Sledoval jsem okolní krajinu s očekáváním, kdy už začne ta poušť. Všechno kolem se zelenalo, všude keře že jsme si museli zavírat okénka aby nám větve neomlátili pusy a dokonce jsme projížděli i mezi vzrostlými stromy. Všechno však bylo velice vyprahlé a všechny rostliny velice tvrdé. Klokany a pštrosy Emu jsme přestali počítat po pár kilometrech.

Ivan mi sdělil, že ještě nenastalo léto a „Velká písečná poušť je po zimě zelená. Za pár týdnů sluníčko sežehne všechnu zeleň a zbude jenom červený prach.

  Po usednutí Jendy za volant se stal terén ještě těžší a navíc se cesta klikatila tak hodně, že jsme najeli 30 km a k cíli jsme se přiblížili o 8 km. Začínáme poznávat záludnosti pouště.

Když jsme se blížili k cíli dnešní trasy, najednou se před námi objevila silniční značka omezující rychlost na 30 km/hod. Dosud jsme jeli průměrem maximálně deset. Co bude následovat po snížení rychlosti jsme si nedokázali představit.

  „To nemůžeš dodržovat dopravní značení a jet alespoň třicet“, ozval se hlas z lidu.

   Jenda se červenal až na zadku.

  „Kluci to fakt rychleji nešlo“.

 Téměř za setmění jsme dorazili ke studni č.3, ležící na souřadnicích 25 46 00 a 120 24 00. Byla zrenovovaná v roce 1983 a proti předcházejícím dvěma studnám, které jsme dosud míjeli byla skutečně luxusní. Ve Wiluně nás informovali o tom, že cestou budeme míjet  studny a těšili jsme se jak se vodou z nich alespoň umejeme. V prvních dvou, polorozpadlých a evidentně využívaných pouze zvířaty, byla voda zelená a smradlavá, ke které se dalo sotva přiblížit. U třetí, kde jsme založili oheň a vařili večeři jsme nenašli odvahu pustit do osmimetrové hloubky kýbl abychom o něj nepřišli a když jsme vymysleli jak na to, byla tma jak v ranci. Stateční jedinci jako Ivan a já, protože jsem se cítil neohroženě kvůli vysokým botám, se vydali na průzkum okolí. Nalezli jsme ceduli kterou byla cesta za ní zakázána  a druhá s dlouhým seznamem co nesmíme byla označena směrovkou na Halls Creek. Jedním z bodů bylo, že se na ní smí nejpozději tři hodiny před setměním. Naše předchozí úvahy o jízdě v noci byly ukončeny vyšší mocí.

  Mechanici Petr a Jenda provedli údržbu, Ivan si vyráběl spaní na střeše tatřičky ze starého nájezdového plechu a Míra opět vyrazil na lov. Ivanovi se dařilo, Mírovi opět ne a já udělal těstoviny protože masa z lovu se asi dlouho nedočkáme. Přesto na nás z každého křoví  kouká alespoň pět klokanů.

  Když přišel Petr s ešusem pro těstoviny, suše nám oznámil že jsme ujeli 80 kilometrů. Málem jsem upadl do rozžhavených uhlíků. Umlácení jsme byli z neustálých výmolů, zaprášení jak Červené Karkulky a před sebou 1820 kilometrů. To je teprve první den, co budeme dělat po 14 dnech. Ivan prohlásil, že denně musíme udělat 300 km, Petr že ještě víc, že se cesta narovná. Ale nenarovná se a bude hůř. On se však snaží být diplomat a maže nám med kolem huby. Usnesli jsme se že budeme vstávat s rozedněním nejpozději v pět, abychom v šest už byli na cestě a všechno stíhali. Zásoby máme na týden a to se musí dodržet. Dobrou náladu máme alespoň na čtrnáct dnů a tak si pořád děláme srandu i já v tomhle psaní. Až začne atmosféra houstnout, určitě na to upozorním.

  Ráno jsme byli v pět vzhůru a abychom se dlouho nezdržovali, rychle se uvařil čaj, oba venkovní spáči nám sdělili že je kousl mravenec a že to hrozně bolí ale že za hodinu už je po bolesti. S Mírou jsme se krátce vydali ke studni s cedulí označující další trasu. O studni jsme se dozvědali že je  hluboká 43 fítů, je v ní 8500 galonů vody a je doplňována rychlostí 130 galonů za hodinu. Tyto pro nás nepodstatné informace nahradily ty z tabule. Označovala nejen cestu do Halls Creeku, ale i ke studni č.4, kam se lze dostat pouze za suchého počasí /splněno/, že není upravována /byla/, nesmí se na ní rozdělávat ohně /nikdo z nás nekouří/, nesmí se na ní střílet /nemáme ani luk což Míru moc mrzí/, a nesmí tam široká vozidla/ Petr tatřičku označil jako úzkorozchodnou/. A že brody mají různé vstupy a výstupy a že je složité je najít / navigoval jsem dvacet let takže také žádný problém/. Všechny body splněny, můžeme vyrazit na další část CSR.

