www.car.cz
 

Expedice Austrálie 2005 s Tatrou 805. 14. Třetí den bez mytí
     9.11.2005 08:56 - Pavel Jelínek


Národní park KALBARRI.

 

  Asi 27 km severně od hlavní silnice protínající park protéká řeka Murchison River a její nejzajímavější částí je kaňon „Z BEND“, v jehož až 150 metrové hloubce se řeka klikatí. V říjnu je poměrně sucho a po slezení na dno kaňonu protékalo korytem pouze malé množství vody, ve kterém mimo pulců nebyl žádný život. Vrstvy pískovcových skal vypovídaly o několikametrové hloubce řeky v období dešťů  a ulámané stotunové převisy o erozi a působení vody.

  „Podívej, nějaký pacholek to tu před pár tisíci lety ulámal“, říkám Honzovi.

  „Určitě tenkrát určili vyšetřovací komisi aby zjistili kdo to byl“, odpověděl.

  „Jste blbý“ prohlásil Ivan visící na jednom převisu deset metrů nad námi.

 

  Omračoval nás svým horolezeckým uměním a docela se mu to dařilo. Místo aby nám radil jak nespadnout do stopadesátimetrové propasti, lezl naprosto neslezitelnými cestami a fotil si nás, jak s vytřeštěnými zraky slézáme turistickou stezku. Po výstupu z kaňonu zpět k autu si už Petr nasadil apartní klobouček se síťkou, protože začali otravovat pověstné mouchy. Zatím to nebylo nic strašného, protože se všechny nahrnuli na Míru, známého mimořádným citem pro hygienu. Hned po ránu, už po prvním dnu mimo civilizaci nebyl ve své kůži a musel si utřít podpaždí a některé další záhyby na těle vlhkým ručníkem.

 

 „Ty mouchy tě mají rády z toho tvého neustálého mytí a potom smrdíš“, říkám mu.

Rádi jsme z místa výskytu much odjeli za další přírodní kuriozitou vzdálenou asi 15 km.

  The Loop, neboli smyčka, byl okruh kolem stejné řeky Murchison River dlouhý 8 km a jeho prošlápnutí trvalo podle tabulky u cesty čtyři hodiny. Ivan si dal tornu na záda a nám bylo jasné, že nás čtyřhodinový výšlap nemine. S Jendou jsme si nasadili nově zakoupené širáky, pro jistotu nám nastříkal Ivan do obličeje repetent proti mouchám, až se Jeníkovi brejle zarosily a vyrazili jsme na trasu. Její součástí, naštěstí hned na začátku, je přírodní okno neboli díra ve skále, kterou se dá hezky fotit klikatící se řeku v kaňonu. Všichni jsme obdivovali krásný výhled a po dlouhém okukování se zeptal Jenda, jestli by si nemohl utřít brýle, že nic nevidí. Jak sešel k oknu poslepu mi není jasné.

 

Stejně český repetent na australské mouchy nepůsobil a za chvíli jsme jich měli plné oči, uši i nos. Nové širáky nám byli úplně na nic jenom Míra s Petrem si pod síťkami přes obličej lebedili.

 

  „Hele kůzlátka a kozy“, ukazuji ostatním. Pochopitelně se hovor okamžitě převrátil na téma se stejným podstatným jménem ale jiným významem. Petr za našimi zády najednou pronesl

  „Stará, má dvě“.

 

Otočil jsem se a chci mu říci že to tak bývá a že kdyby ho žena slyšela, asi by mu dala. Petr u očí dalekohled a sleduje kozu se dvěmi kůzlátky netušíc že, jsme mírně pozměnili téma hovoru.

 

Udělali jsme pár fotek z okna a pak začal Míra v okně pózovat a abychom ho vyfotili. Pak dostal originální nápad, že si doma z expedice uděláme na příští rok z fotek kalendář. Zalehl jsem tedy do okna, jednu ruku jsem si vrazil za hlavu, druhou mezi nohy a nechal jsem se vyfotit.

 

  „Co prý to mělo být“, ptá se Míra.

  „No přece Mona Lisa“, říkám.

  Ivan si znovu nahodil ruksak na záda a představa, že půjdeme 8 km v doprovodu hejna much byla velice málo lákavá, ale jedno právo veta má každý z nás. Chtělo se jedině Ivanovi ale bylo nám to houby platné. Z nedalekého stromu jsem natrhal pár lusků, vyndal z toho fazolky aby Ivan neviděl a nabídl jsem mu je.

  „Jsou dobré, utržené z toho jedovatého stromu“, říkám mu.

  „Hele, kdyby tam byla nějaká zvířata, třeba bychom šli s radostí“, pokračuji.

  „Třeba nějaké steakové zvířátko“, na to Jenda.

 

  Ivan se začal smát, otočil se na podpatku a zamířil k tatřičce.

 Asi za půl hodiny jsme projížděli městečkem Kalbarri, nejzápadnějším místem naší expedice na 27°44'06,8" jižní šířky a 114°08'57,6" východní délky. Abychom si místo patřičně zaregistrovali, počůrali jsme tam každý  svůj patník u moře a abychom si ho zapamatovali, udělali jsme si tam dobrý oběd. Nejlacinější fazole v tomatu, skoro kilo za dolar, Ivan do toho vrazil barbeque maso od Truhelků, nasypal tam asi kilo koření převážně chili a všem nám z toho celý den pískalo v uších a teklo z nosu jako po horké polévce. A to jsme museli Ivanovi dát jeho porci bokem, aby si ji mohl dochutit nedrcenou, sušenou pálivou paprikou. Dokonce jsme si začali myslet že je to Ivanova nová léčebná metoda pro Míru aby se potil. Nemůže se pořád dostat z angíny a musel už nasadit antibiotika. K tomu se snaží nacpat do sebe všechny druhy vitamínů z ovoce a hlavně do sebe cpe obrovské množství česneku. Tchoř je proti němu navoněný frajer a pro změnu teď musí on spát hubou ke zdi.

