Baumovo Austinovo jezero./Pondělí 17.10.05/

Sedmá hodina ranní se stává pravidelně budíčkem. Alespoň jsme se tak domluvili a už nám to dva dny vydrželo. Ivan postavil na čaj, Míra namazal chleby a já jsem to snědl. Není nad dobrou dělbu práce. Petr se dal do údržby tatřičky, Jenda si vzal kanystr a že skočí do 200 km vzdálené Meekatharry pro vodu a že je zpátky coby dup. Schoval se za auto, vyměnil plný kanistr za prázdný a řekl, že si švihnul, aby byl zpátky co nejdřív. Mohl to stihnout ještě rychleji kdyby se vrátil pár kilometrů do Mt.Magnetu.

  Míra mezitím bloncal po buši a protože na naší straně silnice mimo vyschlé mrtvoly klokana nic nebylo, vydal se na druhou stranu silnice. Před silnicí se zastavil a vidím, jak dodržuje slova kladená nám na srdce Máriem, že u nich je rozhlížení obráceně. Nejdřív se dlouze podíval doleva, protože se jezdí vlevo, potom dlouze doprava a aby náhodou nikoho nepřehlédl, ještě jednou to zopakoval. Pak teprve rychle přeběhl silnici. Mrknul jsem tam pro jistotu také. Vlevo deset kilometrů ani noha a vpravo patnáct kilometrů ani noha. Opatrnosti není nikdy dost a Míra z druhé strany silnice přitáhl zdechlou kozu napůl sežranou termity. Okamžitě jsme balili kufry a pokračovali v jízdě protože termiti měli tendenci dát se nám do koše s jídlem.

Po 20 km jízdy jsme minuli nejjižnější cíp Austinova jezera, které končí přímo u silnice. První fotky a zjištění, že je naprosto vyschlé a o ploše jezera svědčí pouze bílý povrch suché soli a kousek od silnice louže dvakrát pět metrů. Po živočiších které tam sledoval Dr.Baum ani vidu ani slechu jenom tmavá místa soli svědčila o podmáčení vodou. Několikrát jsme viděli lidské stopy vedoucí přes jezero podle zapíchnutých kolíků vytyčujících trasu.

  Po dalších pěti km jsme protnuli Austinovo jezero středem a po několika kilometrech jsme zaparkovali přímo u vody, kde pořídili kluci na břehu hodně snímků a natočili na video velké množství australských živočichů. Cestou jsme již natáčeli první  pštrosy Emu, největší ptáky na světě. To kdyby viděla Kačenka.

Při přijezdu do městečka Cue, jsem znalecky a hlavně s anglickou výslovností přečetl „Kú“.

Jenda mi okamžitě opravil výslovnost na „cue“.

  „To jsem netušil že jsi tak háklivý na každé písmenko“, říkám mu.

  Naštěstí mě Míra podržel a řekl, že mám naprosto perfektní výslovnost.

  „ Příště při učení angličtiny nechrápej, Honzo“, vítězoslavně jsem ho srazil do kolen. Když mě naštve říkám mu Honzo, jinak Jendo 

  Po dalších sto padesáti kilometrech jsme dorazili před Meekatharru. Po pravé i levé straně se táhli hluboké díry povrchových dolů. Míra řekl, že si to nesmíme nechat ujít a zavelel k zastavení. Meekatharský zlatý důl Blue Bird, „Modrý pták“ vlastnila firma St. Barbara Mines. Po vyhledání „office“ se nám okamžitě věnoval kovboj se širákem, po požádání, zda by nám důl neukázal ledabyle vyhrkl „no problem“ a vydal se pro autobus. Byli jsme překvapeni okamžitou ochotou a začali jsme uvažovat, kolik si za tu službu řekne.

  „It is free“ a česky dodal.

  „ Moje maminka je Češka“.

