doby už je se mnou opět kamarád, protože je to prý super nápad a já vím, co si mám hlavně vzít s sebou.

Mimo takovýchto ptákovin  jsem ještě na letišti v Praze ověřoval, zda platí čtvrteční ranní odlet. Pro zjednodušení jsem to zadal Kačence a to jsem neměl dělat. Odlet byl sice schválen, ale pozornému ženskému oku neuniklo, že v Hong Kongu vlastně strávíme dva dny. A Mírův tajný nápad byl profláknutý. Když už prý letíme přes Bang Kog, mohli bychom tam před dvouměsíčním půstem navštívit některý z místních masážních salonů. Po mém dotazu, co tam budeme dělat dva dny řekl, že to bude holkám chvíli trvat, než mu ho přeručkují. Rychle jsem Kačence vysvětlil, že si Míra spletl Bang Kog s Hong Kongem a tam že žádné masážní salony nebo bordely nejsou. Vím , že se píše Bankok, ale to by mi nešlo do textu.

Naše trasa přepravy do Perthu začínala 6.10. ráno v 7.15 odletem z ruzyňského letiště do Frankfurtu, odpoledne odlet do Hong Kongu a po dvoudenní návštěvě památek asijské metropole pokračujeme 8.10. večer do Perthu.

Už v Praze na letišti jsme řešili první ožehavý problém. Kluci vyrazili z Brna ve dvě hodiny ráno a když se Ivan dlouze rozloučil v přilehlém parčíku s Alčou, která kluky přivezla, vyčerpaný se zašil do prvního rohu na letišti a spánkem nabíral síly asi na další loučení. To jsme však netušili a ani nevěděli, kde si ustlal. Všichni mimo Ivana jsme už byli odbaveni a stáli jsme ve frontě do letadla  a Ivan nikde. Není lepší vynález než mobil a tak jsem mu na něho zavolal. Místo něho se však ozval ženský hlas, tak aby byla sranda, představil jsem se jako „policie české republiky“ a že chci Martiše. Po oznámení, že není a že právě odlétá do Austrálie jsem oznámil, že právě proto volám a že má zákaz vycestování z republiky. Po chvíli překvapivého ticha holčina zavěsila. Tak, a má o čem přemýšlet.

Já však také, protože Ivan nikde a letadlo se už zaplňovalo. V tom mi vyrazil studený pot na čele, protože mi došlo, že sranda se obrátila proti mně. Jediným způsobem jak sehnat Ivana bylo zavolat holčině a požádat ji o spojení na Ivana. Dopadlo to přesně podle očekávání. Děvče mi sdělilo, že není oprávněno poskytovat informace. Turbíny letadla už hučely a nám hučelo v hlavě zda vystoupit a zrušit expedici, nebo obětovat Ivana a jet bez něho. Naštěstí kapitán letadla ohlásil, že kvůli několika opozdilým pasažérům se let odkládá. Pár minut na to už měl asi Ivan „dobité baterie“ a ještě se zalepenýma očima  se objevil v letadle s poznámkou, že prý si trochu zchrupnul, ale  že nám ležel v cestě abychom ho vzbudili. Jenže ležel u blbého terminálu do letadla. Naštěstí vše dopadlo o.k., mohli jsme vzlétnout a začít naše letecké putování k protinožcům.

  Už při zasednutí do sedadel Boxingu 747 jsem viděl, jak se mele něco v hlavě Mírovi. Za chvíli se ke mně naklonil a říkal mi, že jde požádat letušku,  aby mu dala………………….

tedy spíš vrátila část letného..?

  Ptám se ho co je to letné.

 „No přece cena za letenku“.

 „A proč ti ho má vracet“

 „No přece při startu už jsou všichni ve vzduchu a my v zadku letadla pořád ještě na zemi“.

  Pevně věřím tomu, že po dvou měsících s Mírou se naučím perfektně šetřit.

  Po jedenácti hodinách letu a vcelku služného se přejedení, se nic zvláštního neudálo. Podívali jsme se na pár filmů a po té co jsme zasedli k spánku, jsem musel opustit společnou řadu uprostřed letadla, protože mi bylo velice těžce. Ve snaze dostat do sebe co nejvíc kalorií před odjezdem do pouště, snědl jsem všechno co nám asijská letecká společnost k jídlu nabídla včetně piva vína a džogurtu  / je vidět, že už se učím anglicky/, tedy pravého valašského jogurtu ještě z letadla ČSA, který jsem si ušetřil. Ten mi na šest piv a litr červeného nějak nesedl. Horkého potu, který mě poléval, jsem se zbavil až poté, co jsem ulehl na nouzová sklopná sedadla pro letušky hned vedle záchodků. Ventilace tam fungovala výtečně a nebýt toho, že všichni zájemci o záchodové služby do mě strkali nebo se o mě otírali a nakonec mě letuška vyhodila, byl by to docela příjemný let. To už se mi jogurt skamarádil s pivem i vínem a mohl jsem si ho do rána v polospánku užívat.

