Nová trasa spočívala ve změně pořadí cílů naší trasy a úspoře mnoha času. Kilometry ještě přidáme, ale po nerozbitých cestách jsme schopni dělat denně i 600 kilometrů a tatřička to určitě všechno hravě zvládne.

 Nejdříve na Katu Tjutu, Uluru a Alici Springs a potom po Tanami Route na Meteorite Crater a do parku Purnululu na Bunge Bunge, „Tygří hory“. Takový byl cíl na nejbližších pět dnů. Do Alice Springs 1500 km a do Tygřích hor 1200 km.

  Míra zasedl za volant a vydal se do tmy. Vyjedeme z CSR pokud možno v noci, abychom nemuseli platit za cestu. Stejně Míra celou hodinu řešil situaci „a co když nás chytnou“ a poplatku by se moc nedivil, protože cesta byla opravdu udržovaná. Prostě „stahoval kalhoty a brod byl ještě daleko“.

  Po 60 km jsme dorazili do Glen-Ayle, na mojí radu jsme před zavřenou ohradou pod napětím uhnuli doleva a po pár kilometrech se vrátili zpátky, protože jsme směřovali na severo severo východ. Potřebovali jsme na jihovýchod. Pro Míru už to byla asi třetí ohrada, kterou musel otvírat a zavírat. Tentokrát chvilku váhal a pak jenom prstíčkem brnknulaby ho to nazabilo.

  „To bys musel být pěkný vůl a strkat do toho čumákem aby tě to koplo“, volám na něj od volantu.

 Nic mu to neudělalo ani přes čumák a tak ji otevřel. Po pár stech metrech bylo jasné že jsme vběhli výběrčímu poplatků rovnou do náručí. Pár psů se vrhl na Míru, ten je odehnal několika znalými chvaty a navázal přátelský hovor s majitelem ranče. Nechtěl moc mluvit o směru, ze kterého jsme přijeli. Vyprávěl mu o expedici a autě, jen aby rančera nenapadlo vytáhnout prkenici a chtít prachy. Nenápadně se zeptal kudy dál na Alici Springs a aby se chudák australan zorientoval, Petr mu přinesl mapu CSR. Tím podtrhl Mírovi nohy a proflákli jsme se protože bylo jasné že jedeme z CSR a navíc na ní bylo velkými písmeny napsáno, že za projetí cesty se platí. To už Míra začal bojovat jako lev a dovolil si v angličtině několik šprýmů a lichotek, jen aby nemusel vytáhnout prkenici on. Ausies poradil, nasměroval a znovu jsme vyrazili bez poplatku do noci.

  Po několika desítkách kilometrů nás Petr zahnal na horní palubu, protože jsme byli dole dlouho a to není dobře. Nenápadná poznámka že jezdím nejvíc znamenala, že ráno bude na toto téma porada.

20.10.05 Třetí den v poušti.

Po rozbřesku jsme posvačili a Petr nadhodil v noci načaté téma. Měníme cyklus střídání na dvě hodiny a vždy se střídat v kabině po jednom aby spolu nebyli dva stejní čtyři hodiny. Znamená to ale, že v kabině jsou stále stejné dvojice. Na horní palubě se nikomu nechce být a časové intervaly budeme dodržovat podle čistého času jízdy uvedeného na GPS. A já si trubka myslel jak jsem prospěšný když se obětuji a jsem dlouho za volantem. Už je to jasné, budu mít možnost hodně psát. Ivan z mého psaní není urvanej, ale Míra mě tlačí do co nejvíce stránek.

  Další dohodou bylo, že pojedeme i v noci abychom dohnali časovou ztrátu a spát se bude pouze 5 hodin. Zbytek si každý dospí při jízdě. Musíme také našetřit čas na prohlídky parků jak jsme se domluvili na začátku, a že tohle neošidíme.

  Ještě jsem dolepil na plachtu tatřičky s mapou Austrálie projetou trasu a vyrazili jsme nejbližším směrem na Ayers Rock, neboli Uluru. Po Parker Ranges jsme zanedlouho dorazili do Carnegie, ranče s benzínovou pumpou a kempem. Objeli jsme dvůr a obdivovali nepořádek, který se jen tak nevidí. Zastavili jsme, chvíli koukali do mapy a rozhlíželi se kudy pokračuje cesta a to byla chyby, kterou jsme si neměli dovolit. Najednou za námi stála asi 60letá už na pohled nepříjemná dáma. Míra se s ní dal ležérně do řeči a to byla druhá chyba. Zapomněl dost uctivě pozdravit i když nás na to Jéňa Mařík upozorňoval. Neochotně nám ukázala cestu a příště prý máme zaklepat na dveře nebo…., a výmluvným gestem přiložením pušky ke tváři a zmačknutím spoušti naznačila, že nás příště zastřelí. Naštěstí žádné příště  nebude, nalezli jsme do tatřičky a uháněli dál.

