Pokračujeme přes pouště do Halls Creek. / 26.10.05/

  Včera jsme cestou nafotili termitiště až dva metry vysoká. Na těch co jsme viděli dosud bylo vidět, že se klukům termitím nechtělo moc makat. Tihle už staví velezámky. Jinak na krajině se nic nemění, často projíždíme pouští spálenou ohněm nebo porostlou suchou ostrou trávou a pouze občas se objeví zelené porosty tam, kde po deštích zůstala pod povrchem vláha.

  Kolem poledního dosahují teploty ve stínu 43°C, na slunci přes padesát. V pravé poledne jsme spatřily další přírodní úkaz charakteristický pro tropické pásmo. Ve vzdálenosti asi deseti kilometrů vzdušnou čarou jsme spatřili sloup prachu do výšky desítek, možná i stovky metrů. Velmi horké masy vzduchu vytváří proudění vzduchu, které roztáčí vzduch a vznikají tornáda. Jedno takové docela malé se v tu chvíli vytvořilo asi 20 metrů vedle tatřičky a jako by se chtělo předvést, jelo s námi podél cesty skoro kilometr. Sledovali jsme jak sbírá větvičky, trávu, prach a dokonce ohýbá stromky. Pojedli jsme cosi prachu z jeho roztančené kreace a za chvilku nás asi desetimetrové tornádovské miminko opustilo směrem do buše.

  V odpoledním vedru jsme krátce zastavili v Halls Creek, poslali jsme internetem fotky a povídání z cesty a marně jsme hledali restauraci na občerstvení. V Austrálii je ta zvláštnost, že pouze ve vybraných podnicích dostanete pivo nebo alkohol. V tak malém městě skoro nikdo nemá licenci na prodej alkoholu a museli jsme se dlouho vyptávat než jsme zjistili kde dostaneme pivo. Jenže motel, který vlastnil oprávnění k prodeje piva a alkoholu byl vzdálen 1 km, což pro nás byla v obrovském vedru nepřekonatelná vzdálenost. Typoval jsem, že další podobný podnik bude až tak po 300 kilometrech a ani  jsem se moc nespletl.

  Raději jsme vyrazili na další cestu celkem bez nálady, protože dva dny jedeme a jedeme a odbočku na Meteorite Crater jsme prostě minuli. Zajímavost na kterou jsme se všichni těšili a Ivan z toho byl docela špatný. Jízda autem pro něho moc není a raději chodí po kopcích. Kvůli Meteorite Crater a Purnululu děláme zajížďku několik set kilometrů a pak kráter vynecháme. Jet zpátky už by byla hloupost. Přes 150 km tam a potom zpátky plus prohlídka by byla další ztráta dne.

  Pokračovali jsme po Great Northern highwai na Wyndham s tím, že přesně při protnutí 128 poledníku musíme odbočit do Purnululu parku. Horizont pár kilometrů za městem nás však zastavil.

  Odbočku na Purnululu National Park jsme tentokrát neminuli. Před odbočením se ještě před námi objevila na obzoru řada světel a nikdo jsme si nedokázali vysvětlit co to je.

  „To je servis s náhradními hvězdami“, podal prosté vysvětlení Jenda, protože každý večer obdivně hledí na hvězdy, kterých tu je neuvěřitelné množství.

  Noční jízda po odbočení z hlavní silnice do Purnululu parku byla zatím tím nejobtížnější částí naší trasy. Hlavně tím, že přejezdy vyschlých brodů a výjezdy z nich byly velice strmé a dlouhé. Tatřička si s nimi poradila bez problémů, ale řidič musel použít všechny vymoženosti, kterými tatřička oplývá. Jediné na co jsme nesáhli byla uzávěrka diferenciálu. Už při vjezdu do parku jsme si museli otevřít vrata, na kterých byly snad všechny zákazy a povinnosti co se dají vymyslet. Pohon čtyř kol byl podmínkou a při strmých stoupáních na nezpevněném povrchu i nezbytný. Vzhledem k rozmanitosti povrchu byla páka zapnutí pohonu předních kol po páce řazení nejpoužívanější. Do mnoha sekcí s ostrými zatáčkami ve stoupání bylo nutné použít i redukované rychlosti, jejichž zařazení si vyžaduje zastavení auta. Velice časté řazení, použití předního náhonu i redukcí občas řidiči zamotalo hlavu, protože sladit tři „řadicí“ páky, tmu i malé zkušenosti s takovým terénem bylo vcelku náročné. Když přidám brzdu, plyn a spojku a do toho všeho ještě i volant, dvě ruce a dvě nohy je docela málo. Jenom Petr si hrál se všemi pákami jako klavírní virtuos a vyhazoval redukce i při jízdě. Několikrát dokázal při jednom sešlápnutí spojky zakvrdlat všemi třemi řadicími pákami.