  Z letiště v Hong Kongu nás odvezl autobus do centra Hong Kong Island. Několik desítek kilometrů jsme prožili ve stavu opačném klaustrofóbii. Bylo to přesně naopak jako když se řekne „ seděl jsem sám v přeplněném kupé“. Jelo nás totiž všech pět najednou v autobusu snad pro sto pasažérů. Po čase jsme zjistili, že tady drahé pohonné hmoty nemají, proto je neštvalo nás přepravit velkým autobusem. Plyn LPG jehož ceny jsem si všiml stál v přepočtu sedm korun a u nás je za patnáct.

  Celé dopoledne jsme strávili „blomcáním po štatlu“ / to je po brněnsku /, v poledne jsme do sebe nacpali trochu ptačí chřipky z kuřat v bufáči, omdleli po probdělé noci v letadle v místním parčíku a projeli se po moři výletním parníkem, který nás místo mola v blízkosti hotelu jako na potvoru vyložil asi „tisíc“ kilometrů na druhé straně Hong Kongu, odkud jsme museli pěšky. Večer jsme zašli na večeři do kanadské restaurace , protože Číny jsme měli doslova plné zuby. Za den jsme nachodili desítky kilometrů ale tahoun Míra toho neměl pořád dost. Prý jdeme ještě po večeři na procházku a naštěstí dostal Ivan spásný nápad, že půjdeme ze střechy hotelu s bazénem šmírovat Číňanky jak se doma v ložnici převlékají.

Okamžitě jsme všichni souhlasili ne snad kvůli uspokojení alespoň zrakových tužeb, ale problém byl na nohou stát, natož po nich chodit. I Míra se nakonec na tuhle prasárnu nechal ukecat, ale na střeše jsme se přesvědčili že Ivan úchylák není, protože všechny třicetipatrové věžáky byly nižší než náš hotel, v bazénu jediná Číňanka přes padesát která když do něho vlezla, začal přetékat. Bylo jí oproti ostatním Číňankám hodně, ale ani kouskem jakékoli části těla se ani nepřiblížila něčemu, co by nás mohlo zaujmout. Naproti tomu ostatních  Číňanek je zase tak málo, že se nich pěkná ženská uplácat nedá ani náhodou. Ostatně ten jejich budha snad ani nechce aby mu je bílé tváře moc očumovali.

  Na noc jsme se rozhodli, že spotřebujeme zásoby, které jsme dovezli s sebou. V první řadě jsme zjistili, že s Mírou máme jako novopečení ženáči houbeles a že se mají ty naše ještě co učit. Ivan ještě ženatý není a ten si nějakou tu „sváču“ odbyl už na letišti. U nich ještě platí, že se nají láskou.

 Petr už je ženatý dost dlouho a tak jsme museli uznat že jeho mamča má v kuchyni vytříbený vkus a při tom „hodnocení“ jsme mu přehráli výborné karbanátky. Klasicky však vyhrál nezadaný Honza, kterému maminka napekla výborný štrúdl ale pánbůh ho potrestal za hladovost, protože ho tak dlouho schovával, až se na něm z dlouhého přehřátí a vysoké vlhkosti vyrazila plíseň. Vlastně potrestal nás, protože pistáciový štrúdl na který jsme měli opravdovou chuť, byl opravdu nepoživatelný.

  Noc jsme si docela užili, protože v letadle to nebývá to pravé a po vyčerpávající procházce městem jsme spali jak zabití.

  S „ranním rozbřeskem“ jsme v devět hodin vstali a po včerejší dohodě jsem zvedl hotelový telefon a zavolal klukům. Zvedl to Ivan.

  „Vy jste ten pán o mu letí v osm hodin letadlo“?

  „Jo, jo, říká zcela rozespalý Ivan ještě evidentně mimo provoz.

  „Tak šup šup vstávat, už je devět.

