Expedice Austrálie 2005 s Tatrou 805. Díl dvanáctý 7.11.2005 09:15 - Pavel Jelínek
Večer nám ještě Jéňa Mařík předal sporák na tuhá paliva do buše. Honosný název znamenal kus tlustého plechu, který se položí na dva kameny, založí se pod ním oheň a na něm se připraví jídlo. Jenda Kotas jako znalec všech druhů železa si ho hned oblíbil, protože byl uříznutý pěkně do kola, ale asi po 100 metrech ho s velkou lítostí dobrovolně odevzdal, protože se mu pod ním podlamovaly nohy.
Na dotaz na Maříka, zda si vzpomněl na veterináře a přivezl nám od něj séra proti hadům, prý mu veterinář sdělil, jestli s sebou nemáme psychiatra a že jsme se zbláznili. Další k tomu nedodal a asi není zcela normální séra s sebou vozit. Necháme se překvapit ohleduplností jedovatých hadů.
Nezapomněl dodat jednu historku z buše s upozorněním, že za Čechem o kterém bude řeč, se máme určitě zastavit. Nějaký pan Ježek odněkud ze Znojma si přišel jako mnoho dalších do Austrálie pro svobodu, která mu v Československu chyběla. A to tak hodně, že i australská města pro něho byla málo svobodná a tak se vydal mezi aborigins. Dnes dělá náčelníka v jejich osadě, každému kdo osadu navštíví ukazuje pantofle ozdobené českou trikolórou jako raritu a Čechy prý pohostí výbornou pečínkou. K tomuto „neštěstí“ dochází následovně.
Aborigins, když uloví ještěra goana nebo kangaroo, což je místní název pro klokana, prostě pomalým, vyčerpaným krokem dotáhne zvíře doprostřed ohniště a tam ho tak jak je v kůži a s vnitřnostmi nechá ležet. Vrátí se možná až po uhašení chodidel a celé zvíře po přikrytí listy zahrabe do popela a ještě chvíli na něm přikládá. Po nějaké době rozhrne popel, rozřízne kůži a pečínka je hotová. No fuj, tak na tohle se těším ze všeho nejvíc a z Austrálie neodjedu, dokud pana Ježka ze Znojma nenajdu.
Pokračování 14.10.
Středa dopoledne nepřinesla žádné změny co se vydání vozidla týče. Celníci oznámili, že běžně to trvá déle a že si dnes máme ještě dát pauzu. Potřebovali jsme to vědět z důvodu ubytování. Každý den nás stojí 100 dolarů a venku spát nemůžeme, protože spacáky máme v tatřičce. Obětavý Mário se opět nabídl, že s námi dojede do nejbližšího národního parku na medvídky, abychom mohli po vydání auta pospíchat rovnou na sever až do Carnarvonu vzdálenému přibližně 980 km. Po snídani jsme si dali krátkou poradu jak dál s penězi, protože nám neúměrně narostly náklady. Vyložení auta plus poplatky ve výši zhruba 1500 dolarů, ubytování, přesuny a jídlo dalších tisíc dolarů a už teď se rýsují menší úpravy trasy.
Po obědě vyrazili všichni s Máriem do národního parku Yanchep. Já jsem zůstal doma vzhledem k počtu míst v osobáku, kterým nás zatím Mário přepravuje.
Je čas se zmínit o aborigins, kteří „rozbili stan“ na trávníku před okny našeho motelu a měl jsem odpoledne možnost sledovat jejich počínání. Oni jsou v Austrálii dva druhy domorodců. První jsou dětmi přírody a žijí v buši neposkvrnění civilizací. Na ty jsme zvědaví až pronikneme do buše. Druhou skupinou jsou zcivilizovaní domorodci, kteří žijí ve městech a Australané se s nimi skutečně nemohou vytahovat. Přechodem do města ztratili jedinou náplň svého života, která spočívala v přežití v buši hledáním si potravy a rozmnožováním se. Z přebytku času a dostáváním vysokých sociálních dávek od státu jako nájem za pronajatá území bílým, baví se pitím alkoholu a užíváním drog.
Již zmíněná rodina pod okny začínala své „vystoupení“ házením balónu a hlučným povídáním si. Mário na ně chvíli koukal a řekl mi.
„Sleduj je, bude sranda. Do dvou hodin začnou chlastat a pak se mezi sebou porvou“.
Všichni odjeli na výlet do Yanchepu, já měl prací den a dopisoval jsem do note booku zážitky zaznamenané dosud pouze perem. Přitom jsem po očku sledoval rodinu aboriginálů /přeloženo do češtiny/. To už měl skutečně každý v ruce láhev piva nebo tvrdého alkoholu a protože spotřeba alkoholu stoupala, na lahve si přinesly popelnici. To už přecházela diskuze ve vyřvávání a nadávky, občas nějaký strkanec. Zaujala mě tak pětiletá dívka, naprostá blondýnka a Mário mi pak vysvětlil, že to je skutečná aborigins a že to není nic nenormálního. Ve finále se domorodci nepohodli a začalo to házením láhví po sobě a potom i házením lahví do zaparkovaných vozidel. Tím vystoupení skončilo a aborigins se v totálně opilém stavu odebrali mimo město. Policie ani nestačila zasáhnout, ale prý se tu s nimi moc nemažou.