  Náš marod Míra se rozhodl nastoupit na první úsek dokud má sílu. V noci prý myslel že zdechne a moc si neodpočinul, ale stále má potřebu zúčastnit se na dění. Nereaguje na nabídku že si to může užít na dálnici při osmdesátce v druhé půli expedice. Chce dokázat že je chlap ale nevím proč před námi, to ať si dokazuje doma mamině. Před startem jsme si každý „hrkli kalíšek“ a také jsme trochu obětovali bohu pouště. Petr se moc nepředal a jenom ucmrndnul poté, co chtěl trojnásobné množství prolít krkem. Zřejmě si myslí, že je bohem pouště on.

  Dohodlo se střídání po hodině a Mírovi se hned odmítání dálnice vymstilo. Po pár stech metrech ho potkal první přechod přes vyschlou řeku. Koryto hluboké přes dva metry sjížděl kolmo a  do koryta jsme se dostali vcelku snadno. Při strmém výjezdu se na horní hraně dostala tatřička na tři a do velkého náklonu. Po zastavení v půli stoupání jsme museli zpátky na dno koryta a trochu změnit stopu. Redukce a přední náhon dokázaly své a tatřička vyskočila z potoka.

Petr celou událost točil kamerou a nechal Míru ať se z toho dostane. Bylo to dobře abychom si zvykli poradit si s extrémními situacemi. Přesto celou záležitost hodnotil jako bezvýznamnou a že tatřička zažila horší okamžiky. Pro nás nováčky v terénu to bylo však  zajímavé.

  Následovalo několik dalších vyschlých brodů a za chvíli je už Míra projížděl s řazením předního náhonu i redukce bez zastavení. Závěr své hodinové jízdy absolvoval po rovné prašné cestě, dohnal ztrátu z vyschlých brodů a podařil se mu průměr  20 km/hod. Dokonce dvakrát řadil i za čtyři, což svědčilo o tom, že projíždíme rovným dnem vyschlého jezera.

  Předávali jsme v 6.45 hodin a jenom jsme se v kabině přehodili. Po další hodince jsem hlásil že služba proběhla „bez zvláštních událostí“ s průměrem 23 km/hod. Jenom jsme zastavili u studny č.7, která byla významná  tím, že v ní byla poživatelná voda. Poprvé jsme se zapsali do návštěvní knihy, ze studny jsme vytáhli okovaný džber a nalili jsme vodu zvířátkům. Pro nás by byla pitná až po usazení nečistot a ještě vyčištěním pomocí pangaminu. V tu chvíli přilétlo pět nádherných papoušků a začali v napájecím korytu dovádět. Volali jsme na kluky aby je natočili na kameru ale ti psali a psali a psali do návštěvní knihy. Stejně jí nikdo nečte.

  Jendovi za volantem se terén opět zhoršil a předával po 16 kilometrech. Ivan nasadil vyšší tempo a dostal se na 20 km/hod.

  Naše úvahy o průměru 300 km za den se zdají být nereálné. Petr trvá na tom, že průměr 400 můžeme zvládnout a že si pouze musíme počkat na opravdovou rovnou poušť. Přesto jsme jednohlasně přijali návrh, že se jede bez přestávky na oběd a každý si přes den jenom něco urve. Stejně jsme k polednímu zjistili, že zásob bude nedostatek. Několik vybělených koster zvířat po cestě mě přimělo k dotazu, proč kluci nekoupili víc chleba.Dozvěděli jsme se, že v obchodě vykoupili všechen a víc už neměli.

  Další hodinku začal Petr pěkně zostra a mé psaní do note booku se stalo absolutně neproveditelné. Od svého opuštění volantu jsem se snažil zaznamenat všechny včerejší události a dařilo se mi to jen s velkými obtížemi ale dařilo. Párkrát jsem dostal větvemi po hubě a tak jsem noťas zavřel a věnoval se jiným bohulibým činnostem jako je stříhání nehtů na nohách. Po třetím píchnutí se jsem zanechal i toho, protože Petr nám připravil práci.

Po pár kilometrech jízdy nahlásil defekt pravého předního kola. Už potřetí co Petr sedl za volant hlásil nějakou závadu. Kluci si z něho dělají srandu, že ho tatřička nemá ráda. Oprava trvala zhruba půl hodiny, kluci nasadili jednu ze dvou rezerv a že vyrazíme. Tatřička nešla nastartovat tentokrát proto, že se zavzdušnila palivová pumpa. To byla však pro Petra maličkost a za chvilku jsme se dali opět do kodrcání po nerovné necestě.    