Provedl a povozil nás po celém zlatonosném dole, kde vytěží ročně 3 milióny tun horniny, kterou musí rozdrtit na prach, přidat vápenec a pomocí kyanidu rozpustí. Jako pevná hmota zůstane pouze zlato. Týdně tak vytěží 20 až 40 kilogramů zlata. Celý důl zásobuje elektrárna s osmi dieselovými agregáty , která má větší výkon než spotřebuje celé město Meekatharra. Podivili jsme se tomu, že agregáty nepracují a nikde ani noha. V současné chvíli byla těžba zastavena z důvodu, že obsah zlata v jedné tuně horniny klesl pod 3 gramy a těžba se nevyplácí. Právě probíhají geologické práce k nalezení zlatonosné žíly, řekl nám kovboj. Všechny příjmy za poslední tři roky mají z prodeje železného šrotu. Firma je ale prosperující, protože otevřela důl v Newmanu, čtyřista kilometrů na sever. Ukázal nám nejbohatší naleziště, které bylo zatopené vodou a sloužilo jako zásobárna vody pro důl. Zajímavé bylo, že v něm žily i ryby. Vysvětlil nám, že při cyklónech se stěhují pelikáni do vnitrozemí a do míst kde se usadí si sami nasadí ryby, které dopraví jako oplodněnou jikru na svém těle mezi peří.

  Se zájmem si prohlédl naší tatřičku a to tak hodně, že pod ní ležel skoro deset minut. Pak pokýval hlavou, zeptal se na pár technických detailů a řekl že je to dobré auto do buše. Když jsme mu oznámili náš záměr přejet s ní Great Sandy Desert, začal vyprávět historku o dvou dobrodruzích, kteří se bez ohlášení na policejní stanici pustili na Canning Stock Route a za několik dní je našli mrtvé. Stopy na místě vypovídali o tom, že po proražení jedné pneumatiky prorazili i druhou a protože neměli další rezervu a došel jim i benzín, zůstali stát. Nikdo o nich nevěděl a když jim došla voda, slunce je vysušilo. Našli už je jenom okousané od divokých psů Dingo.

  Pak se rozhovořil o mrtvolách v poušti, které mívají ze slunka a dehydratace ve tváři blažený výraz. Většinou stihnou před napadením psy úplně vyschnout a stávají se z nich mumie se šťastným výrazem ve tváři. Nakonec dodal, že Canning route jezdí samí idioti, ale že jich tam jezdí dost, že se nemáme zapomenout nahlásit policajtům ve Wiluně a doporučil nám poslední hospodu, ve které se můžeme naposled dobře najíst.

  V Meekatharře jsme doplnily pohonné hmoty, vodu a potraviny na jeden týden. S naplněním bomby na plyn byly problémy kvůli šroubení a pumpaři. Šroubení vyřešil Petr ale na pumpaře nikdo neměl. Do tak ošklivé a zpuchřelé hadičky nám plyn nepustí. Když jsme ho ujistili že hezčí hadičky se u nás nevyrábí a že popraskaná je od jejich blbého sluníčka, zastyděl se a šplouchnul nám tam trošku plynu. Dali jsme si u něj ještě naši poslední zmrzlinu, Míra ji zaplatil Ivanovi ale s tím, že ho v poušti nenechá a má u něj předplacený kilometr nesení na zádech.Ivan ji rychle snědl a pak mu řekl ať si trhne. Internetem odeslali poslední zprávy z cesty, zavolali jsme rodinám a oznámili, ze se týden neozveme.

  Asi kilometr za odbočením z hlavní silnice v Meekatharře končila asfaltová cesta a najeli jsme na klasickou australskou cestu.Stopa v ujeté hlíně je jako roleta a musí se zvolit správná rychlost, aby kola nekopírovala  roletu ale letěla po jejích vršcích. Auto se jinak třese jako osika a po pár kilometrech z něho začínají vypadávat šroubky. Navíc první protijedoucí kamión vytvořil takovou prachovou záclonu, že napoprvé nám trochu zatrnulo. Vjeli jsme do ní právě v okamžiku, kdy na naší krajnici stály auta upravující silnici. Brzo jsme si zvykli a navíc protijedoucích aut nejezdí moc. Do večeře jsme potkali 3 /slovy tři/ auta a asi 100 km před Wilunou, cílem naší dnešní cesty jsme před soumrakem zastavili na večeři.

