Při cestě ranním vlakem do přístavu jsme okukovali místní děvy a nevyhnuli jsme se srovnání s našimi děvčaty. Závěr z předtím rozvinutého tématu o tom, co všechno lidé dokáží sníst a  že „člověk má zkusit všechno“. Šlo o to zda pozřít housenky nebo červy, zda sníst kočku nebo psa a že různé člověčí rasy jí různá jídla a pouze předsudky brání jíst naprosto všechno.

Při diskuzi o babách byla zákonitě nastolena otázku, zda to platí i o děvčatech. K údivu všech jsme zjistili, že jsme do jednoho věrni stejné rase. Tedy jestli někdo nekecal, ale vzhledem k tomu, že nám ve vlaku stejně nemohl nikdo rozumět, se ani nikdo nemusel stydět. Že jsou naše děvčata nejkrásnější jsme odsouhlasili jednoznačně, malé zapochybování jsme zjistili u Ivana který trval na tom, že „oni se mezi sebou líbí“, jenom my na ně nejsme zvyklí a my se jim také líbit nemusíme. To nás chtěl jenom po ránu naštvat. S Mírou jsme si tedy odsouhlasili, že my dva se musíme líbit všem, oni ať se on líbí jenom někomu.

  Do kolen jsme padli po vystoupení z vlaku kde na nás čekal Mário a po našem pokukování, jestli se náhodou kolem nevyskytne něco co by stálo za pohled, naprosto vážně konstatoval, že tu mají pěkné baby. On je osmašedesátník a už dávno zapomněl, jak vypadá pořádná baba.

  Osmašedesátník neznamená, že by mu bylo tolik let, ale česká komunita se zde, tak jako ve všech zemích kam Češi utíkali, rozdělila podle doby, kdy utíkali. První skupina jsou osmačtyřicátníci, pak osmašedesátníci podle roku naší invaze do zahraničí. Další skupina jsou benzíňáci, kteří utíkali v době, kdy se u nás po roce 1979 zdražoval benzín. Váženost každé skupiny je přímo úměrná nižšímu roku názvu.

  Zajímavé bylo také vysvětlení pozdravu, který se tu hodně používá. Je jím jakoby záporné pokývání hlavou. Pochází z ještě z doby, kdy byla Austrálie osídlována trestanci, kteří spolu nesměli mluvit a tak se zdravili otočením hlavy směrem k pozdravovanému s vydáním jakéhosi mlasknutí nebo syknutí. I klasický slovní pozdra v „good morning“ nahrazuje jiný výraz „good day frend“. Oni jsou kamarádi všichni.

V centru Freemantlu nás u přístavu zaujali obrovské haly, z nichž již většina je přestavěna na shoping centre, některé jsou původní a sloužili ke skladování ovčí vlny před naložením na loď. Dnes jsme se poprvé na území Austrálie rozdělili. Mário s Ivanem a Petrem odjeli vyřizovat celní záležitosti a já s Mírou a Jeníkem jsme vyrazili do centra Freemantlu. Jeník nutně potřeboval vyzvednout z bankomatu. U prvního to po Jendovi hodilo kartu zpátky a s Mírou jsme mu doporučili, ať si překontroluje PIN. Ale to už chtěl i Míra vyměnit kanadské doláče a že použijeme jiný bankomat v bance. Tam byl od stejné firmy a trochu nás zarazilo, že opět hodil po Jendovi kartu zpátky a ještě k tomu začal sprostě nadávat. Proto jsme u dalšího už asistovali oba dva. Jenda nám naprosto sebevědomě oznámil, že mu v bance řekli že karta je velice dobře chráněna. Neřekl však, že je chráněna i před použití jím samým.

U dalšího bankomatu se po zasunutí karty začaly ozývat podivné zvuky a tak jsme si mysleli, že to bude nějaký starý, mechanický a poválečný, ale ten po obrovském úsilí sdělil, že není schopen s tímto kusem bakelitu komunikovat. To už vzal do ruky kartu Míra a vidím, že se Jeník chystá k úprku. Míra po něm skočil, ale nedoskočil, Jeník měl náskok celé dva metry a Míra praštil s kartou na zem. Divil jsem se co si spolu udělali a Míra mi pak sdělil, že Honza cpal do automatů telefonní kartu. A my debilové jsme mu do té doby půjčovali prachy a litovali ho, jací jsou v Komerční bance pacholci a dali mu špatnou kreditku.

