Na účtu byla částka 29,96 dolaru.

  Tohle skutečně může přinést jenom život. Od štěstí Petra dělily právě čtyři centy, které tvoří slevu na jeden litr. V očích se mu zračilo obrovské zklamání, protože po dlouhém přemlouvání babičky bylo všechno na nic. Alespoň jsme ho uklidnili, že i kdyby bylo na účtu víc, stejně je mu to na nic, protože slevová poukázka se vydává k účtu zvlášť a musí mít čárový kód. Zdálo se, že tohle je i na Petra už moc a že to neunese. Neštěstí z něj čišelo ze všech pórů a v tom mu přes rameno podal Mário poukázku s otázkou, zda je to ona. Šťastnější oči na světě jsem neviděl alespoň deset let. 

  Protože je nás šest tak s Ivanem pod dekou v zadním kufru auta jsme přejeli k Máriovi, kde nám jeho žena udělala výborné zapečené housky s čímsi. Už několikrát jsme řešili s kluky otázku, zda jet nebo nejet k Máriovi, abychom neobtěžovali. Už takhle nám věnuje spoustu času a nesčetněkrát byl pro nás velkým pomocníkem. Proč ho ještě otravovat doma. Společně jsme se však usnesli že kdyby nechtěl, nepozval by nás. A neustálé odmítání by mohlo přerůst v nezdvořilost. Do hromady housek jsme se tedy dali s odhodláním, že tím uděláme radost paní domu. Za chvíli byly talíře prázdné a uprostřed zůstala jediná houska, na kterou si nikdo ze slušnosti netroufl.

Možná to bylo proto, že už jsme všichni funěli jak sentinel ale Mário nezaváhal, rozpočítal   „Ene bene koza se.. na hřbitově křen, kdo jí bude prd.. lízat to je támhle ten“. Hezké rozpočítadlo, takové zapamatovatelné.

  Padlo to na Petra, zakoulel očima jako že teda „když musí“ a s radostí se do housky zakousl.

Musel nabrat energii protože se rozhodl, že bude spát v přístavu poblíž tatřičky, aby ji mohl hned po vydání z karantény zprovoznit, dojet na technickou a konečně už vyjet na cestu kolem Austrálie. Nějak si to nechtěl nechat rozmluvit a tak jsme za jeho zády řešili otázku  kde ho hledat když ho zatknou policajti. Mário však nabídl další službu a aby nespal na molu nebo nemuseli jsme všichni pendlovat neustále do Midlandu a zpět, mohou prý dva spát u něho a hned ráno být v přístavu. Míra s Petrem nabídku přijali a zasedli k pětilitrové krabici s vínem, který Míra koupil pro paní Truhelkovou. A to ohrnoval nos nad krabičákem.

  Pátek už je pro nás kritický. Časová ztráta narůstá a korekce trasy je nevyhnutelná. Žraločí zátoku u Carnarvonu a delfíny v Monkey Mia vynecháváme, protože v této době se tam už  nevyskytují. Jednohlasně jsme se ale dohodli, že ztrátu nebudeme dohánět za cenu jakéhokoli spěchu a vynechávání plánovaných cílů a raději přijmeme variantu rozdělení expedice na dvě části. Po zhlédnutí parku v Kalbarri se vrátíme kousek do Geraldtonu a rovnou přes Mount Magnet do Meekatharry a Wiluny, kde začíná Canning stock route přes poušť.

Teprve v pátek v poledne je hotová karanténa a podařilo se domluvit technickou na druhou hodinu odpolední. S Jendou čekáme na hotelu, snažíme se ještě poslat balíček s léky které jsem přivezl z Česka Jardovi Falcníkovi, mému kamarádovi z mládí, který žije v Brisbane a je vážně nemocný. Léky tvoří prášky a několik lahví s tekutinami, které by mohli v poušti vedrem bouchnout, takže je raději pošleme poštou. Navíc je dostane do pěti dnů, kdežto pokud my se tam vůbec dokodrcáme, uteče měsíc.

  Po čtvrté hodině odpolední už nám na hotelu opět dochází, že dnešní odjezd začíná být problém. Zprávu kluci neposílají a zcela vážně rozebíráme možnost, že Tatra neprojde kvůli absenci pasů v horní kabině. Na pasy jsou zde policajti velice hákliví. Že je to historické vozidlo a pasy na zadních sedačkách u nás nemusíme mít, je nemusí zajímat.

