Kluci se vrátili z trasy a hlavně vedra unavení. Nejde jenom o výšlapy a jejich náročnost, jeden po druhém jsou nemocní a všechny bolí v krku. Nejfrekventovanější kuchyní je od začátku cesty lékárnička. Zásoby potravin udržujeme na minimu tak jen ať se nabouchají prášků. Hned po doletu do Perthu začal Míra a dodnes bere antibiotika, která moc nezabírají. Ivana začalo bolet v krku při vjezdu do CSR a Petr přestal mluvit po vypadnutí z CSR. Všichni pořád kloktají stopangin, polykají prášky a pijí vitamínové nápoje. Jenda ve funkci felčara je radostí bez sebe protože může ordinovat  a pořád se hrabe v lékárničce. Nulové výsledky léčení ho nezajímají hlavně že může mávat prášky a vyřvávat.

  „Kdo chce“?

  Každý studený nápoj údajně situaci ještě zhoršuje. Ve velkých vedrech je to s nimi ještě horší a zábaly na krk také nepomáhají. Nejhorší je to prý v noci a všichni nemocní jsou rádi když se ráno probudí živí.

  Noc jsme začali vedle silnice v příkopu po 481 kilometrech jízdy. Vyházeli jsme spacáky na šutry a mimo Míry spíme už všichni druhý den pod širákem. První noc mě otravovali různí brouci, kterých tu je bezpočet. Proto jsem se rozhodl večer postavit si z ochranné síťky stan nad hlavou. Vojenský spacák pro „lampasáky“ který jsem si vypůjčil oplývá už několik desítek let mnoha vymoženostmi. Je do mínus 20 stupňů celsia, má vyjímatelnou vložku, nafukovací madraci a ještě k tomu právě ochrannou konstrukci proti komárům a mouchám. Jenom je trošku větší a Ivan tvrdí že by ho nechtěl nosit. Já se ho ani nikam nosit nechystám a naprosto mi vyhovuje. První noc jsem všem ukazoval jak se stan ze síťky nad obličejem staví a vlastně jsem si to po několika letech zopakoval. Když jsem si ho chtěl postavit zlezlý ve spacáku a potmě, vzdal jsem to. Za jedno jsem se netrefil s konstrukcí do dírek a profesionalitu stavění zevnitř už jsem ztratil. Při rozednění si všichni všimli že se mi to nepodařilo ale hned si všimli že jsem po ránu postavil stan jinak.

  „Koukám že se v tom tvém „vývojovém spacáku“ dá stavět stan i uprostřed“, okomentoval ranní vstávání Petr.

24.10.05 Cesta národními parky do Alice Springs.

Dnešní ráno začalo přednáškou z příručky o přežití, kterou jsme dostali před  vstupem do pouště. Kluci se opět vrhli na lékárničku aby se probrali k životu a tak jsme my zdraví použili příslušnou stať z příručky  nazvanou  „Nakládání s mrtvolou“.

1.      Mrtvolu nechat na místě, aby ostatní neztratili morálku.

  Vzápětí po seznámení s prvním bodem všichni tři spolkli první prášek protože se jim nechtělo zůstat v příkopu u cesty.

2.      Shromáždit se a shodnout se na okolnostech úmrtí.

  Okamžitě se zahájila porada na které každý barvitě vylíčil své utrpení a pouštěl se do detailů jen aby zdůvodnil svůj přednostní nárok na další prášek. Jenda je podělil spravedlivě  a diplomaticky céčkem.

3.      Sebrat mrtvole všechny cennosti.

  Tak tohle neunesl Petr a že prý se nedá okrást kamarádem a začal stahovat snubák z prstu a odevzdal ho dobrovolně. Tady použil Jeník prášky proti stresu /prostě na palici/.

4.      Zabalit mrtvolu do stanu a obložit jí kameny aby ho nesežrala zvířata.

  První prohlášení, že by byl dotyčný alespoň po smrti užitečný se minulo účinkem a Míra řekl že by ho ty kameny tlačili v žaludku a jestli by raději nemohl něco na ten žaludek dostat. Opět dostali spravedlivě všichni tři další vitamíny v prášku.