Pozdě večer se všichni vrátily z parku s velkým množstvím fotografií medvídků koala a klokanů. Byli z nich tak uneseni, že se mnou se moc nebavili i přesto že jsem chtěl zaznamenat vyprávění z jejich výletu.
Někam se vypařili a zůstali jsme na pokoji sami s Máriem. Chvilku jsme tlachali o všem možném a pak chtěl Mário vědět, jakou trasou pojedeme. Vytáhl jsem mapu, ve které jsem měl podtrhaná města, kudy budeme projíždět. Souhlasné pokyvování hlavou a občasné „yes“ bylo občas přerušované doplňujícími informacemi.
Při jízdě prstem z Meekatharry do Wiluny už mlčel a začal povytahovat obočí. Když jsem z Wiluny odbočil na Canning stock route, mekku všech offroadistů, vedoucí napříč západní australskou pouští, viděl jsem že úplně ztvrdnul, dvakrát se zhluboka nadechl a pak začalo peklo. Vybral jsem pouze pár šťavnatých výrazů, protože přednáška trvala jinak velice dlouho.
„Vy chcete v tom pekle zdechnout“?
„Vždyť si sami říkáte o to, abychom vám tu vykopali díry s nápisem „tady se stavěli tatrováci, dej jim pán bůh věčnou slávu. Já vám tu ale nic kopat nebudu“.
„Je tam samý písek a 45 stupňů vedro, co tam chcete hledat“?
„To tam jedete jedním autem bez satelitu s 200 litry vody? Vy jste se zbláznili“!
Přečetl mi z otevřené mapy WARNING TO TRAVELLERS, varování před cestou do pouště.
„Musíte se nahlásit policajtům a ti vás tam stejně bez satelitu nepustí“.
„Píší tady, že je to extrémní hazard a bez doprovodu to není možné“.
„Smí se tam pouze s terénním a spolehlivým autem a vy tam chcete jet se starou Tatrou, vy jste na prášky. Když se vám Tatra posere, je po vás“.
„Musíte mít hodně vody z důvodu případné závady a nikdy se nevzdalovat od auta aby vás vůbec mohli zachránit, jinak vám vyschnou mozky. A když vás zachrání, tak se za helikoptéru nedoplatíte“.
„Vy už máte teď mozky vysušené vedrem.
A jal se mi vykládat příběh jednoho dvoumetrového Čecha, který vystoupil z vlaku a protože měl žízeň, vydal se hledat „pub“. Našli ho za tři dny v buši a jenom proto že byl statný přežil, ale dodnes je tělesně postižený na mozek a je „crazy“. Prostě blázen, který nemůže ani normálně mluvit, protože mu sluníčko vysušilo mozek, ve kterém se mu už nikdy neobnoví mozkové buňky.
Poté použil ještě plno dalších invektiv, z které ani jedna nebyla pro nás příznivá. Docela mě vyvedl z míry a už jsem pomalu začínal vymýšlet náhradní trasu. Vytištěné varování na mapě bylo skutečně velkým a silným písmem.
To už se otevřely dveře z balkónu a do pokoje vlezl Jenda. Vydechl jsem si, že už v tom nebudu sám. A Mário začal všechno znovu pro Jendu. Ten také pozorně poslouchal a prožil jsem si to podruhé. Ani Jenda moc neodporoval, ale to už se Ivanovi ve vedlejším pokoji asi stýskalo a přišel nás vysvobodit. Poslechl si Mária, já už po třetí, ale jako jediný Máriovi řekl, že jsme tady kvůli Canning stock route a na výlet po pobřeží jsme si mohli půjčit osobák z půjčovny a nemuselo to stát takový prachy..
Jak se Mário postupně dostával do varu tím, jak jsme ho pozorně poslouchali, tohle ho dostalo do kolen a Petrovi, který se právě vrátil z internetu přednesl pouze několik vybraných statí ze svého monologu. Ten oznámil že za Tatru ručí, že ji věří a Canning stock route je pro nás modla, po překonání které si teprve budeme mít o čem povídat.
„Kluci, já vás mám rád tak proč chcete udělat takovou hovadinu, je to obrovské riziko“, zahrál naposled na city.
Bylo však rozhodnuto. Vrátivší se Míra už „posbíral“ pouze malinké zbytky odporu Mária proti naší cestě a ten se postupně uklidnil když usoudil, že magory od cesty neodradí. Odběhl nám koupit do mekáče big maca, my jsme skočili pro pár piv a Mário vzpomínal na časy v Česku a probral všechny politiky a herce a museli jsme uznat, že má díky internetu, který prý sleduje někdy i do rána, o Česku velký přehled. K desáté hodině už začal přemýšlet, že by vzal svého Holdena a pojede s námi.
„Nikam nejezdi, vždyť je tam vedro na chcípnutí“, opakuji jeho nedávná slova.
