Před námi je Katherine a Nitmiluk National Park / 29.10.05 /

  Dnes jsem nemohl dospat a dlouho jsem čekal až se probudí Jenda. Měl jsem na něj nespočet otázek kvůli předcházejícímu večeru nebo spíše noci.

  Jako každý večer jsme zastavili na jakémsi odpočívadle, kolem auta jsme rozprostřeli spacáky a zalehli jsme. Moc se od auta nevzdalujeme kvůli plazícím se živočichům, kterým auto smrdí a raději nás nechají na pokoji. Chvíli po usnutí najednou slyším jak Jenda volá.

  „Ivane utíkej“!

  Koukám co se děje a Jenda ve světle přijíždějících aut ve spacáku obrovskými přískoky se uhání schovat se za tatřičku. Turističtí opozdilci zajeli v noci na námi obsazené parkoviště a při objíždění málem přejeli Jendu i Ivana ležících uprostřed cesty. Naštěstí jejich zastávka trvala pouze tři hodiny ale celou dobu střídavě spouštěli motory kvůli klimatizaci. Moc jsme se nevyspali.

  „Cos to večer vyváděl před těmi džípy“? ptám se Jendy.

  „Když už jsem měl přední kolo skoro u obličeje, přestal jsem věřit že zastaví a raději jsem utekl. Ivana už viděli a zastavili tak mohl klidně spát. Přesto jsem mu chtěl zachránit život“.

  „To máš z toho, že musíš mít rovnou postel“. Kdybys vlezl do příkopu, nemusel jsi v noci zdrhat“, řekl jsem a vydloubl z pod lopatky větší šutr.

  Snídaně začínáme časově omezovat protože někdo nesnídá vůbec, někdo trochu a hlavně se vaří hodně čaje, který je chutnější než voda ohřátá na 40°C. O to dřív můžeme být na cestě a daří se nám najíždět hromady kilometrů a stíhat prohlídky.

  V Katherine jsme se zdrželi pouze krátce, doplnili u pumpy benzín a pití a pokračovali do Nitmiluku. Nádherná túra nazvaná Leliyn Walk v Edith Falls, vedoucí kolem stejnojmenné řeky skutečně oplývala několika vodopády a  byla největším lákadlem dnešního dne. Při podrobnějším studiu trasy zakreslené na tabuli jsem zjistil že jezírko na konci trasy je vzdálené od auta sotva 300 metrů. Po běžné přípravě na cestu jako jsou sluneční brýle, namazání opalovacím krémem, nasazení klobouků a hlavně nabrání vody do lahví vyrazili všichni na túru a já se vydal na opačnou stranu k jezírku.

  Celé dvě hodiny jsem měl pro sebe zatímco „přátelé v boji“ pochodovali celou dobu  v pětačtyřiceti stupních po úzké stezce k vodopádu, ne který jsem koukal přes jezírko. Cestou k jezírku jsem potkal hodně černého aboriginse s napíchnutou rybou na klacku za žábru. Jako bych podobný obrázek už někdy viděl. Chytání ryb v jezírku bylo sice zakázáno, ale domorodci mají buď domovské právo nebo neumí číst. Tady na severu jsou abigins stále černější  a černější. Jsme téměř na třinácté rovnoběžce jižní polokoule a neustále „přituhuje“. Začínáme překračovat 45°C ve stínu a rozeznávat obličeje aboriginsů jak jsou černí. Ještě jsem neviděl ani jednoho se usmát aby byly vidět alespoň zuby, protože bělmo očí mají z velkého vedra úplně zarudlé.

  Voda v jezírku byla velice teplá, ohřívala se tokem po skalách rozpálených až na 80° C a vodopádem padala do hloubky dvaceti metrů. Myslím že vanu si dávám doma studenější. Přesto byly dvě hodiny mými nejkrásnějšími za posledních čtrnáct dní. Z vody nemělo cenu vylézat a po hodině jsem měl na prstech rukou i nohou harmoniky /?řekne Katka/ a určitě bych nemohl v tomhle stavu dávat otisky prstů. To už jsem se rozhodl, že si špatně vyprané bílé tričko vyperu bez mýdla způsobem používaným našimi babičkami. Sedl jsem si na jeden kámen, nohy ve vodě a namočeným trikem jsem mlátil do druhého kamene. Výsledek se skutečně dostavil a mimo skvrny po krvi z nosu bylo triko bílé jako padlý sníh.

  Přitom jsem zaznamenal nějaký útok na nohy ponořené do vody. Rybky o velikosti kolem deseti centimetrů dorážely a okusovaly z paty rozmočenou kůži. Podvodní pedikúra nohou, říkám si. Začal jsem tedy chytat mouchy a házel je rybkám aby se snažily a pedikúra byla jak má být. Za chvíli bylo kolem obrovské hejno ryb různých velikostí a bylo zábavné sledovat jak dovádí. V akváriu nenajdete takové množství druhů.

Docela jsme se skamarádili a tak jsem mezi ně hupsnul. Chvíli jsem zůstal stát v klidu a v tom se do mě daly. Nohy jsem měl rozpíchané z posledního pochodu v ostré trávě a ryby začaly útočit na bolavá místa. Nic moc příjemného a když jsem viděl jak se přibližuje asi třiceticentimetrový dravec, vzpomněl jsem si že mám také vlka a bleskem jsem vyběhl z vody. Určitě by mě kousl do zadku.