  I přes veškeré snahy neprotahovat jízdu jsme 53 kilometrů absolvovali skoro za tři hodiny. Tam kde byla jenom krátká rovina a dalo se zařadit za tři byla opět roleta a trojka byla rychlostí, při které se každý chytal za hlavu, proč ji tam vůbec řidič dával. Pro ostatní méně zkušené nebylo couvání z poloviny výjezdu nic neobvyklého a chvíli trvalo, než odhad strmosti a správně  zvolený rychlostní stupeň byl ten pravý. Spády a stoupání byla tak strmá, že kolikrát nebylo možné v reflektoru světel  vidět cestu. Posvícení hledáčkem nebo přídavnými světlomety bylo nutností a několikrát se muselo zastavit a cestu hledat.

  Když se před námi objevilo Visitor Centre, osamělý domek „výběrčího daní“, samou radostí jsme hodili do schránky devět doláčů za auto a devět doláčů za každého z nás i přesto, že obsluha tam údajně nebyla již několik dní /možná týdnů/. Utrhli jsme si lístky a mazali na další část cesty navlas podobné té předešlé. Sedm kilometrů do Karrajong campu už bylo otázkou půl hodiny, chvíli jsme hledali předplacené „místenky“ a pod druhým  stromem zleva ve čtvrté řadě jsme rozbili noční tábor.

  Informace z tabule ve Visitor Centre hlásala, že v campu je voda ale pitná pouze po převaření. Ale hledej studnu když vidíš před sebe na půl metru. Hledáček jsme rozbili při průjezdu křovinami a točit se dokola po celém parku nebylo nejšťastnějším řešením. Naštěstí bylo v campu několik vozidel návštěvníků, jejichž vybavení bylo přinejmenším „masňácké“.

  Ze tmy jsme sledovali večeřící dvojici usazenou v křesílkách a svítící si plynovou svítilnou, slintali nad jejich voňavou večeří a čekali kam si půjdou umýt nádobí.

  To jim to trvalo. Schovaní každý za jedním stromem s ručníkem přes rameno s nadějí že už brzy vypadnou protože voda pro nás měla cenu zlata. Jenom se taťka s maminkovskými povinnostmi vzdálil od kohoutku, pět naháčů se vrhlo ke kohoutku, pitná nepitná se nejdříve nechlemtali vodou a potom polosedíc a pololežíc pod kohoutkem ve výši sotva půl metru nad zemí jsme prováděli očistu. Sprchu jsme si vyrobili tak, že jsme střídavě jedno i druhé rameno přitiskli k ústí kohoutku a  rozstřikováním osprchovali celé tělo. Docela zajímavá podívaná na nahá těla ve tmě tančící vedle kohoutku. Když se všichni nejenom umyli, ale hlavně po 42 stupňových vedrech i osvěžili, následovalo druhé kolečko protože jsme se vody nemohli nabažit..

 Nejen mouchy, ale mnoho dalších maličkostí začíná všem ubírat trpělivost a toleranci. Ono to není jenom o tom, že mouchy lezou do očí, uší a nosu. Pouze opravdu otrlí domorodci si dokáží much nevšímat a nechat si je lézt do všech děr na těle. První reakcí Evropana je mouchu zabít. Než si uvědomí že je to naprosto zbytečné, třikrát si plácne po tváři jen to pleskne, dvakrát si málem protrhne plácnutím ušní bubínek a když to jenom trochu dobře dopadne, mouchu lapenou do nosní dírky nadechnutím dostane až do krku.Tím sám sebe vytočí natolik, že stačí malinko jiný odstín hlasu při odpovědi na dotaz aby vypěnil.

Připravil František Blahout

Další pokračování   zde

Expedice Austrálie 2005. V Darwinu	Expedice Austrálie 2005. V Cains
Expedice Austrálie 2005. Prales	Expedice Austrálie 2005. Prales
Zobrazit celou fotogalerii