Purnululu National Park / 27.10.05/

Dnešní den je jedním z nejvýznamnějším pro Petra. Už doma tvrdil a tvrdí dodnes, že Bungle Bungle Range, neboli Tygří hory jsou něčím, co v Austrálii nelze vynechat. Po snídani v půl páté a dalším sprchování pod kohoutkem jsme vyrazili na první ze čtyř plánovaných zastávek v Purnululu, parku na severu Austrálie v oblasti Kimberley.

  K Echidna Chasun jsme to měli dalších asi 13 kilometrů rozbitými cestami. Průrva ve skále dlouhá skoro kilometr byla v některých místech opravdu úzká a do výšky, ve které se objevilo nebe, to bylo dobrých sto metrů. Tahle přírodní zvláštnost měla jedno obrovské plus. Byl v ní průvan, skály v hloubce sto metrů nebyly prohřáté a v průrvě bylo božsky chladno. Asi proto jsem začal vymýšlet ptákovinu, nasadil jsem k trháku u utekl jim o nějakých sto metrů. Jenom v jednom místě byla ve skále mezera, do které se dalo schovat. Když jsem viděl za ohybem vycházet Míru schoval jsem se do ní a když byl 20 centimetrů ode mne, vybafl jsem na něho.

  Lekl se chudák, že z toho mohl mít infarkt. Div si na zadek nesedl.

  „Zpátky z chladné průrvy se nám vůbec nechtělo ale čekal nás Frog Hole Gorge,/ žabí díra/ ke které byl přístup zakázán. Na konci žabí díry mělo být podle popisu jezírko, ve kterém mají žáby svůj ráj. Míra přečetl všechny tabule zakazující vstup a když neobjevil výši pokuty v případě porušení zákazu, přelezl zadrátovaný vchod do soutěsky a všichni pochopitelně za ním. Čekala nás jedna ze zatím nejtěžších pěších túr. Právě proto že stezka nebyla používaná ani značená, museli jsme ji nejprve vystopovat. Několikrát jsme z ní sešli a museli se vracet. Vysoká tráva řezala a píchala do nohou a končila u obrovského balvanu. Dál se stezka dala zvládnout jedině po skalnaté stráni a docela se to podobalo horolezectví. Přitom v každé rozsedlině byly uschlé listy palem na kterých to čertovsky klouzalo. Míra se prodíral křovinami a skalami a stále mi nedocházelo, co ho žene dopředu. Po půlhodině škrábání se kamsi a padání do neznáma jsme se ocitli na konci žabí díry. Míra nemeškal a vrhnul se do vody a v tom mi došlo, že je vlastně vodomil. Ale není mi jasné proč jel do Austrálie, kde je vody naprostý nedostatek.

  Voda v jezírku byla naprosto úžasná. Plavaly v ní žáby, vrchní žabák Míra a já, později se osmělil i Ivan. Petr vyhrožoval ať tam nelezeme že zplesnivíme a Jenda vodu nemusí ani na mytí tak proč by do ní lezl. Musím uznat, že žabí díra byla dosud mojí nejlepší atrakcí v Austrálii. 

To se stalo již při dlouhém přejezdu do Tygřích hor. Opravdu nádherný pohled na velké množství homolí s horizontálními pruhy stálo za mnohakilometrové útrapy v autě. Míra ohodnotil panorama hor slovy.

  „Tak tohle je naprosto ujetý“.

Jednotlivé vrstvy usazenin vystoupily nad zemský povrch a z některých vrstev opadala vnější ztvrdlá vrstva, zde začala působit eroze rychleji a odkryla červené vrstvy. Střídání jednotlivých barevně odlišených vrstev vypadá jako pruhy na tygří kůži.