Po páté hodině odpolední zazvonil telefon a Ivan nás ubezpečil, že naše úvahy jsou naprosto liché, že mají auto vyřízené, jedou k Máriovi natankovat vodu a pro nás že přijede Maríno.

Huráááááááááááá!!!!

Máme vyhráno a je jasné, že do několika málo hodin opouštíme civilizaci a s tatřičkou se vydáme na své první kilometry. Docela už byli všichni z neustálého čekání a poflakování se nervózní. Já jsem díky tomu dokázal hodně zaznamenat a teprve nyní mi nastanou krušné časy, protože si jen těžko umím představit psaní za jízdy v autě.

  Radost z úspěšného propuštění vozidla zkazilo jednání a konečná faktura agenta pro lodní přepravu, který si naúčtoval opravdu nezvykle vysoké poplatky. Téměř 3000 dolarů byla těžká rána pod pás a přeprava auta dosáhla ve finále částku téměř čtvrt milionu. Míra , který byl přítomen všech jednání to nesl jako my všichni velice těžce a nakonec agenta „fuckoval“ a řekl že si sním popovídá jeho právník. Maríno dokonce slíbil, že jeho jednání roznese po novinách a udělá mu ostudu. Uvidíme, museli jsme zaplatit aby vůbec vydal auto a vše další bude řešit Maríno v průběhu naší cesty.

  Konečně 15.10.2005 ve dvě hodiny odpoledne jsme opustili předměstskou čtvrť Perthu Spearwood, kde bydlí rodina Truhelků a kde jsme v posledních dnech rozbili svoji základnu. Už to není jenom Mário, původně kantor z Prahy, který nám naprosto nezištně pomáhá, ale i jeho syn Maríno a žena Táňa, která hrdinsky snáší přítomnost pěti vlčáků. Poslední noc před odjezdem jsme u nich i spali, já s Mírou u Truhelků, Ivan na zahradě pod stromem a Jenda s Petrem u Marína. Ráno jsme královsky posnídali a naše vděčnost vůči Truhelkům neustále roste.

  Celé dopoledne jsme vybalovali věci a ukládali do tatřičky, lepili na plachtu mapu Austrálie, na které průběžně vyznačíme projetou trasu a také poslední samolepky mediálního partnera Radia impuls, který bude živě vysílat přímé vstupy z naší cesty. Máme naplánováno povídání pro posluchače rádia zhruba jednou za týden nebo čtrnáct dní.. Zezadu na plachtu jsme ještě museli nalepit velký červený nápis „Pozor vozidlo s řízením vlevo“.Po včerejším vystoupení s agentem pro lodní přepravu by se spíš hodil nápis „Pozor, nedráždit“.

Truhelkovi nám snesli do auta všechno jídlo, co doma měli a nemohli jsme jim vysvětlit, že jsme soběstační. Táňa vše rozsekla tím, že si stejně potřebovala vyklidit ledničku. Do obchodu jel Jenda s Ivanem a Marínem nakoupit pouze zbývající nezbytnosti. Dokonce jsme si museli naložit hifi věž, abychom se prý cestou nenudili. Všichni jsme si dali poslední sprchu s tím, že od zítřka budeme už jenom smrdět. Také jsme odeslali po internetu poslední fotky a zprávy pro tisk před odjezdem, jenom jsme museli vyškrtnout povídání o poušti, abychom doma nezpůsobily zbytečné obavy. To dáme k dobru až budeme mít poušť za sebou. Tím bylo vše potřebné splněno a mohli jsme vyrazit na australské silnice.

 Mužská část Truhelkovic rodiny, jejíž historii i rodokmen jsme díky Máriovi poznali celkem podrobně, nás vzala do závěsu a přetáhla nás přes Perte na sever a tam nás zanechali na pospas přízni i nepřízni osudu australské buše.

  První šichtu za volantem táhl Petr a Míra mu dělal navigátora. Z horní paluby jsem chvíli sledovali cestu a musím konstatovat, že navigátor má na správné rozhodnutí velice mnoho času. Vzdálenosti jednotlivých křižovatek jsou několikasetkilometrové a kompas se tu jistě uživí lépe než mapa. V průběhu prvních kilometrů jsme ještě srovnávali věci v tatřičce, po několika kilometrech se vyměnil Míra s Petrem a na horní palubě jsme všichni pozorně sledovali první kroky Míry za volantem.