5.      Místo označit, aby se dala mrtvola po čase najít.

  Všichni si rychle vzpomínali jestli doma nechali svojí fotku a pro jistotu jsme udělali všem nemocným poslední fotografie.To neunesl Ivan, začal rychle kloktat stopangin a dal ho kolovat.

6.      Po návratu do civilizace oznámit vše na policii.

  Žaludky se nemohli ztotožnit ani s jedním z předcházejících bodů a všichni tři potupně vrhli.                                             

  Že prý to dělá ten stopangin a Jenda mohl začít od začátku. Mé předávané nebo spíš vnucované zkušenosti se stopanginem nebere nikdo v úvahu a také to tak vypadá. Kloktat neumí pořádně ani jeden z nich a že ho nesmí polykat na to kašlou.

  V půl deváté jsme vjeli do West McDonnell National Park a první zastávkou byla terénní vložka, na které nám Petr ukázal jednu z mnoha dobrých jízdních vlastností tatřičky. Strmé stoupání na jeden z kopců a následný obtížný sjezd se nedá ani popsat a museli jsme ho pro jeho správnou představu vyfotit a natočit. Náklony tatřičky a strmost stoupání byly na hraně.

Osobně jsem se výstupu nezúčastnil a sledoval ho z údolí abych viděl jak si s ním tatřička poradí.

  Druhou zastávkou byl Tyllers Pass, ze kterého jsme sledovali široké okolí a nejvíc nás zaujala plochá hora o průměru 5 km, vzniklá dopadem meteoritu. Dávná pověst aboriginálů mluví o tančících matkách na mléčné dráze, kdy jedna z nich odložila své dítě do kolébky, aby si mohla zatančit. Dítě vypadlo z kolébky i  přes mléčnou dráhu a spadlo na zem. To jim stačilo k vysvětlení pádu meteoritu o průměru 600 metrů. To mimino musel být cvalík.

  Dnešní den je bohatý na návštěvy parků a třetí zastávkou byla Glen Helen na řece Finko River, která nás zdržela nejvíc. Domluvili jsme natáčení průjezdu tatřičky nedalekým brodem přes řeku a také jejím korytem z helikoptéry a protože byla volná až za půl hodiny, zašli jsme vykoupat do nedaleké zátoky. Zatopená průrva mezi dvěma skalami byla pro koupání ideální s osvěžující teplotou vody. Jenda si sedl na skálu a voda je prý pro něho moc špinavá. Nakonec vyklopil že neumí plavat ale nikdo mu to moc nevěřil.

  Do helikoptéry zasedl Petr s Ivanem a za volant tatřičky Jenda, který měl za sebou první průjezd brodem řeky Finko River. Koryto řeky překonával proti toku a záběry z vrtulníku se s pomocí pilota vrtulníku Petrovi povedli. S Mírou jsme zatím probírali u studeného piva další cestu.

Zatím nám společné soužití jak v tatřičce tak i celou cestu vychází. Každé delší spolužití více lidí na tak malém prostoru je provázeno dřív nebo později ponorkovou nemocí. Z důvodu časových ztrát musíme celou trasu předělávat a zatím jsme se na všem bez problémů shodujeme. Právo veta dosud nikdo nepoužil a doufáme, že pohoda vydrží až do konce. Jeníkovy neustálé hlášky jsou vítaným zpestřením každé činnosti a rozesmály by i největšího škarohlída.

  Po dalších 132 kilometrech na nás čeká město Alice Springs a vyrážíme abychom ho stihli ještě před setměním. Ve West MacDonnell National Park nás však čekají ještě dvě zastávky a jsou již tři hodiny po poledni. Ve Standley Chasim mezi skalami s vodopády a klokany s černými pacičkami jsme se zdrželi do páté hodiny a Simpson Gap, šestnáct kilometrů od Alice Springs , poslední zastávku v McDonnellově parku jsme stihli na poslední chvíli. 

Expedice Austrálie 2005. V Darwinu	Expedice Austrálie 2005. V Cains
Expedice Austrálie 2005. Prales	Expedice Austrálie 2005. Prales
Zobrazit celou fotogalerii