  Po Gunbarrel highway jsme upalovali dál do vnitrozemí mezi aborigins, kteří se nám zdáli přívětivější než poslední civilizace na ranči v Carnergie. Teploty se stále zvyšují, jsme již na 37 stupních Celsia a pořád pokračujeme na sever do teplejších krajin. O chladném počasí z Petrhu si můžeme nechat jenom zdát a v kabině tatřičky začíná být přes čtyřicet stupňů vlivem tepla od motoru. Pomalou jízdou se ani na horní palubě nikdo nezchladí, protože i přes otevřená okna vzduch necirkuluje. Na jižní polokouli jízda na sever znamená jet k rovníku do neustále teplejšího počasí. Jeník každé ráno šprýmuje a první slova která pronáší je „To bude dneska krásný den“. Otázkou je, kdo mu první skočí do ksichtu, přesto že všichni víme, že má opět pravdu.

  Za Carnergie se však cesta opět velice zhoršila a když někdo udělá za hodinu 20 kilometrů, hrdě vypíná hruď. Obtížnost je zhruba na stejné úrovni jako na CSR a musíme hodně dávat pozor na díry a co je ještě horší na  „roletu, valchu, hrboly“, záleží na tom , jak tomu kdo říká.

Na nezpevněných polních cestách se vytvoří po průjezdu zabírajících kol jamka, do které pak každé další kolo spadne a dalším záběrem jamku prohloubí. Tak se stane za chvíli z cesty „roleta“ tvořená jamkami hlubokými až deset centimetrů vzdálených až půl metru. Tatřička nedokáže jet tak rychle aby po vršcích rolety letěla a tak musíme jet rychlostí asi 15 km/hod a stejně nám z toho padají zuby z huby. Díky tomu už Petr zjistil první závadu, kterou je vytlučený čep na pravé tyči řízení. Jeník zkoušel čep dotáhnout ale nedaří se mu a musíme s kmitajícím kolem pokračovat. Při nejbližší příležitosti se vymění celá tyč řízení i s čepy.

Zatím vybíráme nejlepší cestu. Těch se postupně v nejhorších místech vytvořily kvůli sjízdnosti až čtyři. Marně jsme zjišťovali proč maximálně čtyři. Jediným vysvětlením je, že  domorodci kteří po cestách jezdí neumí do víc počítat. Ti počítají jedna, dvě a moc. Tři a čtyři jsou součty a násobky jedna a dva a pět už by bylo dvakrát „moc“ a to už je pro ně vyšší matematika, do které se nechtějí pouštět.

  Tak jsem se trochu zamyslel a zpátky na cestu.

  Náš poslední přesnější směr je SV, stále projíždíme „malou písečnou pouští“ a míříme do 150 km vzdáleného přírodního parku Mangkili Claypan s několika vyschlými jezery, které se naplní na krátkou dobu vodou pouze v období dešťů. V cestě však zanechají velké díry, do kterých se vejde půl kola. Naštěstí se musíme zabývat pouze objížděním děr. Při jízdě v období dešťů se nejen špatně hledá ve vodě cesta, ale kvůli dírám se stává nesjízdnou i pro domácí, kteří ji znají.

  Dalších sto kilometrů za ním začíná Gibsonova poušť a v ní stejnojmenný přírodní park. Kousek za křižovatkou Everard Junction jsme zastavili u úpatí nezjištěné skály / divné, ausies mají každý výčnělek nad krajinou pojmenovaný/, na níž jsme si dali výstup. Na vrcholku byla narovnána hromada z kamenů a každý kdo na ní vystoupí, přidá kámen. Je ho tam už hromada přes dva metry vysoká a asi tam už pár lidí vylezlo. Petr prý po vzoru mongolů třikrát hromadu obešel a já za ním. Ivan se nám smál a šel si vyfotit australské vlaštovky, které dělají hnízda s dírou uprostřed.

  Tady bych se chtěl zastavit u četnosti návštěvníků vnitrozemí v Austrálii. V každém parku nebo u významné pumpy bývá kniha návštěv. V kovové krabici s víkem je sešit i s tužkami, které pravděpodobně nikdo nikdy neukradne a do ní se každý kdo projíždí zapíše. I my podobná kouzla zvládáme, protože mluvčí expedice Míra umí anglicky i psát. To jsme pochopitelně zjistili s časovým zpožděním a na několika místech jsme písemný pozdrav české expedice nezanechali. Teprve po dlouhém přesvědčování, že to stejně nikdo nečte, tam Míra napsal datum, čas, auto, jména a ještě asi tři anglická slova. Pod to přidal náš podpis. Získal na vážnosti, protože to stejně nikdo nemohl zkontrolovat. Ivan po každém zastavení pořád někde lítá a nám se to zdá dobré, takové úhledné. Míra má radost a tak už čmárá na každý strom. Minule mu už došla slovní zásoba a tak tam nakreslil sprostý obrázek a zapomněl, že je stejný v češtině i angličtině. Naštěstí jsme mu stihli zabránit v podpisu pod něj.