  Dokončil jsem siestu a to už se vraceli ostatní z výpravy po souši velice sluníčkem znavení. Vyčerpání z vedra násobí vysoká vlhkost a marně jsem přemýšlel zda jsou tak zpocení, nebo mokří z koupání. A to ještě nenastalo období dešťů a neumím si představit jak to vypadá při deštích.

  Příjemnější stránkou naší cesty je samotná jízda tatřičkou. Na horní palubě máme neustále  otevřená okna a cirkulace vzduchu zajišťuje alespoň částečné chlazení. Ani mouchy neotravují a před jízdou je vždy vyženeme. Jsou mezi nimi někteří silní jedinci které se nepodaří vyhnat, při jízdě doráží úplně na všechny, občas vylétnou z okna, rozhlédnou se zda není na dohled zajímavější objekt zájmu a klidně zase vlétnou zpátky do okna. Nevím jestli jsou tak rychlí nebo tatřička tak pomalá.

  Rychle jsme vyrazili z Edith Falls zpět na Stuart Highway a po ní do nejbližšího městečka Pine Creek /v překladu borovicový potok/,  ve kterém začíná po odbočení na Jabiru okruh přes Darwin a Adelaide River, abychom se vrátili zpět do zlatokopeckého městečka. Po celém okruhu je velké množství parků které chceme navštívit.

Do Pine Creek jsme dorazili ještě před setměním a stihli jsme prohlédnout místní železniční stanici, dochovanou jako muzeum. Nádraží z konce předminulého století mělo mnoho zachovalých budov v historickém stylu ať už to byla budova výpravčího, s ním sousedící poštovní úřad který vyřizoval všechny zásilky vlakem, skladiště na přepravované zboží nebo nádrže na vodu pro parní lokomotivy.

Vybavení jednotlivých budov bylo ještě původní, ale celé muzeum bylo mimo provoz a bylo vidět, že se kdosi snaží dát starým a nepoužívaným věcem nějaký řád. Rozbitá okna a povalující se věci a papíry po zemi svědčili o tom, že tu však nikdo od minulého století moc nepospíchá.

  Pod oplechovaným depem stála stará lokomotiva s jedním vagónem, která nás zaujala svým výborným stavem. Byla po repasi, vyrobena byla v roce 1887 v Anglii a měla na sobě velký nápis „Northern Pacifik, Historical Train. Vagón vypadal jako přepravní na dobytek ale moc bych za to nedal že převážel lidi. Mohl to být i poštovní vagón ale na tom se nám nepodařilo dohodnout. 

  Kluci ještě obdivovali lokomotivu a já už si prohlížel průčelí nádraží připomínající osídlování Austrálie a najednou mi náhlý závan větru přinesl k nohám starý polorozpadlý kus papíru, na kterém bylo cosi anglicky napsáno. Papír se skoro rozpadal a nebyl to žádný pergamen. Opatrně aby se nepoškodil jsem ho donesl do auta a vložil mezi dva listy papíru. Později mi ho Míra přečetl a že prý je na něm cosi o schovaném pokladu a kde jsem to vzal.

  „To je jenom kamufláž abych tě trochu napnul“ a schoval jsem poklad. Až pojedu příště do Austrálie, určitě si ho vyzvednu.

  Věřil jsem tomu o to víc, že hned vedle nádraží byl již nefunkční, ale zachovalý zlatý důl. Žádný průvodce zde nebyl, nikoho jsme nemohli ani sehnat a tak jsem se rozhodli prohlédnout si ho sami. Činnost jednotlivých důlních strojů, jichž tu byla spousta, jsme si snažili vysvětlit sami a právě proto to bylo ještě zajímavější. Obrovská železná kola v průměru přes pět metrů, drtící stroje na rudu a parní stroje sloužící  k jejich pohonu byly sešlé, ale po repasi by mohli fungovat. Petr si zde vydoloval svou první unci zlata a tahal vozíky s rudou jako o život.

  V Pine Creek jsme se rozhodli strávit večer a po chvíli povídání si v místním „hotelu“o zlatém dole, zlatu a diamantech se Ivan přiznal, že umí brousit diamanty a že měl kdysi úmysl na nich zbohatnout. Naučil se je znát a brousit, jenom mu jaksi nevyšla druhá  část, prodávat je a cosi na nich vydělat. Dobře se to poslouchalo, protože i Míra kontroval svými znalostmi o drahých kamenech a najednou jsme měli každý tři piva / točí tu pouze třetinky/ a hlad velikosti pětikilové husičky se zelím a knedlíkem.

  Mezitím se spustil opravdu tropický liják, k zemi padaly provazy vody a naprosto vážně jsme uvažovali o přespání na terase hotelu protože jako jediný mám ve spacáku nafukovačku a ostatní by museli ve spacácích kraulovat.Stihli jsme ještě z nedaleké budky zavolat domů a já u ní strávil půl hodiny. Telefon mi zvedl Ferďásek a hned spustil

  „Už jsi mi chytil toho klokánka“?

  Odpověděl jsem že ano a že ještě musím chytit medvídka Koalu. Chvíli jsme povídali a já měl obrovskou radost že jsem ho slyšel. Pak už mi Kačenka sdělila pár neradostných pracovních věcí a mám neustále výčitky, že jsem ji v tom nechal.

  Přece jenom jsme si dali lacinou večeři, liják ustal, za půl hodiny bylo všude sucho a na noc jsme se vydali po Kakadu Highway do národního parku Kakadu kam jsme dorazili po ujetí dnešních 409 kilometrů.