  Vydali jsme se na  poslední túru tygřími horami ke Cathedral George. Obrovská skalní jeskyně shora otevřená přímo nabádala k úvaze o sídle aboriginálů. Zlom skalních stěn však naznačoval, do jaké výšky sahá hladina vody při tropických deštích. Ta byla asi dva metry nad našimi hlavami a bylo jisté, že v případě dešťů by v jeskyni nezůstal nikdo naživu

mohli jsme se vydat na zpáteční tří kilometrovou cestu ve 42 stupňovém vedru ve stínu. Pro nás pochopitelně žádný stín nezbyl, protože dopolední návštěvy ho všechen vyplácaly a na sluníčku v 50°C jsme se po kolena ve žhavém písku trmáceli zpět jako trosečníci pouštních karavan. V autě jsme se vrhli na cokoli studeného a zjistili jsme že plechovky s colou a pivem mimo ledničku nám postupně vedrem explodují. A to jsme se chechtali jako pominutí když nám o tom Jéňa Mařík vyprávěl.  

  Opět po setmění jako do Purnululu jsme se vydali na cestu zpátky. Před námi téměř tříhodinová cesta průměrnou rychlostí zhruba 15 km/hod a točení volantem jako o závod. Začínal Ivan a já mu do toho pomáhal krafat. Při výjezdu z jednoho vyschlého koryta se najednou nebe rozsvítilo. Při dlouhých jízdách bez živáčka a jediného světélka mimo hvězd nás to s Ivanem zaskočilo.

Po chvíli uvažování to mohlo být jedině protijedoucí vozidlo. Kde se tu tak pozdě v noci bere? Ausies pracují pouze do šesti a turisté nejsou takoví blázni jako my a cestují pouze za světla. Všude doporučují vynechat noční jízdy. Navíc záři, která se na obzoru objevila nemohli v takové síle vyrobit žádné světlomety vozidla. Najednou úplná tma a za minutu nám do očí udeřilo několik tisíc wattů. Ivan okamžitě odstavil tatřičku do křoví a čekali jsme co se vyloupne za hromadou přídavných světlometů. S úžasem jsme sledovali obrovský truck s patnáctimetrovým návěsem s cisternou.

  Co tady může dělat?

  „Jak vůbec projede hlubokými koryty a ostrými zatáčkami ve sjezdech a výjezdech. Ten návěs přece musí rozlámat“, povídám Ivanovi.

  „Asi zabloudil a vůbec neví do čeho jede“.

  A navíc, komu by tady vezl benzín. Několik stovek kilometrů za námi není ani jedna čerpačka.

  Motor vysoko objemového motoru s turbem si spokojeně v dáli pobrukoval a nevypadalo to, že by z toho byl řidič vedle. Naopak sjezdy a výjezdy podle zvuku motoru zvládal bez problému. Tisíc koňských sil cvičilo s cisternou jako s hračkou a začalo nám docházet, že ten chlap za volantem je frajer a nemůže to tudy projíždět poprvé.

  „No to snad ne“, říká najednou Marťas.

  „Ten veze určitě vozu do Kurrajong campu. Asi jsme jim všechnu vyplácali“.

  „Ale jsou zatraceně rychlí“.

     Po vyjetí z Purnululu National Park jsme opět přímo u silnice rozbili noční tábor. Za pět minut všichni tentokrát včetně Míry zařezávali ve spacácích pod širákem. Leželi jsme  před a za tatřičkou a Míra stejně jako všichni ostatní před ním, se ptal.

  „Zařadili jste alespoň kvalt a zabrzdili“?

  „To je dobrý“, zahuhlal jako odpověď z polospánku Petr.

  „Jestli z toho nemůžeš usnout tak si ho tam dej. První na řadě je Petr, ten spí pod kolem a to jí když tak zabrzdí“, ozvalo se ze spacáku Jendy.

Nevím jestli Míra usnul, ale dnešní porci pouze 130 ujetých kilometrů vyvážilo velké množství kilometrů nachozených.

Připravil František Blahout

Expedice Austrálie 2005. V Darwinu	Expedice Austrálie 2005. V Cains
Expedice Austrálie 2005. Prales	Expedice Austrálie 2005. Prales
Zobrazit celou fotogalerii