  S tatřičkou se budeme všichni muset učit. Jediným starým kozákem je Petr, který s ní jede jako starý mazák a jeho prvním úkolem je naučit nás jezdit s bez synchronní převodovkou. Není to sranda a taky nám to Míra předvedl. Zařazení za jedna ušlo, z jedna na dva udělal inventuru zubů komplet na dvojkovém kolečku v převodovce, z dvojky na trojku jsme už napočítali jenom dvanáct zubů a na čtyřku jsme mu způsobně smekli. Interkom z kabiny na horní palubu jsme vypnuli už při střídání, abychom nedostali z Petrových výrazů depku a neklepali se před ním jak v autoškole.

Ten nás musí naučit řadit tak, aby to tatřička celé přestála bez újmy na zdraví. Mě asi rovnou zabije, protože na závodech jsem pověstný raubíř převodovek. Jak se srovnám s dvojím vyšlapávání  spojky při řazení a ještě k tomu dávat meziplyn, no to bude nářez. Za mlada jsem na vojně jezdil s Tatrou i Pragou V3S, u kterých byla také převodovka bez synchronů, ale to už je tak dávno, že to snad ani není pravda.

  Dnešní naše plánovaná trasa byla určena již včera a doufáme, že do Kalbarri stihneme dojet, abychom mohli ráno do přírody, stihli se vrátit do Geraldtonu, kde budeme tankovat a stihnout do večera do Wiluny. Tam se musíme zdržet a připravit na nejtěžší část cesty po Canning stock route.

  Po opuštění města jsme zahlédli několik farem, stadion na rodeo a pak už jsme sledovali pouze nekonečnou buš bez jakékoli vesnice. Jeli jsme po dobré asfaltové silnici ale všechny na ni navazující cesty už byly pouze prašné uválcované cesty, které nás čekají až zítra. Klidná jízda nám otevřela knihy v rukách a já se dal do čtení o expedice Lambarene s Tatrou 138 VN v roce 1968 po Africe. Když jsem si přečetl první stránky o složení posádky ze samých odborníků, jaké perfektní zabezpečení si vzali a s jakým autem oproti nim jedeme my, asi jsme fakt šílení. Vzpomněl jsem si na film „Bohové musí být šílení“ a šel jsem si dozadu vyřezávat oštěp a poplakat si.

  Před setměním jsme zastavili na jednom z „četných“ parkovišť, kterých je po Austrálii hodně, ale asi tak po 100 km. Povečeřeli jsme těstovinovou čínskou polévku a chleba s máslem, vystřídali jsme řidiče a pokračovali směrem na Geraldton. Tentokrát jsem byl na řadě já a vydrželo mi to až do půl jedné v noci. Úspěšně jsme dorazili až do národního parku Kallbari a na jednom z parkovišť jsme rozbili svůj první noční tábor. Bylo to velice jednoduché a rychlé. Ivan zalehl k pravému přednímu kolu, Petr pod tatřičku, Míra vykloktal stopanginem, polkl acylpyrin a zalezl do tepla, já k němu abych zahřál staré kosti a Jenda má spacák pouze do 40 stupňů nad nulou tak šel za námi. Za pět minut všichni spali a tatřička měla za sebou první porci 591 kilometrů.

  Ráno vstával jako první Míra s plnou hubou knedlíků. Tedy aspoň to tak tvrdil. Říkám si „alespoň se přiznal, že všem snědl hned po ránu oběd“.Koukám jestli mu nelezou z pusy ven a on na to že jsem …., že je má v krku. Znovu jsem mu půjčil stopangin a věnoval své lékařské vědomosti Jendovi.

  Klepal kosu jako kdybychom vůbec nebyli v Austrálii. To se dá léčit jediným způsobem, stejně jako nedostatek sexu. Vyhnali jsme ho z auta aby to rozchodil. Ivan chvilku nadával, že horká guma moc smrděla než vychladla, jenom Petr byl spokojený, nechal si kapat olej z poloosy na čelo a jenom šutr pod lopatkou ho chvíli tlačil.

  K snídani Míra uvařil chleba s máslem a Ivan přidal lososa v kusu železa. Pak už jsme vyrazili k první zajímavosti v parku Kalbarri.

Připravil František Blahout

Další pokračování   zde

Jan Vonka na FIA GT v Číně 2005	Jan Vonka na FIA GT v Číně 2005
Jan Vonka na FIA GT v Číně 2005	Jan Vonka na FIA GT v Číně 2005
Zobrazit celou fotogalerii