Právě mě napadla další věc. Od doby opuštění Wiluny, to je čtvrtý den jsme každý den potkali jednoho jediného člověka. Dnes bychom se měli dostat do většího Warburtonu a jsme zvědaví co nás tam čeká. Že je tam kemp a pumpa víme z mapy. Co dál si jenom domýšlíme.

  Stále však projíždíme naprosto zapomenutým krajem vlastně hlavně proto, že vzdálenosti jednotlivých cílů nebo významných bodů na mapě se počítají většinou ve stovkách kilometrů. Povrchy cest jsou neustále velice špatné a střídají se díry s roletou protože je nikdo neudržuje.       

  S Petrem na sedadle navigátora jsme ukrajovali další kilometry a v jedné pasáži, kdy tatřička vcelku rychle uháněla / tím je myšlena rychlost někde kolem 30 km/hod./ se cesta na rovině hodně naklonila. Levá půlka cesty byla vymletá od tekoucí vody, půl metru mírně přecházela v náklon a pravá strana vozovky byla o půl metru výš. Musel jsem rychle rozhodnout kudy, zda levými koly po mírném sklonu vlevo až u vymleté strouhy nebo úplně vpravo po příkrém náklonu. Správná cesta byla ta první, ale Petr jako kdyby poznal o čem přemýšlím zavelel zastavit. To už bych nestihl a bez ubrání jsme prolítli levou stranou. Tatřička sebou ani nehnula a průjezd byl naprosto klidný. Po několika metrech Petr celou záležitost okomentoval slovy.

  „Dobrý, ale při nájezdu to vypadalo že chceš jet po svahu a to bys ji tutově poslal přes boudu. Neunese takový náklon při rychlé jízdě“.

  Asi stojí za zmínku způsob jízdy a možná i zacházení s tatřičkou. S Mírou jsme soutěžáci a také je to na stylu jízdy dost znát. Trháme rychlostní rekordy, ale mockrát se musíme nutít do pomalejší a opatrné jízdy, protože expedice je o vytrvalosti a umu tatřičku dostat až do cíle. Povrch vozovky se tak rychle mění, že kolikrát nestačíme dobrzdit před roletou a celé auto se rozvibruje div se nerozpadne. To jsou pro nás největší problémy, protože soutěžní auto můžeme krátkodobě přetížit a po závodě se vše repasuje. Tady se musí koukat na hodně dlouho dopředu a protože tatřičku navíc moc neznáme, jediný kdo s ní jede s citem a přitom na hranici možné rychlosti je Petr. K nezaplacení je jeho postoj k nám, kdy pouze ve výjimečných případech slušně upozorní. Určitě věří tomu, že každý z nás dělá maximum pro úspěch celé expedice, jinak by nás musel už dávno zabít.

  Když se po druhé hodině odpolední objevili na obzoru antény mobilních operátorů věděli jsme že za pár hodin budeme mezi lidmi. Ke čtvrté hodině jsme stáli uprostřed krámku ve Warburtonu a kupovali jsme si nanuky. Natankovali, napustili vodu, nafoukali rezervní kola, podívali se na tři bílé prodavačky, asi tak deset domorodců kteří si přijeli k pumpě natankovat a vyrazili bez povolení na cestu dlouhou 650 kilometrů k Uluru, posvátné hoře aboriginálů, domorodých obyvatel osídlující Austrálii již 40 tisíc let.

  Tak jako chodí Arabové do Mekky, tak aboriginálové chodí na svou posvátnou horu. Nevím jak to dělají, ale při tak velkých vzdálenostech mají docela honičku. Do dvaceti let domorodce cesta k Uluru asi nezajímá, pak se do čtyřiceti fyzicky připravují vyrazit a když ve čtyřiceti vyšlápnou na pár tisíc kilometrů dlouhou cestu, vrátí se v padesáti. To mají celý život co dělat. Zeptal bych se jich, ale dosud jsme přírodní necivilizované domorodce nepotkali a snad se nám podaří aby řekli, jak celý život chodí z místa na místo, což je vlastně jejich život. 

  Po masové  „barbeque“ večeři poblíž Warburtonu jsme pokračovali směrem na severovýchod, abychom ukrojili alespoň pár stovek kilometrů a stihli zítřejší západ slunce za „hlavičku hřebíku“ zatlučenému do středu Austrálie.