„No tak se tam trochu ohřeju, já mám teplo rád“.
„Vždyť nemáš teréňáka“, já na to.
„To by ses divil co můj Holden vydrží, ale jel bych jenom před poušť“.
Tuhle neplodnou diskuzi jsme zakrátko ukončili, v jedenáct se Mário sebral a mazal přes celý Perth domů, což obnášelo tři čtvrtě hodiny jízdy.
Ve čtvrtek ráno už jsme nevydrželi, sbalili si všechny věci na hotelu a odjeli jsme do Freemantlu s tím, že dnes musíme vyrazit. Máme zpoždění už čtyři dny a každý den nás dostává do horší situace. Jaro se pomalu posouvá do léta a v poušti stále narůstají teploty. Po včerejšku jsme chvíli ve vlaku probírali poušť. V Tatře je benzín na 1500 kilometrů, poušť měří 1200 kilometrů, za sedm dní musíme být na druhé straně, 200 litrů vody nám musí stačit i když se teploty blíží ke 40 stupňům.
Rozhodnuto. Teď musíme vytáhnout Tatru za každou cenu z celního prostoru, nebo tu ztvrdneme do pondělka a ztratíme další čtyři dny.
Před nádražím nás opět čekal Mário a rozjel se závod o čas. I přes fakt, že jsme dosud neměli auto, začali jsme vyřizovat schválení na technické prohlídce. Kvůli některým údajům se muselo znovu na celnici a když tam kluci zjišťovali proč jim to trvá už čtvrtý den, celníci o ničem nevěděli. Vtom přišel na celnici pracovník spediční firmy, který nás přes telefon každý den ujišťoval že je vše „oll right“ a že je to normální a papíry na proclení teprve nesl v tašce. Kluci ho chtěli v první chvíli přetrhnout, protože celníci jsou schopni auto proclít za den, ale zklidnili to, abychom auto dostali. Když jim však oznámil, že auto jde teprve v pátek v jedenáct na dezinfekci a přitom technickou dělají v pátek pouze od osmi do deseti, mohlo být v tu ránu o jednoho Australana míň.
To už se do toho vložil Mário, vzal mu naše papíry, dal je celníkům, kteří je i v půl čtvrté vyřídili přestože končili ve tři, přeobjednali auto na osmou ranní na dezinfekci a v deset na technickou. Je to hodně časově na fest, ale snad to dopadne. Kdyby se kluci neobjevili na celnici a nechytli toho hajzla , který by nás tu klidně zdržel celý týden, mohli jsme skutečně odjíždět až další pondělí. Všichni jsme z toho byli docela špatní a trvalo dlouho, než nás přešel vztek. Petra až po té, co u Mária odmailoval zprávu Baumovi a domů. Všichni nás prý na druhé straně Austrálie netrpělivě očekávají včetně konzula a doma prý drží pevně palce.
Před odjezdem k Máriovi, kde jsme chtěli udělat další bojovou poradu, jsme navštívili místní nákupní středisko Couls, ve kterém při nákupu nad 30 dolarů dávají poukázku se slevou na benzin ve výši 4 centy za litr na co upozorňoval Adam Petra už doma. Mário dostal úkol něco nakoupit a protože se blíží zítřejší tankování, Petr chtěl nějakým způsobem poukázku získat. Odmítli jsme udělat první velký nákup potravin do auta na cestu, protože bychom ho museli tahat vlakem. Vysvětlili jsme mu, že nakoupíme v Midlandu a tam poukázku získáme. Míra s Máriem šli tedy koupit něco domů a ostatní čekali na lavičce před Coulsem.
Petr neustále netrpělivě přešlapoval až vyběhl naproti starší babičce a začal se s ní o čemsi dohadovat. Anglicky neumí a nám bylo jasné, že to bude mít velice obtížné. Šlo totiž o získání té slevové poukázky. To už stál Míra s Máriem u pokladny ve frontě a viděli, jak se Petr lopotí aby staré paní vysvětlil, co od ní potřebuje a začali se obrovsky řehtat. My na Petra koukali z druhé strany z lavičky a také jsme se bavili. Mezitím Ivan nelenil a spočítal, co ta sranda kolem poukázky stojí. Úspora na plné nádrži tatřičky, kam se vejde 600 litrů, čítala celých 8 dolarů, tj. necelých 150 korun českých. To už jsme se i my mohli potrhat smíchy. Za Petrovými zády jsem viděl, jak Mário komunikuje s nějakou paní, ta mu utrhává poukázku a dává mu ji.
Petr neustále válčil s důchodkyní, která evidentně nechtěla pochopit jeho požadavek. Trpělivost však růže přináší a Petr tak dlouho přemlouval, až babička účet vzala a dala mu ho. Přišel s rozesmátým obličejem k nám, podává účet Ivanovi aby mu na něm přečetl slevu, že nemá brýle a že na to moc nevidí. Neviděl vůbec a to už jsme se všichni váleli smíchy po zemi.
Na účtu byla částka 29,96 dolaru.
Připravil František Blahout
Další pokračování zde
|