  Při snídani jsem si připomněl „zlatou českou socialistickou výchovu“. Na opravdu bohaté švédské stoly s různými asijskými pochutinami neurčité chuti jsme se vrhli s takovou vervou, že číňánci  z nás byli na větvi. Nevím jestli to bylo proto, že nás už chtěli vyhnat, nebo proto že jsou tak čistotní, ale po každém opuštění židle pro další nášup nám sebrali třeba i nedojedené jídlo. Nedali jsme se zviklat a následovaly další a další nášupy až jsem si říkal, že nás pět docela zaměstnalo všech deset pikolíků obsluhující celý hotel. Při každé cestě s plným talířem jsem to vždycky bral ke stolu oklikou kolem „štiplístka“ kontrolujícího oprávněnost příchozích ke konzumaci aby to vypadalo, že jsem právě přišel. Po tak krásném začátku dne nám přejedením lezly oči z důlků a výtah stavěný na rákosnická tintítka měl skoro se sto kily každého z nás co dělat. Jenom Honza nedrží basu a povídá si s nimi „z očí do očí“.

  Při snídani se mi podařilo přísedící zaujmout vyprávěním o mých závodnických začátcích za volantem. Jako správný závodník jsem hned na své první Rally Šumava věděl, že na každou rychlostní zkoušku musím mít zahřáté gumy. Ty potřebují ke své správné přilnavosti dosáhnout teploty běhounu alespoň 80 stupňů celsia. Dělá se to tím způsobem, že použijete stejně jako okruháři ohříváky, které na soutěžích vlastní pouze nejšpičkovější stáje. U Hasíka, kde jsem v tu dobu začínal ohříváky nebyly a umím si představit, jak by ostatní kouleli očima, kdybych měl u Hondičky Civica 1,6 Vti tak drahou vymoženost. Nicméně jsem vyrazil ze servisu na první okruhovou rychlostní zkoušku s přejezdem tak 5 km.

Před závodem kluci namontovali nové brzdové kotouče s novými destičkami a tak jsem nesměl zapomenout na několikeré zahřátí a vychladnutí kotoučů, aby si brzdy sedly. Poctivě jsem ohříval a chladil a najednou jsem stál v časové kontrole před okruhem a teprve v tu chvíli jsem si uvědomil, že mám naprosto studené gumy. Před sebou tak padesát metrů esko a potom tak sto metrů rovinka, abych mohl ohřívat. Dělá se to tak, že se kličkuje po silnici, aby se kola silně třela po asfaltu a tím se zahřála. Sto metrů je hodně málo a tak jsem se s vervou a agresivně pustil do kličkování, abych dosáhl co největšího účinku. Doprava, doleva, doprava, doleva a už jsem ležel v hlubokém příkopu na střeše. Tak to byl průser.

Třicet metrů přede mnou stály tak čtyři řady diváků a jenom podle pohybu jejich hlav jsem zaznamenával, jak sledují závodící auta na okruhu. Viseli jsme tam hlavou dolů, nemohli ven z auta a jediná pomoc byla požádat diváky, aby nás z příkopu vytáhli na cestu. S hanbou v oku, jsem se snažil diváka v poslední řadě nenápadně upozornit, že hned za ním ležíme v příkopě a nemůžeme nic dělat. Jenom malinko jsem zatroubil aby se jich otočilo maximálně pět a vykouleli nás na silnici. Víc jich to vědět nemusí, nebude tak velká ostuda.  Po nesmělém zatroubení se ten poslední divák otočil, nejprve vytřeštil oči a pak se popadl za břicho a začal se ukrutně řehtat. Spolujezdec mi říká.

  „Ty vole, to bude ostuda“.

  A také ano. Narval si do huby dva prsty, zahvízdal a největší rukou, jakou jsem dosud viděl, ukázal na naší hondičku, jak se tam v příkopě válí. Čtyři řady snad stovky diváků se jako na povel otočilo a zíralo jak na auto se dvěma „trubkami“ koly vzhůru. Teď už se začali tlemit všichni a bylo mi jasné že hanba bude potupná. Nicméně několik diváků k nám přiskočilo, hondičku vzaly do teplých, zvedli do vzduchu a hezky jí postavili na silnici.  Vůbec nic jí nebylo, protože spadla do měkkého při velice malé rychlosti. Přes otevřené okénko mi divák, na kterého jsem zatroubil, lípnul dobrácký záhlavec po helmě a řekl: „tak jeď mladej“. To netušil, že se pod helmou skrývá téměř padesátiletý kořeň.

  Zařadil jsem a rychle na start, kde už na nás čekali a známý startér mi říká.   

 „Teda Franto, ty musíš na každém závodě dělat srandu“. Teď jsem zase nevěděl, jestli si nedělá srandu on ze mne, protože to zahřívání jsem myslel opravdu vážně.

Kluci se u snídaně řehtali, až jim kousky od huby lítaly.

