Hodně jsme se nasmáli při vyprávění o Honzovi Šimšovi. S takovým jménem se prý rozhodně nedá emigrovat, protože ausies to prostě nevysloví a tak mu říkali Honza Bum Bum.

Byl to soustružník také ze Žižkova a Jéňa mu našel práci u soustruhu. Honza se k němu postavil z druhé strany, kde je kryt. Po dotazu, jak chce z té špatné strany na soustruhu pracovat řekl, že si přece nenechá lítat špóny do očí.

  Pro začátek vyprávění docela dobrý, ale při dalších jeho zážitcích jsme už brečeli smíchy. Po roce práce v dílně se Honza Bum Bum  rozhodl, že se vydá na čtrnáctidenní cestu kolem Austrálie, aby si našel lepší práci. Koupil si starého Forda za pár šupů, vyrazil na cestu a skutečně byl za pár dní byl zpátky ale bez práce. Objel sice celou Austrálii, ale nějak se v tom fofru, aby to stihl, zapomněl na  práci zeptat. Na dotaz  „a co v Perthu“ odpověděl, že si tam jenom rychle koupil rohlíky a pospíchal dál. Na další cestu se vydal na koni, kterého koupil za hromadu peněz v místní chovatelské stáji. Když mu ho rozmlouvali, ať si raději koupí od aborigins divokého koně, který je odolný, cestu vydrží a dostane ho za pár šupů, si nedal říci. Po dvou dnech volal ze 70 km vzdálené vesnice v buši ať si pro něho přijedou, že mu ten „značkový“ kůň pošel.

  Jeho další trampská cesta se odehrávala již s motocyklem značky Norton. Při prvním odbočení z cesty do buše však najel na ostny agátovníku, propíchl gumu a dvě hodiny lepil. Když se vracel zpátky na cestu propíchal gumy obě a protože už neměl lepení, vycpal je suchou trávou. Ta mu však při jízdě začala hořet a tak z ráfků všechno strhal a jezdil po Austrálii po ráfkách. Jedinou nevýhodu prý bylo, že musel neustále dotahovat špice.

  Jednu část cesty končil v buši u hospody, na jejíž verandě seděli dva farmáři a bez toho aby hnuli brvou při jeho průjezdu na motorce po ráfcích, kouřili doutníky. Zastavil prošel kolem nich do hospody a opět se ani nehnuli. Uvnitř ani noha a tak si natočil pivo.

To už se jeden z nich zvedl, podíval se na natočené pivo a řekl „ Yes, natočil sis pivo“ a vrátil se na verandu. Zasedl tedy k nim a mlčky popíjel pivo. Opět mlčeli a za chvíli mu to nedalo a dal se s nimi do hovoru.

 Oni zase nic jenom pokyvovali hlavami a tak se ptá proč pořád mlčí. Ten starší odpověděl.

  „Jsme tady už 25 let a všechno co jsme si potřebovali říct , jsme si řekli už před dvaceti lety“.

Není to boží? To je opravdu ze života v buši.

  Další příběh se odehrál v buši poblíž Perthu. Ten zažil osobně Jéňa Mařík v době, kdy se rozhodl farmařit. Od ženy svého kamaráda, jehož tělesná schránka z nějakého důvodu neunesla pobyt v Austrálii, dostal domácí zvířectvo s tím, že ona je nemůže zabít, že jí přirostli k srdci ale že je nemůže sama chovat. Ať si je Jéňa vezme a chová je on a ať z nich má užitek. Prvním důvodem, že vše dopadlo jinak byl odpor jeho ženy Jany, které husy oždíbaly všechny kytky. Druhým důvodem bylo zaneřáděné jezírko , ve kterém se díky husám zastavil naprosto život a stal se z něho obyčejný „kačák“. Dlouho si Jéňa  lámal hlavu co s nimi až ho napadl další kamarád Martin, kterému by je mohl zadarmo věnovat, protože neměl to srdce porušit slib a husy sežrat. Navíc je nikdo z nich neuměl ani zabít. Zavolal tedy Martinovi že mu dá hejno husí a  ať si pro ně přijede. Martin odmítl s výmluvou, že „má dietu“ a že je nechce. Po dlouhém přemlouvání si je však odvezl s Jéňovou poznámkou že za ně sice nic nechce ale ať si na něj vzpomene zase někdy on.

  Po několika dnech volá Martin, ať k nim přijdou Maříkovi na návštěvu, že dají společně oběd a pokecají. Maříkovi osedlali „vraníky“ ale pod kapotou a vydali se na návštěvu. Na verandě Martinova ranče už byl připraven stůl, na kterém ležely všechny husy z vymláceného hejna, hromada červeného zelí a pivo.

  „Prosím tě co to má znamenat, kdo to všechno sní a když už, kde máš k tomu knedlíky“, ptá se Jéňa.

  „Za jedno jsem slíbil, že si na tebe někdy vzpomenu tak jsem vás pozval, za druhé knedlíky nemáme protože jsem ti říkal, že mám dietu“, odpověděl Martin.

A tak snědli celé hejno hus jenom se zelím a pivem.     

  Poslední historkou dne byl Jéňův letecký výlet se ženou na korálové ostrůvky v moři, kde chtěli strávit příjemný víkend, na který jsou „ausies“ zvyklí a nedají si něj sáhnout. Válí se na trávě, opékají „bárbeque“ a úspěšnost víkendu se hodnotí podle toho, jak hodně se dokázali opít. Čím větší opice, tím úspěšnější víkend.