Těsně před koncem dnešní trasy se konečně někomu z nás podařilo na cestě někoho předjet. Ne že by tatřička byla tak pomalá, prostě tu skoro nikdo nejezdí. Několik kilometrů jsme před autem sledovali stopy velblouda. Stopy rozpláclých bačkor se klikatily ve světle reflektorů až se před námi objevila „jednokopečková ťava“ /to je po slovensku, jediná cizí řeč kterou znám/.

Petr zpomalil a jal se ji následovat. Zrychlila, zrychlil taky, ještě víc, on taky, upadla vysílením, ………………..on taky /blbost, pokračoval dál/. Velblouda jsme ve skutečnosti neuhnali, ale Ivan se mu začal obrovsky smát. Velbloud musel před autem uhnout a jak měl velkou rychlost, vzdaloval se od silnice obloukem.Prudce uhnout nemohl a aby se v  zatáčce  nepřekotil, musel se vyklánět jako na motorce. Vypadalo to velice směšně, protože velbloud nestřídá nohy jako třeba koně, ale chodí naráz oběma levýma a potom pravýma nohama. Při řezání zatáčky měl problém aby ho hrb nepřevážil a neudělal kotrmelec a tak vyvažoval. Ivan na něho z okýnka pokřikoval zakázaná slova a chechtal se mu.

  Velbloudi nemají v Austrálii domovské právo. To afghánci při stavění železnice dovezli na práci velbloudy a když se vraceli domů, vyhnali je do buše. V ní zdivočeli a je pravdou že v současné době jsou velice ceněny v arabském světě kvůli ozdravění chovu.

22.10.05 Cesta k Uluru./Druhý den v civilizaci./

  Vynechávám snídani, která probíhá ve stále stejné podobě jenom tentokrát jsem budil všechny já. Brzy jsme vyrazili na cestu a zanedlouho jsme dorazili k horám s nejvyšším kopcem Mt.Deering. Tatřička statečně šplhala do stoupání a za chvíli jsme byli na druhé straně.

  Po krátkém střídání se opakoval problém s benzínem a sportovec Ivan vyrazil napřed poklusem. Tušil před námi hranici mezi Western Australia a Northern Territory a asi nechtěl mít problémy s celnicí. Dojeli jsme ho až po několika kilometrech a museli jsme ocenit jeho výdrž ve vedru přes čtyřicet stupňů. Ještě k tomu do kopce. Jako jediný se v celém průběhu expedice snaží cvičit a udržovat si kondici nejen ranním cvičením na hrazdě tatřičky. To se mu to pak běhá. Ostatní se snaží v obrovských vedrech neplýtvat silami protože bude hůř. Na severu budou teploty nad 45 stupňů a hlavně vysoká vlhkost, při které se tak vysoké teploty snáší daleko hůře.

  Marně jsme čekali při překročení hranice do severního teritoria nějakou celní budku. Ani patníček s označením tam nebyl. Kdo by také jezdil stovky kilometrů a kopal díry pro patníky nebo stavěl boudu aby nám řekli že jsme v severní Austrálii.

  Neklamným znakem blížící se civilizace je fakt, že denně už potkáváme několik aut / pozor, několik je výrazem pro vyšší počet než „dvě“, to znamená tak tři /. O vzácnosti takové skutečnosti svědčí i to, že pokaždé auto zastaví, otevřou se okénka a posádky aut vymění pár vět. My to máme trošičku složitější protože historická tatřička je k vidění na australských cestách hodně málo. Posádka australského auta se pak vyptává kam jedeme, odkud jsme, odkud jedeme, kolik už jsme najeli a mnoho dalších otázek a většinou se končí u takticko technických dat tatřičky. Dokonce značku Tatra zde znají a nejednou jsme slyšeli.

  „Á Tatra, good“!

  Jeden ausies dokonce poznamenal./neumím to anglicky tak česky/

  „To je bývalý vojenský automobil“.

  Při loučení nám každý rád poradí co musíme v nejbližším okolí vidět. Informace jsou pro nás k nezaplacení, ale na druhou stranu nám to značně komplikuje život tím, že se nám rozšiřuje počet zastávek, narušujeme si harmonogram a navíc nám doporučují i pro nás málo významné cíle, protože tam kde se právě nacházíme v dalekém okolí nic jiného není. Zbytečně se dohadujeme zda vidět nebo ne.

  Dnes se však již nacházíme v „Central reserve“, oblasti ve vnitrozemí, kde je přírodních zvláštností mnoho / rozuměj tomu tak, že v naprosto rovné australské pevnině je zvláštností třeba i strom, který se metr nad zemí roztrojuje/. 