  Po snídani jsme šli do města s podmínkou, že už chodit po vlastních nebudeme. Včera jsem byl já ten, komu se nechce chodit, ale plné zuby chození měli všichni. Jenom s tím rozdílem, že oni šlapali v kraťasech a tričkách a já v huberťáku a dlouhých kalhotách. To jsem přehnal, ale ty dlouhé kalhoty to byly a v třicetistupňových vedrech s téměř stoprocentní vlhkostí to byl docela záhul.

  Domluvili jsme se, že pojedeme šalinou k lanovce a vyjedeme na kopec, který se prostě jmenoval Peak. K tomu nic. Nahoře bylo velice příjemně kvůli větru i vlhkosti, shlédli jsme svatbu místního zbohatlíka s napodiv docela pěknou nevěstou. Pohled z kopce na Hong Kong byl opravdu nádherný, jenom fotky nebudou nejlepší vzhledem k oparu, do kterého se město zahalilo. Koupil jsem si nádherný pohled na město domů do rámečku. Dojem z pocitu, že Hong Kong je centrum obchodního východu jak jsme si přečetli z literatury, byl naprosto oprávněný.

  Ivan jen tak mimochodem řekl, že bychom mohli dolů seběhnou podle lanovky lesem, něco alespoň uvidíme a že je to z kopce. Zanedlouho po odsouhlasení jsme odhalili zákeřnost nápadu. Kopec byl vysoký asi čtyři sta metrů a klesání bylo naprosto neschůdné, procentem klesání neurčitelné. Za chvíli mi byly boty malé, jak se mi zpocené nohy nahrnuly do špiček. Chvíli jsem z kopce couval, ale ani to nepomohlo. V půli jsme naprosto vyčerpaní zapadli do místní čtyřky a po dvou půllitrech udeřila čtvrtá odpolední. Happy hours, což je dva v jednom, tzn. k jednomu koupenému dostane každý druhé pivo zdarma. Dosud jsem to neznal a ani jsem před tím netušil, proč všichni čekali právě na čtvrtou odpolední.Dlouho jsme nemohli Míru přesvědčit aby šel domů. Nakonec jsme po šesti kouskách vypadli do vedra a vlhka a vezli jsme se v tom znovu. Zbytek cesty jsme už pouze pokukovali po velkém množství krámků s jídlem aniž jsme dokázali určit vše co vidíme. Obrovské množství sušených ryb, mořských potvor, ovoce, kořínků ba i housenek, ploutví a dalších blíže neučených věcí a museli jsme museli konstatovat, že jedí snad i saze z komína.

Při průchodu pasáží se z jednoho kouta linuly ladné zvuky čínského ženského zpěvu. Ivan zpozorněl a za chvíli jsme viděli, jak rve malé čínské žebračce mikrofon z ruky a začíná vyluzovat zvuky naprosto podobné předcházejícímu zpěvu. Zprvu jsem si myslel že jedou na playback, ale Ivan skutečně zpíval čínsky. Šli jsme chudince žebračce darovat nějakou drobnou minci za to, že si mohl Ivan zazpívat a když jsme jí je tam hodily, sebral je Ivan i s těmi co už tam měla, vrátil jí mikrofon a pokračoval před námi dál v mírně kymácivé chůzi.

  Kluci nafotili ještě něco málo fotek, které musel Míra stejně druhý den vymazat pro jejich naprostou nepoužitelnost. Vliv silného, ale dobrého piva na nich byl velice patrný.

Ivan se neustále snažil zvěčnit na fotografie docela nám nepochopitelnou věc. Do výšky i několika set metrů, byly opravované mrakodrapy obehnány lešením z bambusu. Bylo to neuvěřitelné, ale Číňané naznají trubkové lešení jako u nás a navíc začnou lešení stavět klidně padesát metrů nad zemí a vylezou s ním až navrch. A to nemluvím o tom, že ho svazují provázky.

Do hotelu jsme dorazili docela na těsno. Chtěli jsme si jít po dalších pěších útrapách zaplavat do bazénu a alespoň trochu se zušlechtit před nástupem do letadla.

Do vysvobozujících vln bazénu jsem se vrhl po hlavě a po pár tempech mi Míra sdělil, že tašku se všemi prachy mám v neuzamčené šatně. Rychle jsem se vracel do šatny po hodně schodech na kterých jsem uklouzl a sjel jsem je po zadku. Než jsem se stačil dodrncat až dolů, odřel jsem si loket a to dost a spálil druhou ruku nad loktem, jak jsem se snažil zachránit si život. Peníze i s taškou jsem našel v nedotčeném stavu a nic nebránilo v dalším pokračování naší dosud úspěšné expedice.