Požádal kamaráda, který vlastnil malý dvouplošník nespecifikovatelné značky, aby je na ostrůvek přepravil. Dosavadní hrůzu ženy Jany z letadla znásobil fakt, že když si vlezla do přední kabiny s kniplem a pedály, chyběla v ní podlaha. Aby prý viděla při letu na zem a mohla se „kochat“ a nohy ať si dá na pedály, ale nesmí na ně šlapat.

  „A nebude vám vadit malé mezipřistání, zdržení bude jen pár minut“, zeptal se pilot při sedání do zadní kabiny.

  Po odsouhlasení a nedlouhém letu  dvouplošník změnil kurs a chystal se sednout na opravdu malém ostrůvku s velice krátkou přistávací dráhou s označením „International Airport“. Letadlo nejprve sestoupilo několik metrů nad hladinu moře a při doletu před práh přistávací dráhy ale mimo její střed, náhlý náklon vlevo způsobil, že letadlo letělo skoro v ose dráhy ale podlahou napřed. Rychlým bržděním v této poloze došlo k propadnutí letadla těsně nad přistávací dráhu, následovalo srovnání letadla do osy dráhy a dosednutí na pár metrech, protože letadlo už nemělo skoro žádnou rychlost.   

  Pilot vyskočil, vyhodil na dráhu pytel s čerstvými rohlíky a poštu, znovu nasedl a odstartoval k dalšímu letu. Jéňova žena si kaskadérské přistání moc neužila, protože už dávno nebyla při úplném vědomí, ale Jéňa hrdý na svou roli hlavy rodiny a jaký pěkný výlet ženě připravil, si přistání vychutnal s přesvědčením, že přesně takhle to musí vyjít pokaždé.

  Po návratu od korálů však opustil humor i jeho. Jejich letadélko mělo „nějakou malou“ poruchu motoru. Jéňa, který pozoroval černocha jak závadu odstraňuje po chvíli málem omdlel. Černoch vyndal jakousi součástku z motoru, chvíli si ji prohlížel ze všech stran, neustále pokrucoval hlavou a dával si součástku blízko k jedinému oku, které se dokázalo koukat přímo. Bylo patrné, že ani to pořádně nevidělo a později jsme se dozvěděli, že se to stává domorodcům po dlouhodobém čichání benzínu, po kterém se jim samým blahem rozlézají oči.

  Když si součástku pořádně prohlédl, trochu bojácně se rozhlédl nejprve doprava, potom doleva, Jéni stojícího za zády si nevšiml a součástku nepozorovaně rychle strčil do náprsní kapsy, zaklapl víko motoru a šel pryč. Ten koukal jako z jara a když za chvíli přišel pilot, a aby vyzkoušel motor zaroloval kousek po dráze tam a zpátky a zavelel k nasednutí, málem si sedl na zadek. Zpáteční let prožil v mdlobách on na rozdíl od jeho ženy, která byla unešená z krásy korálových ostrovů a o technický stav letadélka se moc nezajímala.

  Při veselém vyprávění nám rychle utekl zbytek dne a současně čekání na propuštění auta, najednou bylo devět večer, hospodská dávala židle na stoly a upozorňovala, abychom vypadli. Na dotaz co to znamená nám Jéňa vysvětlil, že v Austrálii vedou všichni spořádaný rodinný život, chodí brzy spát  protože z dob farmaření zůstal zvyk, že se vstává s rozbřeskem. Jediný čas, který mají muži pro sebe je doba po návratu z práce od  páté do šesté hodiny odpolední. Tento čas nazývají v překladu „šťastná hodinka“ a všechny hospody ve městě jsou narvané k prasknutí. Šťastná hodinka prý trvá opravdu pouze hodinu a všichni pak musí poslušně domů. Do hospod v tu dobu ženy nechodí a vlastně ani nesmí a bývá pro ně vyhrazena a označena zvláštní místnost.

  Je to zvyk opět z historie ausies, ale vzhledem k tomu, že jejich historie je stará pouze 200 let, není to vlastně žádná historie ale skoro současnost. Proč mají i dosud v některých hospodách ženy zvláštní místnost jsme se dozvěděli vzápětí.

   Hodina na pivo je skutečně krátká doba se srovnáním, kolik času tráví v hospodách pijáci u nás. Aby si ausies hodinku užili, snažili se do ní dostat co nejvíce zábavy a stihli vypít co nejvíce piva po kterém se „hodně chodí“.

Čas strávený na WC  považují za ztrátu. Vzhledem k tomu že se nesedí u stolů ale u baru, vynalezli jednoduché řešení. Pod bar namontovali žlábky, do kterých v průběhu pití čůrali. Na to pochopitelně nemohly ženy koukat. Dnes už se takové málo hygienické zařízení nepoužívá, protože i farmáři jdou s dobou, ale že je to otázka nedávné minulosti svědčí dodnes stopy po odmontovaných žlábcích. A to jsme ve velkoměstě jako je Perth s počtem obyvatel hodně přes milion. Těšíme se, jak to bude vypadat v zapomenutých částech Austrálie.

Korsika 2005 od Martina Viďourka	Korsika 2005 od Martina Viďourka
Korsika 2005 od Martina Viďourka	Korsika 2005 od Martina Viďourka
Zobrazit celou fotogalerii