Nejprve jsme zajeli až k úpatí Uluru neboli Ayers Rocku, abychom na něj vystoupili. Až na vrcholek vedou zatlučené kolíky spojené lanem, aby turisté při strmém výstupu neuklouzli.  Výstup však byl při teplotě vyšší jak 38 stupňů zakázán pod pokutou 5500 australských dolarů.

V korunách je to zhruba sto tisíc a protože byla sobota a na úpatí hromada lidí, nepozorovaný výstup jsme neriskovali. Kluci se vydali na cestu okolo obrovské skály a 9 kilometrů chůze mi dávalo sice malou ale naději, že než přijdou, výstup třeba otevřou. Věděli jsme to od českých turistů kteří přijeli se zájezdem a hned se k naší tatřičce hlásili. Já jsem si právě vleže srovnával v hlavě co budu psát a tak mi to pěkně šlo, že jsem se lekl až jsem se probudil když mě Míra zalechtal na chodidle. Čekali jsme spolu na otevření ale nedočkali jsme se. Po čtvrté hodině výstup nepovolili a později už se nemůže kvůli tmě. Dvě hodiny před západem slunce je výstup zakázán.

  Přejeli jsme na parkoviště vzdálené od skály vzdušnou čarou asi 2 km a čekali na západ slunce, při kterém podle dostupných zpráv hora mění své barvy. Parkoviště s několika desítkami vozidel bylo naplněné k prasknutí a tak jsme se zájmem očekávali představení. Celé divadlo začalo západem slunce za mrak kdy skála potemněla a po „odjezdu“ mraku opět zčervenala.

  Říkám Jendovi:   

  „ Až opravdu slunce zapadne, to bude nářez. Diskotéka s barevnou hudbou bude proti tomu hadr“.

  Čekáme další dlouhé minuty. Co už jsme viděli se ještě jednou zopakovalo a Jeník říká:

  „No že bych sem kvůli tomu měl letět z Evropy, to teda ne“.

  „Ale nediv se jim, oni nemají žádnou historii tak prostě koukají na šutr. Kdyby viděli náš Karlák /jako Karlův most/, padli by na zadek“.

  S tím jsem nemohl než souhlasit. Naši tři fotografové byli uneseni množstvím změn šutru při západu slunce a  namlátili obrovské množství snímků.

  Do Yulary, vesničky nedaleko skály jsme dorazili po setmění a za 60 doláčů jsme  v Ayers Rock Campground postavili tatřičku do kempu a spát jsme mohli za našich dvanáct stováků  v písku vedle ní. Takový „luxus“ nám vlastně ani nevadil. Jediné o co nám šlo bylo vykoupat se a vyprat si špinavé hadry. Já na tom byl nejhůř. Zabalil jsem si samá bílá trička a musel jsem každý den jedno vyhodit. Když jsem ho měl náhodou ještě druhý den už na mě koukali jako na špindíru. Na tmavých trikách špína vidět nebyla, všichni dělali machry a přitom smrděli jako kanálové. Ivan si jednou odložil červené triko, které nosí už čtrnáct dní na sedačku spolujezdce. Za chvíli Jenda opřený loktem o sedačku říká.

  „Já tak smrdím, že už se nemůžu ani cítit“

  „Tak si toho neber tolik a stoupni si kousek dál“, říkám mu.

  „No jo vidíš, to jsem nevěděl že intenzita vlastního smradu je závislá na poloze člověka“.

  „Co blbneš, už nemáš pod nosem Ivanovo triko“.

  „Fuj, už jsem si myslel že jsem po smrti a tleju“, na to Jenda.

  Našli jsme pračku, všichni jsme strávili hodinu pod sprchou a nikomu se z ní nechtělo. Když jsem jako poslední vylezl, všichni už stáli připraveni k odchodu do jediné hospody v okolí vzdálené tři kilometry. Těšili se na teplou stravu a nějaký „kýbl“ s pivem jak říká Jenda. Aby mi neutekli, rychle jsem přemáchl všechna trika v umyvadle bez mýdla a hodil je na šňůru aby do rána uschla.

  Dostihl jsem je až u výčepního pultu hospody Pioneer Lodge, za kterým hospodský zacházel s pivem jak s nějakou břečkou. Točil nahnědlou tekutinu bez pěny tak, že doléval do ostatních kelímků když mu v některém chybělo a cmrndal kolem, že to všechno ani jako točení piva nevypadalo. Prý dostaneme jenom jedno protože nemáme lístky že nejsme aboriginálové.

  „No to si dělají prdel“, vypěnil Míra.

  „Já že vypadám jako domorodec. Pusťte mě na něj“ a sápal se přes pult.

  Ivan mu rychle podal pivo a říká mu.

  „To je dobrý“.

  „Není a ať sem bleskem hodí tu břečku“.

  Bylo to nejlepší pivo za posledních deset dní ale jenom proto že bylo studené a po vysprchování. Po pár pivech jsme dali večeři, Míra menu ve kterém byl klokan, krokodýl, emu a kráva, ostatní nějaké steaky na barbeque a mohli jsme si večeři laskavě sami upéct.  

  Řada roštů a plotýnek a za nimi nás pět. Zábava k pohledání a to všechno každý za pět stováků českých. Pivo stálo kilo. Litr v tahu a já tímto končím s pečeným masem, protože dvakrát jsem měl tak „výborný“ steak, že jsem měl kus v puse a kus v žaludku spojený čímsi. Nevěděl jsem kam s ním zda dovnitř nebo ven. Statečně jsem to zvládl přijatelnějším způsobem, ale víckrát fakt už ne. Možná ta výroba stála za prd.