    Po jedné hodině odpolední /Austrálci nepoužívají pro hodiny 13-24 hodin, ale pouze dvanáct ráno a dvanáct odpoledne/, jsme za obzorem zahlédli vrcholky Kata Tjuta, hory vypadající jako pohozené obrovské kameny. Po půlhodině jízdy jsme stály u úpatí červených oblých skal vypadajících jako ocucaný bonbón /jak řekl Jenda /. Po zaparkování jsme se vydali na pěší túru mezi ocucané bonbóny a nadělali několik fotek. Zpátky jsme se vraceli s Jendou před ostatními. Nemohli se nabažit pohledem na vrcholky balvanů a stále rozebírali, jak by se dalo dobře podnikat v oblasti mytí tak velkých špinavých kamenů. Do konce života by měli co dělat.

Cestou zpátky říkám Jendovi, že by mě docela rozhodilo, kdyby nás tady někdo česky pozdravil. Po dvě stě metrech na mě najednou promluví protijdoucí osoba.

„Vy jste ti češi z expedice“?

Koukali jsme jako vyoraní a dali s nimi řeč. Byl to pár mladých lidí z Prahy, kteří byli v Adelaide na jakémsi sympóziu. Hned jsme je přesvědčili, aby pozdravili česky naše kluky až je budou míjet. Bude sranda. Petr s Mírou nás s nimi viděli a nepřekvapili jsme je, ale Ivan se toulal někde vzadu a když přešli kolem a česky ho pozdravili, strnul, otočil se a zíral. Oni šli klidně dál a Ivanovi jsme museli vysvětlit že bylo domluvené aby nereagovali a dělali jako že nic.

  Tatřičku jsme po zastavení podle očekávání nenastartovali. Včera se tankovalo a v karburátoru se opět usadily nečistoty. Rutinní oprava byla otázkou několika málo minut.

Petr musí navíc u nekvalitního benzínu navyšovat oktany přísadami.   

  U Kata Tjuty jsme se po dlouhých 1600 kilometrech napojili na asfaltovou silnici, která by nám měla vydržet několik set kilometrů až do Kings Canyonu, který leží severně ve Watarrka National Park. Uluru-Kata Tjuta National Park ve kterém se chceme přemístit k posvátné hoře Uluru neboli Ayers Rock, jsou národní parky o stupínek výš než přírodní parky kterými jsme projížděli dosud.

Po Tjukaruru Road upalujeme po krásném asfaltu, už jsme z domorodých názvů úplně „nasertiti“ ale tatřička si jenom brouká. Na její pohmožděné pravé přední kolo je to balzám a Petr se právě snaží vyhýbat se i nejmenším nerovnostem. Na horní palubě byla zatím vyhlášena soutěž o právo první noci /rozuměj kdo se první napije/ s posledním pivem, které se v ledničce nachází. Kdo první spatří Uluru, může pít první. Nenechávám si tuto šanci proklouznout mezi prsty a při prvním tušení vyčnívajícího vrcholku řvu jako zběsilý.

  „Támhle je, mezi čtvrtým a pátým stromem asi 30 stupňů ve směru jízdy vpravo. Zbývající osazenstvo horní paluby upřelo zraky vyznačeným směrem a úporně hledalo jenom kousíček vrcholu aby mohli odsouhlasit první doušek. Cesta se klikatila a tak se nám původní směr jaksi ztrácel a znovu a znovu jsme se snažili Uluru zahlédnout. Oči nám vypadávali z ďůlků,

já už se pomalu omlouvám že jsem se asi spletl a najednou Honza říká.

  „Kam čumíte, vždyť je tady nalevo“.

  A vedle nás ale na druhé straně hora jako kráva.

  „A nedostaneš ani hlta“, na to Marťas.

„Šlo o právo první noci a ne že přijdu úplně o všechno“, říkám.

  „Neměl jsi blafovat. Máš utrum“.

  Tak jsem přišel o poslední radost a zbyla mi touhu až do pozdního večera který strávíme v kempu v Yulaře. Tam si snad užijeme jídla a pití dostatek.

Expedice Austrálie 2005. V Darwinu	Expedice Austrálie 2005. V Cains
Expedice Austrálie 2005. Prales	Expedice Austrálie 2005. Prales
Zobrazit celou fotogalerii