  Na dnešní večerní menu jsme se obzvláště těšili. Včera naložil Ivan s Mírou maso na barbeque a dnes večer jsme chtěli poprvé vyzkoušet náš pouštní sporák a udělat si vlastní barbeque.  Na parkovišti, nebo spíše rozšířené silnici jsme našli připravené ohniště ke kterému jsme nanosili hromadu dřeva z uschlých stromů v buši. Podle rady Jéni Maříka jsme železo posypali solí a rozpálili. Sporák však budeme muset reklamovat. Za chvíli se teplem tak prohnul, že i nasypaná sůl nám z něho padala. Olej pod maso jsme na něm nemohli udržet ani náhodou. Přesto se Ivanovi podařilo výborná večeře a k tmavému masu patří červené víno tak jsme dopili krabicové Lambrusco ještě z Perthu.

Petr s Jendou udělali údržbu dolitím oleje do motoru, převodovky  i diferenciálů a přitom stihli zachránit život jednomu okolo jedoucímu ausies. Měl podhuštěnou gumu a nejdřív mu ji nafoukli ale stále pomalu ucházela. Nechal si tedy utrhnout zámek na rezervě, aby ji později mohl použít a odjel se zdviženým prstem na znamení díků.. Večeři jsme zakončili pořádným uhašením ohně abychom nedopadli jako český turista, který zapálil celou Venezuelu. Po velkém množství vypitého vína nám to šlo velice dobře a byli jsme si tak jisti úspěchem svého počínání, že jsme se jim u ohniště do prachu čůráním podepsali.

  Asi pět kilometrů jsme si užívali jízdu v kabině já s Petrem. Protože se ještě dneska nesvezl, za volant mě nechtěl pustit. Dlouho si to neužil a museli jsme zastavit protože tatřička přestala jet. Odstavili jsme ji na krajnici a hned první kolemjedoucí kamion nám sice zastavil, ale tolik prachu co rozvířil jsme v česku nesnědli za celý rok. Rychle jsme přestavěli tatřičku na druhou stranu buše proti větru. Rozhodli jsme se přenocovat, protože motor byl rozpálený a nedalo se na něm pracovat.

 Do rána vystydne a bude i vidět. Zalehli jsme v devět večer abychom za rozbřesku v pět ráno mohli začít s opravou. Chvíli jsme diskutovali co může být příčinou závady a jak jsme druhý den zjistili měl Petr pravdu, že příčinou je špatný benzín. Natankovali jsme asi znečištěný zbytek, protože po nás přijela k pumpě cisterna a plnila ji benzínem. Půl dne co jsme u ní stáli nepřijelo ani jedno vozidlo natankovat takže je pravděpodobné že plní až „na doraz“. Dnes jsme ujeli 605 km.

 Hurá na Canning Stock Route./18.10.05/

S rozbřeskem už Petr vyšíval na autě a Ivan se vymotával drátů od sluchátek, protože večer komentoval brzké usínání slovy že není mimino, aby chodil spát v devět a že bude poslouchat wolkmena. Do pěti minut spal, do rána se točil jako vrtule a pak se z toho nemohl dostat . Usmažili jsme vejce na slanině a museli jsme konstatovat, že Táňa Truhelková měla pravdu. Ani jedno nebylo pukavec a pochutnali jsme si.. Závada na autě byla opravdu v benzínu, protože v karburátoru byly ucpané trysky a v plovákové komoře hromada sajrajtu. Po vyčištění už zase tatřička vesele hvízdala.

  Míra v noci trpěl daleko více než v předcházející dny, nasazená antibiotika nezabírají a cosi vzadu na posteli brblá o zápalu plic. Na snídani přece jenom vylezl z postele protože usoudil že bez potravy se přežít nedá. Vytažená mačeta z vykrámované skříňky na nářadí mu při čekání na čaj vnukla nápad jít ulovit ještěra, kterého nám slibuje už několik dní k večeři. Už asi horečkami blouzní a tak jsme mu přidali na krk píšťalku aby až se ztratí zapískal.

  Při snídani jsme řešili otázku odlehčení vozidla v poušti až se zahrabeme. Všemi hlasy vyšel Míra, protože v přírodě vždy přežijí pouze zdraví jedinci a Míra byl nemocný. Chvíli mě mrzelo že jsem mu vůbec píšťalku dával, ale vtom už se objevil za keřem bez ještěra a divil se že jsme mu nenechali nic k jídlu. Ivanovu poznámku o silných jedincích a zbytečnému vyhazování jídla pochopili pouze do té doby přítomní.     