  Autobusák na nás už čekal před hotelem, výrazně ťukal při našem příchodu na hodinky a zdůrazňoval asi desetivteřinové zpoždění. Asi oprávněně, protože v úzkých uličkách Hong Kongu způsobuje stojící autobus docela problém. Ne že by se kvůli nám život ve městě zastavil, ale celá stojící ulice na nás chvíli čučela jako na exoty.

Zpráva pro tisk. 10.10.2005

  Po třídenním leteckém cestování přes půl světa, jsme se po trase Praha- Frankfurt- Hong Kong- Perth skončili v okrajové čtvrti Midland, kde jsme se ubytovali v malém laciném motýlku Budget za pár babek, což obnášelo 95 doláčů a v přepočtu jsou to skoro dva litry. Pěknej, takovej sešlej, na nohách ukončených olověnými stříškami proti termitům, kteří na olově pojdou, jinak u nás na zbourání.

  Na letišti v Perthu jsme se dozvěděli, že jsme stihli odlet právě včas a že na ruzyňském letišti po našem odletu bylo dalších padesát letů zrušeno. Čekal tu už od včerejška na nás Honza Mařík z pražského Žižkova, který žije v Perthu již 16 let a je jedním z předních členů místní české komunity. Nějakým šumem ve spojení došlo k tomu, že si mysleli, že přiletíme už v sobotu v noci. Teprve v půl druhé to zabalil a po bezesné noci se pro nás vrátil znovu v sedm hodin ráno. Zařídil nám ubytování  tak, aby nás moc nestálo a mohli jsme v pondělí ráno vlakem odcestovat do přístavu ve Freemantlu, kde na nás již od 29.9. čeká tatřička.

  Ještě v neděli odpoledne za námi přijel Mario Truhelka, další člověk, který se nám snaží při realizaci naší expedice pomoci. Vzal si na starost pomoc při vyřizování celních formalit, získání povolení pro jízdu vozidla po místních komunikacích s levostranným řízením a vyřízení zaplacení pojištění. V neděli odpoledne nás protáhl Perthem, protože v pondělí se nechceme dlouho zdržovat a přesto že jsme dostali mnoho lákavých nabídek k delšímu setrvání, chceme co nejdříve vyrazit na sever „do teplých krajů“.

  Za zmínku stojí dvoudenní pobyt v Hong Kongu, kde jsme dva dny poznávali město plné obchodů, nádherných moderních mrakodrapů i malých hospůdek, které jsme při vysilujících pěších procházkách navštívili. Hong Kong, obchodní centrum východu, kde se setkávají námořní i letecké obchodní cesty v nás zanechalo obrovský dojem jak impozantními stavbami, tak pro nás Evropany nezvykle velkým ruchem velkoměsta. Velké množství lidí a neustálý pracovní ruch byl na naše zvyky obrovský.

  Přes velice teplý a vlhký Hong Kong jsme přijeli do velice chladného počasí, které je tu podle místních obyvatel tak jednou za deset let. Oproti obvyklému počasí v tuto dobu tu navíc i pršelo a všichni měli takovou veselou náladu na rozdíl od nás. Přesto bylo přivítání příjemné a v jedné z místních hospůdek, kde nám odmítali nalít pivo až do desáté hodiny dopolední, jsme od Honzy Maříka získávali první informace. Naštěstí byl jako správný Žižkovák velice sdílný, po půl hodině nás nejen z něj, ale i z nevyspaní v letadle bolela hlava, ale podstatných informací jsme získali dostatek. Navíc nám přidal nezbytné věci jako kus železa na opékání steaků a k tomu potřebné dřevo.

  Pozdě večer jsme na Petrovi viděli divné chování a po dotazu co mu je řekl, že má depku z toho, že mu slunce zapadlo na druhé straně než předpokládal. Ostatním to bylo naprosto fuk a Petr jako starý zálesák poznamenal že to on pozná, že se mu tady točí země pod zadkem na opačnou stranu.

  Po nakoupení nezbytných zásob potravin, benzínu a vody, kterou budeme tankovat na místní farmě, protože pouze dešťová voda se nekazí a nezapáchá, jsme po doporučení obou bývalých Čechů trochu pozměnili trasu již v začátku a chystáme se severní směr protáhnout až na 980 kilometrů a teprve potom pokračovat na východ do první velké zatěžkávací zkoušky  Velkou západní australskou pouští.

Připravil František Blahout

Další pokračování   zde

Hořovické kotrmelce od Josefa Němce	Hořovické kotrmelce od Josefa Němce
Hořovické kotrmelce od Josefa Němce	Hořovické kotrmelce od Josefa Němce
Zobrazit celou fotogalerii