Kakadu National Park. / 30.10.05 /

  Dnes ráno jsme se probudili všichni mokří jako kapři. V noci jsem zaregistroval že nějak vlhnu, ale nikdo nedokáže poznat jestli je to normálním pocením, nebo pocením z dostavující se choroby, která neustále obchází kolem, zatím je šestým členem výpravy a nemůžeme ji odehnat. Stále čekáme kdo je další na řadě. Odolávají dvě největší sušinky já s Jendou. Třetí možností pocení je skoro nejvyšší vlhkost. Petr začíná mít podezření že nám věci v autě plesniví a nařídil sanitární den.

  Všechny věci vyházet z auta, vyndat z igelitových sáčků všechno oblečení, vyprat, usušit a po vyčištění auta naskládat vše zpátky. Že bychom při tom našli konečně věci které hledáme již od začátku cesty? Úspěšně se nám o tom daří bavit už třetí den ale nějak se nedaří to zrealizovat.

  Po snídani jsem poprosil našeho felčara Jendu o zavázání odřené nohy, na které jsem měl neustále hromadu much. Náhlá ochota Míry mi připadla divná, ale myslel jsem si že má strach o můj život a chce mě zachránit. Chvíli něco kutil v lékárničce a po otočení se měl na rukou operační gumové rukavice, v nich skalpel, na ústech roušku a já už skákal do pralesa. Bylo na něm vidět že „sado maso“ je jeho parketa a že se mi chystá minimálně amputovat nohu nad kotníkem. Vrátil jsem se až po odložení všech nástrojů a po slibu, že mi to jenom vyčistí a zaváže. Při čištění jodisolem mě do rány bouchal ampulkou až mi tekly slzy a že prý musí rány otevřít aby je mohl vydesinfikovat. Pálilo to jako čert.

U krokodýla Dundee

  Jako první jsme si v Kakadu parku vybrali Waterfall Creek, známý jako Gunholm Falls. Už na začátku pralesní stezky visela obrovská tabule s varováním před krokodýly. Vstupovali jsme do deštného pralesa, kde byl natáčený film „Krokodýl Dundee“.

  Deštné pralesy zde skutečně vypadají podle našich představ a tak jak je známe z filmů nebo pohlednic. Močály s vodou, ze kterých mohl každou chvíli vyskočit krokodýl, vyvrácené staré stromy, všude plno rostlin kterými by se musel člověk mimo stezku prosekávat a na konci stezky azurově modré jezírko a v něm půlmetrové ryby.

  Hrozně moc se nám chtělo do vody ale na tu jsme si museli počkat až po výstupu nad 60 metrový vodopád padající do jezírka. Docela krkolomné stoupání při kterém jsem si na nohách nechal pantofle a pořád někam klouzal, nás čekala sestava několika jezírek, kde jsme se mohli dosyta vydovádět. Po prvním zaplavání jsme se dali všichni do práce, já pral opět prádlo a učil jsem to Míru, Petr natáčel krásné záběry, Ivan fotil a lezl po skalách a Jenda nás hlídal aby se nám nic nestalo. Idylka k pohledání.

  Ivan nás za chvíli vyprovokoval abychom s ním slezli asi desetimetrový vodopád. Pomalu jsme slézali kolmou stěnu a doufali že když spadneme do vody, moc se nám toho nestane. Před vrcholkem už bylo jasné že i tenhle pád by nemusel dopadnout dobře. Dávali jsme opravdu pozor a pomalu se sunuli k vrcholu vodopádu a po kluzkých mokrých skalách to bylo fakt o hubu. S funěním jsme přepadli přes okraj skály do dalšího jezírka nad vodopádem a lapali po dechu. V něm už se cachtal Jenda a říká.

  „Co blbnete, já tu byl za pět minut“.

  Museli jsme ocenit jeho horolezecké umění a marně jsme vzpomínali kde nás předlezl.

  „To není v rukách a v nohách panáčci, to je v hlavě“ a uchechtával se.

  Horní jezírko bylo již hodně hluboké a mohli jsme si i zaskákat ze skal do vody. Návrat nám Jenda po dlouhém přemlouvání ukázal a než jsme doskákali, ukazoval nám cestu při máchání si nohou ve spodním jezírku. Už zase tam byl dřív jak my.