  Zbývajících sto kilometrů jsme laškovali o tom, co nás dnes čeká na okraji pouště. Ve Wiluně jsme nejprve zastavili v místním General Store. Dosud jsem netušil, že komunisti takto označují své obchody v anglickém jazyce. Připomněl mi naše sámošky před rokem´89. Plno regálů a v nich vůbec nic.Přesto se nám podařilo základní věci jako cukr, sůl a kafe koupit.

Vodu jsme nabrali u policajtů než náš úmysl pustit se do pouště kluci nahlásili.

  Přihlášení probíhalo bez velkého zájmu ze strany policajtů, spočívalo ve vyplnění formuláře s tím, že máme zavolat až dorazíme na druhou stranu. Nahlásili jsme místo cíle Halls Creek, do kolonky „zásoba vody“ jsme uvedli místo 200 litrů jenom 20 litrů, místo 500 litrů benzinu jenom 50 litrů aby nás raději začali hledat už druhý den. /Dělám si srandu./

  „Jak dlouho chystáte v poušti být“, ptá se domorodá policajtka.

  „Týden“, odpovídá Míra.

  „Jiní to jezdí tři týdny, vy to chcete letět“? ptá se ona.

  „No tak čtrnáct dní“, nedal se Míra.

  „ A to chcete jet s tím náklaďákem co stojí venku? Doporučujeme vozidla velikosti maximálně Land Crousier“.

  Na cestu nám dali brožuru ve které byl návod na přežití s oznámením, že až přijedeme do Biluny, máme odtud zavolat a oni nás odepíšou.

  Přes všechny nepříznivé informace jsme Wilunu 18.10.05 v 11.00 hodin opustili a vydali se směrem ke Canning Stock Route /zkráceně nazývána CSR/ s vědomím, že doma budeme bytí, že nás už příští rok nikam nepustí protože jsme domů nahlásili že za týden se ozveme. To budeme teprve někde v půli a zbytečně se o nás budou bát. Při tankování v polovině CRS zkusíme podat znovu domů zprávu. Ve 12.00 jsme byli asi 20 km za odbočkou na známou „trhačku“, vyměnili jsme obsluhu vozu a vraceli se zpět. Docela působivý začátek.

  Před námi byly stopy jež nasvědčovaly, že těžký stroj upravuje silnici a tak jsem se těšil, že by to před námi mohl rovnat po celé CSR. Po dvaceti výletních kilometrech mě z horní paluby zastavili a zaveleli zahnout doleva. Nedopřáli mi pohodlnou jízdu. Tam stála cedule jako kráva, na které bylo, že cesta z Wiluny do Halls Creek měří 1900 km, že je nebezpečná, máme si vzít hodně vody a že se máme zásobit potravinami a že na ní vstupujeme na vlastní riziko. Už nám bylo jasné, proč se divili jednomu týdnu. My jsme počítali 1200 km a ještě vzdušnou čarou.

Po tentokrát správném odbočení u zmíněné cedule jsem zařadil jedna, dva, tři a na čtyři jsem se už nedostal. Petr mě trochu sjel za časté řazení a pak už jsem si zvykl. Převážně jsem jel na trojku, občas při nerovnostech za dva a docela se nám začátek líbil. Plánovali jsme každý den ujet zhruba 300 km a za týden jsme za vodou /tedy za CSR, tady je vody málo/. Hodnotit způsob jízdy každého z nás nebudu, protože trasa  CSR je velice obtížná, každý se s ní vyrovnává jinak a každý kdo nesedí za volantem by to určitě jel jinak. Naštěstí nikdo nekritizuje a je to moc dobře, protože všichni jedou jak nejlíp umí a hlavně tak, abychom ji celou projeli.

  Po krátkém obědě asi ve čtyři odpoledne pokračoval Petr a ten už neřadil ani za tři. Terén se stával stále obtížnější a opět se tatřička zastavila Petrovi asi po 10 kilometrech. Oprava netrvala dlouho a opět byl problém s benzínem. Tentokrát se ucpala trubka přívodu benzínu z nádrže a kluci jí museli profouknout kompresorem. 

Expedice Austrálie 2005. V Darwinu	Expedice Austrálie 2005. V Cains
Expedice Austrálie 2005. Prales	Expedice Austrálie 2005. Prales
Zobrazit celou fotogalerii