  Před setměním kolem páté jsme si udělali večeři, která nám tentokrát trvala tři hodiny. Petr chtěl spravit píchlé kolo a po zalepení ho nemohl kompresorem nafouknout. Také lednička nefungovala a tak se večeře při zapadajícím slunci změnila v tříhodinový servis. Neustálé třesení auta si vybírá svou daň. Petr dokonce tvrdí že takovou trhačku na auto ještě nezažil právě díky neustálému a pravidelnému  třesení. Nakonec se vracelo původní kolo a kompresor se opraví někde v civilizaci. Pokračovali jsme noční jízdou a protože jsem před večeří končil za volantem, od rána jsem nejedl a docela jsem se nacpal, šel jsem si lehnout.

  Další závažná chyba v mém expedičním životě. Petr za dvě hodiny ujel sotva dvacet kilometrů, ale co se dělo se mnou vzadu byl horor. Nepředpokládal jsem, že bych po dobu jízdy mohl usnout, ale to co následovalo, předčila všechna má očekávání. Okamžitě po ulehnutí se mi ucpal filtr v nose. Cítil jsem prach zvířený zadními koly, ale v takovém množství, že se mi zalepí nos za pár minut, to ne. Prohlédl jsem uložené věci ve skříňce a myslím že bylo úplně jedno brát si s sebou vyprané oblečení nebo použité. I přes první varování jsem se po vyčištění filtru mezi dvě tyče s plachtou vrátil, pro jistotu hlavou po směru jízdy. Při ležení nebo spíš létání v leže naznak se o mě pokoušely mdloby a hlava mi dopadla na lůžko vždy jinam než polštář. Otočil jsem se na bok a fixoval se pokrčenou nohou a rukou si chránil obličej před nárazem. V této poloze se dalo vydržet bez zvracení, jenom jsem si narazil jeden loket, na druhém jsem si strhnul nezahojenou ránu ze schodů v Hong Kongu, narazil koleno a málem vymkl kotník. Prostě jsem jen taktak utekl hrobníkovi z lopaty. Po zastavení k nočnímu spánku jsem až do rána oka nezamhouřil abych byl připraven při rozjezdu tatřičky uprchnout a stopnout si někoho jiného.

21.10.05 Cesta z Canning Stock Route./Čtvrtý den v poušti./

  Probudili jsme se opět za rozbřesku a tentokrát nás z postelí vyhnal Ivan. Jaký to zázrak, ale všichni jsme slyšeli, že to byl asi hlad, který donutil Ivana po ránu zkontrolovat ledničku. Čaj už byl ale připravený a nebylo by fér myslet si, že ho tento ušlechtilý čin nevyhnal z postele.

  Protřeli jsme oči, spočítali včerejší kilometry a s potěšením konstatovali, že 344 km je o poznání lepším výsledkem než předcházející den. A to jedeme dvě pouště a stíháme i nějaký ten park.

  Na cestě jsme dnes týden a Petr konečně našel sedm dní hledanou lžíci. Při jídle byl pokaždé nervózní a už druhý den se do hledání lžíce zapojil celý kolektiv. Už dávno jsme si zvykli na to, že zuby se čistí právě v okamžiku kdy jsem sice hledal fotoaparát ale nenašel a přitom jsem narazil na pastu na zuby.

   S Petrovou lžící to však bylo vážné a všichni chodili a ptali se druhého.

  „Neviděl jsi někde Petrovu lžíci“?

Opravdu ji nikdo od začátku cesty neviděl a bylo jasné že ji zapomněl nebo ji má někde zašitou. Po jejím nálezu mezi kanistry s olejem byl šťastný jako prvňáček první den ve škole a pro větší srandu jsme mu ji v nestřeženém okamžiku zase schovali.

  Po prohlídce auta přišel k snídani a začal hledat už jednou nalezenou lžíci. Prolezl kabinu, prolezl horní palubu, nakoukl pod auto, vyšmejdil zásuvky s jídlem i pohotovostní košík „na všechno“ a lžíce nikde. To už jsme se všichni řezali a dobrovolně jsme vytáhli lžíci z dutinky fixační fólie. Nechtěli jsme ho dlouho trápit protože jsme si začínali myslet že místo lžíce už hledá pistoli aby se samým žalem zastřelil.