  Zatímco jsme se bavili ve městě s kartami, kluci s Máriem se urputně snažili vyškubnout tatřičku z celního prostoru. Po dvou hodinách jsme jim poslali SMS jak jsou daleko a odpověď zněla „problém, problém, problém, ale snažíme se je řešit“. Po dalších dvou hodinách stejná odpověď a začínali jsme tušit problém. Ve čtyři odpoledne se vrátili s velice nepříznivou zprávou. Auto můžeme vyzvednout nejdříve ve středu a to musí hrát vše v náš prospěch. Když ne, budeme rádi když nám ho vydají až v pátek. Do vyřizování formalit se zapojil i syn Mária  Mar…, majitel soukromé firmy a pomohl vyřídit mnoho telefonátů za které bychom zaplatili majalnt. Navíc poplatky za vyložení stojí 900 dolarů a ostatní jako umytí, dezinfikování, otypování plus celní poplatky dalších cca 300 dolarů. Nepomohli ani známosti Mária ani přesvědčování Ivana a docela se nám výdaje řítí do astronomických výšin.  Spát musíme opět na hotelu a to stojí další stovky dolarů. Jediné plus spaní na hotelu spočívá v tom, že nadále trvá neobvyklá zima a venku se moc spát nedá. Potřebujeme nutně na sever do teplých krajin.

  Mário nás po krátké poradě posadil do auta a odvezl k němu domů, asi sedm kilometrů do okrajové části Freemantlu. U něho jsme dohodli náhradní program na úterý, abychom neztratili moc času. Původní plán zněl tak, že v případě čekání na celní propuštění auta navštívíme Rottnest Island, případně až v závěru cesty při čekání na odlet letadla. Takže bez dlouhého domlouvání jsme využili první varianty. Mário pojede s námi což nás velice potěšilo, protože jako průvodce se projevil velice zdatně. Jenom návštěva ostrova bude stát 50 dolarů na osobu, ale začínáme se smiřovat s faktem, že tu zadarmo nic není a když už jsme tady, je blbost šetřit za každou cenu.

Nic víc dělat ani urychlit se nedalo a tak jsme strávili s Máriem a jeho ženou odpoledne u nich na zahradě. Marian, jak mu říkala jeho žena, původem chorvat, pak čechoslovák z Prahy a později z Bratislavy odkud pochází jeho žena, pedagog, tiskař a psycholog v blázinci se projevil jako dobrý vypravěč a rozhodně jsme se při pivku a za neustálého oškubávání citrónovníku Ivanem nenudili. Při loučení jsme dostali na cestu výslužku neboli sváču, která se nám večer velice hodila. Musíme šetřit snad úplně na všem a stravování v restauracích jsme už dávno vypustili. Jídlo za 25 dolarů je skutečně přepych, který si nemůžeme dovolit. Pivo stojí nehorázné prachy a 1,5litrový džbánek je za 10 dolarů. Musíme přejít na jiný druh zábavy, ale zatím jsme nepřišli na to, který je nejlevnější. 

  Vraceli jsme se do Midlandu opět vlakem a protože jízda trvala asi hodinu, dal se Ivan s Mírou do vyprávění zážitků z cest po světě. Míra emigroval do Kanady již v roce 1985 a po deseti letech se vrátil, Ivan strávil několik let v USA a asi proto, že jsme řešili neoblomnost státních úředníků a při kontrole jízdenek doprovod štiplístka strážníkem od místní „security“, rozebírala se i důraznost policajtů. Při vyprávění Ivana jsme se moc nasmáli.

  Při jedné z jeho cest autem po státech ho zastavil policajt za projetí červené na semaforu. Poprvé prý málem přišel o život když použil běžný český trik, že sáhnul do náprsní kapsy, kde se začal pomalu šacovat a hledat doklady které stejně nevlastnil. To mu policajt poprvé nacpal lauf pušky do zátylku s tím, ať dá okamžitě ruce nad hlavu vystoupí z auta, rozkročí se a opře rukama o auto. Úplně stejně, jak to máme okoukané z amerických filmů. Po neúspěšné kontrole dokladů policajt Ivana zatkl, uvalil ho do želez a řekl ať vleze do auta. Ivan se začal nezáludně sápat na sedadlo spolujezdce vedle policajta. Ten mu opět rychlostí zručného kovboje vrazil kanón pod nos a Ivan při zvážení závažnosti situace podruhé zapochyboval o úspěšném přežití akce.