 

  Poté jsme vyrazili na jih přes Geraldton do městečka Wiluny, za který již začíná poušť a pověstná Canning Stock Route přes Great Sandy Desert, v překladu „velká písečná poušť“.

 

  Ve 21.05 jsme několik desítek kilometrů před městem Mount Magnet míjeli ceduli označující outback, vnitrozemí, s upozorněním na klokany a krávy na cestách. To už jsme se za volantem vyměnili, Míra si šel léčit do lůžka angínu, Petr za volant a já na místo navigátora. S Petrem jsme si chvíli povídali o autíčkách, až jsme došli ke stejné značce. Oba jsme ve dvaceti letech vlastnili vůz Aero. On aerovku třicítku, kterou si předělal na elektrický pohon, já aerovku padesátku, s motorem z Wartburga, která to švihala i sto třicet v hodině.

 

  Povídal jak se svou ženou Alenou jezdili na přehradu plavat, ale dál se kvůli malému dojezdu aerovky nedostali. Já mu zase vyprávěl, jak jsem vozil stopařky, protože jsem byl svobodný a každá stopařka se chtěla v krásně repasovaném historickém kabrioletu z roku 1936 svézt. Omylem dopravního inspektorátu bylo autíčko schváleno pro 2+2 osoby a na předním sedadle mohli sedět tři, protože vzadu bylo jedno sedadlo napříč. Řadící pákou byla dvou a půl metrová tyč procházející středem nádrže pod předním oknem až za přední chladič……………………………………………………………………..

 

  Po chvíli povídání začal Petr řešit otázku ostrých kořeněných jídel. Na poušti při nedostatku vody, nebo spíš při rychlém vylučování vody z těla jsou kořeněná jídla nevhodná z důvodu nutnosti rychlého příjmu tekutin do těla. Navíc ve vysokých teplotách dostává na frak žaludek, který se musí navíc vypořádat i s kořením. Výsledkem bývají po nějaké době žaludeční problémy a pochopitelně neustále vyšší spotřeba vody. Závěrem bylo rozhodnutí, že před pouští a Ivanem zamkneme šuplík s kořením. V závěru se Petr svěřil, že se po dnešním obědě bojí jít na záchod.

 

  Po další hodině jízdy po střídání, kdy vedle mě zasedl jako navigátor Jenda nám scházelo do cíle ještě zhruba 130 kilometrů. Jenda do mě tak dlouho drbal abych neusnul, až jsem mu začal vyprávět o mém působení na vojně, protože dosud vypadám jako jediný na vyvrhele party, protože jsem byl v KSČ a kdo z kluků před komunisty neutekl, tak ten se s nimi určitě nekamarádil. Jenda mě začal lustrovat a musel jsem si dávat pozor abych se neproflákl jako estébák. To ještě nikdo z nich netuší, že na ně tímto psaním všechno napráskám. Už se ozývaly hlasy, že vše co řeknou používám při psaní proti nim.

 

  Před půlnocí jsme se před Mount Magnetem napojili na Great Northem Highway, hlavní spojnici vnitrozemím mezi Perthem a Port Hedland. Podle mapy jsme očekávali velké město,ale projeli jsme malým městečkem s domy roztroušenými podél silnice snad s jedním nákupním centrem. Docela začínám věřit tomu, že v hlubokém outbacku bude i osamocený dům nebo pumpa v mapě zakreslená jako velkoměsto. Za číslo popisné se určitě počítá i dřevěná kadibudka poblíž pumpy.

 

Asi dvacet kilometrů za Mount Magnet jsme chvíli po dvanácté na parkovišti několik kilometrů před Austinovým jezerem opět rozbili noční tábor. To by mělo být prvním společným bodem s cestou Jiřího Bauma před sedmdesáti lety. Jeho shlédnutí jsme si nechali na brzké ranní hodiny a těšili se na srovnání s historií.

 

Bylo docela chladno a Ivan snad jen chvíli uvažoval o spaní v autě. Jeho nepřítomnost v noci nám moc nevadí, protože si nemusíme ukládat před spaním věci a naházíme je vždy na jeho bidlo /důvěrné označení pro visuté lůžko/. Než jsme se všichni tři před spaním poskládali a přitom rozhýbali vnitřnosti po fazolovém obědě, Ivan už se ani nesnažil do nástavby vlézt a s odporem konstatoval, že to tam smrdí jak u cikánů.

 

Jako kdybychom my mohli za to, co uvařil. Ale měli jsme tam teplíčko. Po Jendově prohlášení „lepší smrad a teplo, než čerstvý vzduch a zima“ zalehl Ivan tentokrát do červeného prachu vedle auta. Petr setrvání v nástavbě, kde navíc smrdí boty a nevyprané ponožky zavrhl hned na začátku cesty. Třetí den bez mytí udělá své.

 

Připravil František Blahout

Další pokračování   zde


 
 
Fotogalerie:   Expedice Austrálie 2005 s Tatrou 805 podruhé

 
 

© 2008 Webfarm s.r.o. - info@webfarm.cz - ISSN 1803-1692 - rss/xml doudoune canada goose pas cher  canada goose pas cher   canada goose Schweiz  Belstaff Leather Jackets canada goose