  V nedalekém tábořišti jsme objevili trochu zvláštní studnu. V hloubce 43 metrů se nachází hladina vody a studna je hluboká 63 metrů.

  „Tahle voda bude určitě pitná a také studená“, prohodil Jenda.

  Stále pijeme vodu o teplotě přes 30 stupňů, protože se v nádržích tatřičky přes den ohřívá a v teplých nocích nevystydne. Studnu s krásným ženským jménem Lynettes Bore však tvořila roura o vnitřním průměru kilové plechovky od fazolí.

  „ Máš tak dlouhý provázek“? táže se Petra.

  „A jak chceš aby se ti ta plechovka naplnila? Má akorát průměr roury a dole ti bude plavat na hladině“, říkám mu.

  „Tak uděláme do dna díry“, na to Honza.

  Zachechtal se a odcházel napít se teplé břečky z kanistru.

  Domyslel jsem jeho žert a musel bych hodně rychle ručkovat abych stihl 43 metrů a něco mi v plechovce zbylo. Šel jsem za Jendou aby mi nestihl všechno vypít. Po vydatné „vodní“ snídani mu říkám.

  „Konec srandy, kterým směrem vyrážíme“?, protože večer končil jako navigátor.

  „Jó, to se mě moc ptáš, byla tma jako v ranci když jsme dojeli“.

  „Vždyť tam máš džípíesku“.

  „Jó, na tu jsem už také neviděl“.

  „Takže ani nevíš kde jsme“.

  „To není důležité, stejně je tu jenom jedna cesta“. 

  Udělali jsme ještě krátkou poradu, na které jsme posunuli hodinky o hodinu dopředu protože vstáváme v pět a Míra řekl že kdyby to doma vyprávěl, že by mu to nikdo nevěřil. Tak pro klid v rodině. Světlo už je ve stejně čtyři a tma v sedm. Znovu jsme změnili dobu střídání, protože na tak těžkém terénu v kterém se pohybujeme, ztrácí řidič po hodině soustředění a vymetá všechny díry nebo sžírá rolety. 

  V roli navigátora jsem s Mírou vyrazil v opačném směru než jsme přijeli.

  „Cestou určím místo na mapě podle souřadnic z džípíesky“, říkám Mírovi.

  Mezitím ujel asi kilometr a v zadku jsem při počítání cítil že se otáčí. Kouknu ven, byli jsme na konečné a na ní televizní anténa. V poušti stovky kilometrů od civilizace, napájena solárními kolektory stojí anténa, ale na mobilní síť nebyla, to já poznám. Stoupl jsem si pod ní dal jsem před pusu dlaně do kornoutku a volám na ní nahoru.

  „ Haló, Kačenko, jste doma“?!

  A nic, takže na telefonování nebyla.

  „Co tam děláš“? ptají se z horní paluby.

  „Nevidíš, telefonuji domů“.

  „Tak to jo, už jsme mysleli že chytáš lelky.

  Otočili jsme, vrátili se zpátky do tábořiště a za malým keříkem jsme podle slunce našli správnou cestu.

  „Jak víš že musíme tímhle směrem“, ptá se Míra.

  „Je ráno, slunce vychází na východě a my musíme podle mapy na jih do Warburtonu a potom na severovýchod na Ayers Rock. Slunce musíme mít „polevu“, říkám mu moravsky aby rozuměl..

  Nikdy v životě bych netušil, že branně orientační soutěže ve mně zanechají tak velký pud sebezáchovy, při kterém si vzpomenu na zásady orientace v terénu. Míra poslušně zařadil a vyrazil a určitě mi byl zavázán za záchranu života. Ha, ha.

  Za to ho však čekal očistec. Projížděli jsme stále Gibsonovou pouští, ve které se po období dešťů vytváří jezera vymílajících do cest obrovské rýhy nebo díry a „kličkovaná“ je na světě. Poušť na krátkou dobu zarůstá ostrou trávou a keři, které s přicházejícím létem usychají. Dlouhou dobu jsme projížděli krajinou se spálenou trávou a černými rozpukanými kmeny stromů žárem ohně.Vždy jsem si představoval poušť samý písek, ale tady jsou pouště spíš buše. Jenom Velká písečná poušť má opravdové písečné duny, na kterých se ještě chceme po prohlídce kráteru po meteoritu projet. 

Expedice Austrálie 2005. V Darwinu	Expedice Austrálie 2005. V Cains
Expedice Austrálie 2005. Prales	Expedice Austrálie 2005. Prales
Zobrazit celou fotogalerii