Odjíždíme z Tygřích hor do Kakadu National Parku. / 28.10.05 /

  Rána se nám začínají natahovat a je to moc dobře. Máme bordel v časech a jako jediný pečlivě přestavuji hodinky. Nikoho to stejně nezajímá a plácají neskutečné nesmysly při dotazu kolik je hodin. Nic to nemění na faktu, že vstáváme s rozbřeskem a víceméně je nám jedno kolik je. Tahounem je Petr, nejstarší člen výpravy, který určitě trpí stařeckou nespavostí. Hned za ním vstávám já, protože také trpím stařeckou nespavostí, ale o dva roky mladší. Dnes jsem se na hodinky podíval hned po otevření očí a zjistil jsem, že při rozbřesku jsou čtyři hodiny.

Čím více se blížíme k nejsevernější části Austrálie, zvedá se vlhkost a vedra se stávají ještě nesnesitelnějšími. Teploty přes 40°C s vlhkostí přes 80% způsobují obrovský výdej tekutin formou pocení a nestačíme je vůbec doplňovat. Neustálé mokro a pocení přináší pocit nečistoty a neustálého lepení se. Zajímavé je, že jsme si navzájem přestali smrdět. Ivan už může bez problémů nosit sandále bez ponožek, hygiena Míra se může klidně neustále umývat i když smrdí z nadměrného mytí, já se mýt nemusím vůbec protože je to stejné a Petr s Jendou smrdí aby netrhali partu. Petr to zdůvodnil tak, že jsme si na pachy, nebo spíš puchy navzájem zvykli.

  S přibývající vlhkostí se však množí mouchy. Jsme z nich už docela na prášky a při dnešní snídani začal cosi kutit Ivan s Jendou. Nepodařilo se mi zašít a musel jsem při vaření snídaně dělat přidavače Mírovi. Pokukovali jsme neustále co vymýšlejí, až jsme čaj připálili. Plastová vrtule s ochranným košem se mi zdála nějaká povědomá, Míra také konstatoval že je mu nějaká známá a Ivan začal natahovat provazy a vázat své horolezecké uzly.

  „Jendo, co to máš za ventilátor“? ptá se Míra.

  „Ten je vyndaný z Forda Focuse  WRC co nám nedávno při závodě vyhořel. Měl viditelné šrámy a polovina ochranného koše chyběla.

  „Přece ho nevyhodím, ten je dražší než celé tohle auto“, dodal Jenda a všichni jsme mu to věřili.

  Pak nám s Mírou došlo, že stejný ventilátor jsme spolu jezdili ve Fordu Escortu Cosworth.

  Ivan zatloukl do země kolík, druhou stranu ventilátoru provazem k tatřičce a Jenda  připojil k baterce. V okruhu pěti metrů tak rozproudil vzduch, že nám bylo o deset stupňů celsia lépe a mouchy se buď z jedné strany  rozmlátili o ventilátor nebo na druhé straně v uctivé vzdálenosti pěti metrů zoufale pádlovali proti větru a snažili se nás napadnout. Pochopitelně se jim to nedařilo a my měli naprosto pohodové ráno bez ochucení snídaně mouchami.. Všichni jsme se předháněli, kdo bude stát v průvanu a jeden druhému jsme kradli i trošičku pohybujícího se vzduchu. Ivan slíbil, že do příště to tak vymaká, že ventilátor bude na stativu fotoaparátu a můžeme se z něj radovat všichni najednou.

  Při zapnutí ventilátoru do elektriky koukal Ivan do čumáku tatřičky a ptal se Jendy.  

  „Ten naviják je na elektriku“?

  „Jo, jo“, Jenda na to a dál připojuje kabely do zásuvky.

  „A ten naviják je původní“?

  „Ne, ne, původně sem dodávali jiný s parním pohonem“.

  Před polednem  jsme pár desítek kilometrů před Wyndhamem odbočili doleva k Patry Lagooris National Reserve s úmyslem vykoupat se pod několika vodopády. Po mírném zabloudění u prvního nás další vodopád překvapil svou rekonstrukcí a bez osvěžení jsme se po stokilometrové zajížďce vrátili k cestě na východ po Viktoria highway do Katherine.

  Dnešní luxusní večeře, kterou Ivan připravil na barbecue parkovišti se zásobníkem vody byla opravdu mimořádná a Ivan si vysloužil velkou pochvalu. K večeři udělal topinky s kuřecími plátky, na to čerstvě nakoupené a vychlazené pivo a po večeři koupel s ruskou sprchou, kterou však všichni odmítli z důvodu dostatku vody a lili jsme na sebe hektolitry zázračné tekutiny. Vůbec se nám nechtělo opustit tak výborné místo.

  Po několika kilometrech jsme opět překročili hranici do Northern Territory a kluci chtěli na základě nařízení na ceduli o zákazu dovozu potravin házet všechno jídlo včetně zeleniny a ovoce do příkopu. Naštěstí je vidina blízké smrti z nedostatku potravin zadržela a všechno jsme si nechali když je taková tma a nikdo nás nevidí. Asi čtyři hodiny jsme neviděli ani  živáčka který by to na nás mohl žalovat. Jenom několik „Road Train“, silničních vlaků, nás předjelo nebo jsme je míjeli v protisměru. Jejich délka je fascinující a jenom proto, že v Austrálii nemají zatáčky nebo jenom mírné, mohou si tak dlouhé soupravy dovolit. Další dva vleky naložené na přívěsu a druhý truck na  dalším není nic zvláštního. Nejdelší asi 70 metrů dlouhá souprav má i čtyři přívěsy.

  Nejbližších deset kilometrů jsme projížděli hořící buší a nevypadalo to, že by někoho tento fakt vzrušoval. Že by bylo i v Austrálii populární vypalování suché trávy? Poprvé jsme na vlastní kůži zažili hořící buš i když několikrát jsme již vypálenou zemí projížděli. Zákazy o rozdělávání ohňů jsou jistě oprávněné a většina požárů prý vzniká při dělání barbecue.

  Dnešní den jsme se hodně posunuli vpřed po naší plánované trase a ukrojili jsme 586 km. Celkově máme za sebou z Perthu už 5680 km, což by měla být zhruba polovina expediční cesty ale všichni jsme přesvědčeni, že kilometrů bude daleko více.

Připravil František Blahout

Další pokračování   zde