 Při nastoupení do zamřížované zadní části zahlédl Ivan kolem projíždějícího svého šéfa a naštěstí na něj stihl zamávat. Na policejní stanici mu sdělili jeho práva s tím, že má právo jednoho telefonního rozhovoru. Ten nevyužil vzhledem k tomu, že žádný z jeho kamarádů, kteří ve státech pracovali na černo papíry stejně neměl a ani mu tedy nemohli pomoci a mohli by mít pouze problém. Do cely ho uvrhli k obrovskému zlému černochovi a tady se prý Ivan potřetí málem po…..  Naštěstí byl černoch připoután k obrovské „kovadlině“ řetězem dost krátkým na to, aby si mohl z Ivana udělat sekanou ke svačině.

Šéf se však zachoval skvěle, obtelefonoval všechny policejní stanice, dostavil se s kaucí a Ivana vyplatil. Během několika dní byl soudcem bez mrknutí oka odsouzen k pokutě 200 dolarů, bez protestu zaplatil a byl prý vyškolen na hodně dlouho.

  Míra přidal něco podobného. Při cestě na Bali s mezipřistáním ve Frankfurtu a Singapuru se chtěl se svými dvěma přáteli z Brna potápět a udělat si hezkou dovolenou. Při nástupu do letadla v Singapuru odevzdal jako při každém nástupu do letadla ledvinku ke zrentgenování a po projetí ledvinky rentgenem mu přikázali ji rozepnout a vyndat z boční kapsičky papírové kapesníčky a pod nimi i tři ostré náboje. Míra zkoprněl a v tom si vzpomněl že čtrnáct dní před odletem byl na střelbách a „zašitých“ třech nábojů si nevšiml. V Praze na letišti si jich nevšimli, protože mu z ledvinky vyndávali nůž a náboje nezaregistrovali. Ve Frankfurtu nekontrolovali a tak si ho podali až šikmoočci. Bez váhání ho zatkli, vyslechli, spoutali a odvezli do cely předběžného zadržení.

Tady nám vysvětlil, proč policajt drží zatčeného za hlavu a strká mu ji do auta. Se spoutanýma rukama za zády se nedá ohýbat a současně lézt do auta. Proto musí policajt pomáhat, aby člověk neupadl na čumec a nerozbil si ho.

  Letadlo mu odlétlo a šéf místní policie nastoupil do práce až druhý den v devět. Noc v cele ve třicetistupňovém vedru se stoprocentní vlhkostí byla utrpením a na snídani dostal „vatový chleba s povidlama, říkali tomu prý jam  přitom to byla obyčejná marmeláda. Po dalším výslechu a podrobné prohlídce si se šéfem pokecal o pěkných babách na Bali, potřásli si pravicemi, přistavili mu náhradní letadlo a Míra mohl pokračovat v zasloužené dovolené.

  Nějak nám ta cesta vesele utekla a když jsme na konečné vystoupili z vlaku, zírali jsme na Jéňu Maříka, jak docela naštvaně rázuje po perónu. A že prý jsme ……. a že nám musel přenést z hotelu věci protože tam jsou pouze do šesti. Kouknu na hodinky a rychle jsem si spočítal, že tam musel rázovat skoro dvě hodiny protože nevěděl kdy se vrátíme. Naštvanost mu vydržela asi dvě minuty než jsme došli k autu. Déle to nevydržel, protože jeho touha nám sdělit něco nevšedního překonala naštvanost a už zase vesele šveholil až do našeho rozloučení po jedenácté hodině. Naštěstí má obrovský dar výřečnosti a také náturou je srandista a tak jsme si vyslechli několik historek z Austrálie převážně s českým nádechem v podobě osob zúčastněných v příbězích.

Připravil František Blahout

Další pokračování   zde

Korsika 2005 od Martina Viďourka	Korsika 2005 od Martina Viďourka
Korsika 2005 od Martina Viďourka	Korsika 2005 od Martina Viďourka
Zobrazit celou fotogalerii