19.10. 05 Opouštíme Canning Stock Route.

  Po 12 hodinách jízdy jsme v John Forrest´s Fort zastavili na večeři. Všichni už byli od rána vyhladovělí a také jsme se chtěli domluvit jakým způsobem budeme pokračovat. Za 12 hodin jsme ujeli 210 km a případnou noční jízdou  do půlnoci bychom mohli najet tak 30 kilometrů.

John Forrest´s Fort byla křižovatkou tří cest, kde jedna vedla zpět do Wiluny, jedna dál na Halls Creek a třetí soukromá a zpoplatněná do Glen-Ayle. Pouze studna č.9 s ohradami na dobytek byla poblíž křižovatky a tomu odpovídalo i okolí. Museli jsme si hodně dávat pozor abychom do něčeho nešlápli. Myslím že injekce proti žloutence co jsme si dali doma píchnout byly naprosto na místě. Navíc s čistýma rukama díky prachu a písku jsme také na štíru. Najít místo pro tatřičku, pod kterou by mohli kluci udělat údržbu bez uklouznutí byl docela kumšt. Připravit a zkonzumovat večeři ještě větší, protože hejna komárů byla stále dotěrnější. Přesto jsme se v této nepřízni zdrželi víc než jsme chtěli.

  Na řadu přišla totiž otázka, zda chceme ztratit pomalou nezáživnou jízdou s průměrem něco kolem 18 km/hod dalších čtrnáct dnů. Na CSR jsme se vydali kvůli obtížnosti cesty, adrenalinu při překonávání nepřekonatelných překážek, o jízdě písečnými dunami, o překonávání řek a brodů a zatím jedeme po našich polňačkách na dvojku, tatřička se třese a vypadávají z ní šrouby a mimo řidiče si všichni čtou nebo znuděně prohlížejí jednotvárnou krajinu. Očekávání co bude za nejbližším horizontem  přinese zase jenom další horizont vzdálený pár kilometrů ale dosažitelný za několik hodin.

  CSR není o adrenalinu nebo obtížnosti, umu řidiče nebo odolnosti proti stresovým situacím, ale o trpělivosti, klidu a neustálém utahování šroubků a opravách něčeho povoleného.

  My jsme přijeli do Austrálie si něco užít a vidět. Zatím jsme se týden poflakovali po Perthu a pět dnů jeli po dálnici nebo se courali po CSR. Za sebou jsme měli po CSR 295 km po dvou dnech jízdy a před sebou 1600 km a dalších minimálně 14 dnů. Uběhne měsíc, budeme někde za CSR, tatřička bude rozklížená a kdoví zda schopna další jízdy, před sebou tři čtvrtě plánované trasy a na ní pouze měsíc. Přece jsme nepřijeli ztratit víc jak 14 dnů nezáživným drncáním se po „našich polňačkách“. Přijeli jsme poznávat krásy Austrálie a to nejhezčí co nás čeká nestihneme ani kdybychom jeli po CSR ve dne v noci.

Probírali jsme všechna pro a proti a jeden druhého přesvědčovali o nutnosti změny trasy. Jediný Jenda se moc nevyjadřoval a protože jsme všichni čtyři chtěli změnu k lepšímu, udeřili jsme na něj.

  „Jendo, jestli se nevyjádříš nedostaneš pivo“.

  Jenda mlčel.

  „Na, tady ho máš“, řekl za chvíli Míra.

  Jenda si ho vzal a opět zalezl pod auto a nic neřekl. Zatím jsme opět vášnivě jeden druhého přesvědčovali o tom, co vlastně chceme všichni. Za chvíli Jenda vylezl zpod auta.

  „A je to“.

  „Je vám jasné, že nás Canning Stock Route porazila“?

Po chvíli ticha promluvil za všechny Petr.

  „Za ty obrovský prachy co to stálo, chci vidět Austrálii a ne jenom Canning Stock Route.

Až ji budu chtít někomu ukázat, doletím, půjčím si auto z půjčovny, přejedu ji a nebudu kvůli tomu organizovat dvouměsíční expedici která pak ujede pouze tři tisíce kilometrů“.

  V podstatě ani Jenda nebyl proti, jenom jako jediný řekl nahlas pro všechny nepříjemný fakt.

  Mlčky jsme dovečeřeli, komáři nás hodně štvali jenom abychom nemuseli být naštvaní sami na sebe a vydali jsme se na soukromou, zpoplatněnou cestu do Glen-Ayle, která byla posledním možným výstupem z CSR, který by ještě měl smysl.

Expedice Austrálie 2005. V Darwinu	Expedice Austrálie 2005. V Cains
Expedice Austrálie 2005. Prales	Expedice Austrálie 2005. Prales
Zobrazit celou fotogalerii