  Ještě jsme si poslechli trochu folklórní hudby z vydlabaných stromů a zalehli nedaleko tatřičky na trávník s vědomím že nám ráno vynadají.  

23.10.05  Kings Canyon  v National Park Watarrka.

  Včerejší den přinesl posun na trase pouze o 309 km, ale začínáme navštěvovat přírodní zvláštnosti, kvůli kterým jsme přijeli. Včera Kata Tjuta a Uluru, dne se chystáme do Královského kaňonu.

  Tatřička dnes nenastartovala ze zcela jiného důvodu. Nechtěl se otočit startér, nebo spíš nechtěl sepnout kontakt ve startéru. Jenda vzal velké kladivo a jal se opravovat. Když to Ivan viděl začal se smát a že ještě neviděl vzít na auto kladivo když nestartuje. Jendova úspěšnost byla sto procentní a startér sepnul. To se začal Ivan smát znovu.

  „Už jsem viděl koně blejt, převrácený komediantský vůz, ale opravit startér pětikilovým kladivem ještě ne“.

  „Až se mi jednou auto rozbije, vezmu na něj kladivo a budu před klukama machrovat“.

  Musím podotknout, že Ivan je na opravy aut slušně řečeno „méně zdatný“.

  Dobře jsem se zasmál při sledování těch dvou a šel jsem si ze sušáku sundat včera vyprané prádlo. Míra už měl plnou náruč svého, bělostně čistého a to ho pral v jaru. Stál u mého prádla a uculoval se. Moje prádlo bylo špinavější než před praním. Ale uschlo pěkně.

  Pak už jsme se vydali po Lasseter Highwai přímo na východ, slunce jsme po 150 km nechali po pravé straně a upalovali rovnou na sever.

  Ke Královskému kaňonu jsme dorazili hodinu po poledni a ihned jsme se vydali na prohlídku. Tvořily jí dvě trasy. První šestikilometrová vedla stěnou na hřeben a po něm šestikilometrovou trasou a prohlídkou z ptačí perspektivy. Trasa obnášela čtyř až šestihodinový výšlap s vcelku obtížným terénem na rozdíl od druhé dvoukilometrové trasy, vedoucí korytem kaňonu. Nazuli jsme pohory, nasadili klobouky se síťkou proti mouchám, naplnili lahve vodou a před pochodem se osvěžili. Já přes síťku, protože jsem si neuvědomil že mám na hlavě klobouk. Je tak jemná že ji okem člověk málo vnímá a hlavně jsme si na ni už zvykli. V ten okamžik jsem měl vodu snad všude jinde než v ústech. Všichni se mi začali chechtat a uznal jsem že to není nejlepší začátek. Aby se mi tolik netlemili zvedl jsem si síťku, napil se a zase jsem si ji stáhnul.

  Vyšlápl jsem a všichni se mnou ale v puse jsem měl chuť síťky přes kterou jsem pil. Odplivl jsem si abych pachuť zahnal a to už se všichni váleli smíchy. Kam jsem si asi mohl plivnout. Přímo před obličej do síťky. To už jsem bral jako špatné znamení a  po 300 metrech jsem se od rozřehtaných „turistů“ odpojil a vyrazil sám na kratší trasu. Nebudu šest kilometrů poslouchat jaký mám dnes príma den. Navíc si ani nevšimli že na tabuli před vstupem pod nádherným sádrovým širákem lovců krokodýlů visí teploměr a na něm 38 stupňů celsia. Výšlap při teplotě nad 30 stupňů je považován za rizikový čin. Alespoň bude od nich pokoj.

  Sám jsem mohl nerušeně pozorovat celý kaňon z jeho dna, kde žili aborigins před mnoha a mnoha lety.  Kings Canyon uprostřed národního parku Watarrka je významným územím aboriginálů. Tvoří ho průrva která vznikla  před 20 milióny let erozí zemského povrchu a postupem času se rozestoupila na šířku až několika set metrů. Dno kaňonu tvoří koryto řeky, kterým se v období dešťů valí velké množství vody svedené ze stěn kaňonu. Díky dostatku vláhy i po období dešťů, kdy se voda drží pod povrchem dna kaňonu, je celé koryto porostlé statnými stromy, mezi něž napadaly velké i menší skály uvolněné ze stěn kaňonu. Ve stínu stromů žije velké množství ještěrů a hadů a v korunách stromů papoušci a další zpěvné ptactvo. Hluku je tu víc jak na Václaváku. V jednom okamžiku mi přeběhla přes cestu ještěrka dlouhá přes půl metru. Obava z toho že by mě sežrala mě ani nenapadla, protože dvě třetiny délky tvořil ocas. Zastavila se, chvíli na mě koukala a asi věděla že jí lidi nesmí nic udělat tak se vůbec nebála. Pomaličku jsem si k ní sedl a zatahal ji za ocas.

Teprve potom se odklidila z cesty.

  Na konci stezky byla vyhlídka na stěny kaňonu vysoké přes 150 metrů s vysvětlením života aborigins na tomto území. Rodina aboriginálů zde měla ideální podmínky k životu z důvodu dostatku vody i potravy. Muž lovil ještěry a hady a žena vyšťourávala z opadaných větví stromů larvy. Fuj, to byla pochoutka.

  V roce 1993 byla oblast prohlášena za národní park a pojmenovaná na královský z důvodu velkého počtu druhů vegetace a živočichů.

Připravil František Blahout

Další pokračování   zde

Expedice Austrálie 2005. V Darwinu	Expedice Austrálie 2005. V Cains
Expedice Austrálie 2005. Prales	Expedice Austrálie 2005. Prales
Zobrazit celou fotogalerii