  Natáhli jsme na sebe vypraná mokrá trička, Jenda se začal culit a vyhlásil soutěž  „Miss mokrý břuch“ / to je po moravsku /. Nehodnotila se velikost objemu pupku / to je po česku/, to by vyhrál Míra, ale vypouklost, neboli nesouměrnost oproti tělu. Soutěžili jsme dva, já a Míra, protože ostatní břicha nemají a Petr neměl mokré tričko.

  Po soutěži jsme se vydali na sestup, dole jsme se rozloučili s Dundeem pozdravem do pralesa a vydali se k dalšímu vodopádu Jim Jim Falls.

  Cesta k němu byla v takovém stavu, že všichni ji ohodnotili slovy.

  „Canning Stock Route je proti tomuhle sranda“.

Překonávali jsme několik brodů s vodou, průjezd s naší horní nástavbou byl pro nízké větve a stromy několikrát problémem a pískové podloží vyžadovalo několikrát zařadit redukované rychlosti. Na posledních patnáct kilometrů k vodopádu jsme potřebovali skoro dvě hodiny. Až k samotnému vodopádu se muselo ještě kilometr pěší stezkou. Ta se však ztratila po sto metrech a jenom občasné šipky ukazovaly, přes které kameny máme přelézat.

  K velkému jezeru pod 200 metrovým vodopádem jsme dolezli po čtyřech. Voda v něm byla oproti ostatním jezírkům krásně studená. Jenda ohodnotil velikost jezera výrazem „nepřeplavatelné“, ostatní vyrazili vodou k vodopádu a já jsem kryl Jendovi záda. Cachtal jsem se v chladné vodě a ani Jendův další výrok jezeru moc nelichotil.

  „Studené jako prase, do toho nelezu“.

  Podle mého odhadu 25 až 27°C.

  Dostal tedy fotoaparát a kameru a měl kluky vyfotit a nafilmovat pod vodopádem. Šklebili se, skákali, vystrkovali zadky a těšili se jak na vzdálenost 250 metrů budou krásné záběry. Jenda musel po jejich návratu zdrhat, protože vyfotil a natočil všechno možné jenom ne je. Moji maličkost na záběrech nebrali v patrnost. 

  Při návratu jsme se zastavili pár set metrů pod jezerem u krokodýlí řeky, ve které byly nalíčeny pasti na krokodýly slanovodní, postupující od moře krokodýlí řekou proti toku. Tito krokodýli jsou nebezpeční a útoční a mohou člověka zabít. V potravním řetězci jako jediní jsou nad člověkem bílý žralok a slanovodní krokodýli. Ti mají na zadní straně hlavy „senzory“ a ví v každém okamžiku kde má nepřítele takže nemá cenu se s ním prát. Člověk je pro ně kořistí a útočí na něho ne jenom při vlastním ohrožení. Sladkovodní krokodýli se na rozdíl od slanovodního člověka bojí a nebezpeční jsou pouze po rozdráždění.

  Raději jsme kolem krokodýlí řeky pospíchali hlavně kvůli dvojitému vodopádu Twin Falls. K nim nás čekala devítikilometrová terénní trasa stejně těžká jako dosud. Tušili jsme že bude velice nesnadné se do šesti hodin k Twin Falls dostat. Tatřička prolézala brody a násypy co to šlo a zdálo se že budeme mít štěstí. Místní rangers ale po celé trase nasypaly vždy po 50 metrech valy z písku, aby jim zapálení offroadisti nejezdili po lese závody a to nás docela zdržovalo.

  Najednou se před námi objevil jeden z největších brodů dosud. Několik off roadů stálo před brodem nebo obraceli na cestu zpátky. Protože jsme věděli že poslední dvě přírodní zajímavosti Jim Jim Falls a Twin Falls se dnes v 6 hodin zavírají, chtěli jsme se tam za každou cenu dostat. Začíná totiž období dešťů a v několika málo dnech se z těchto vodopádů stanou divoké řeky a vodopády, kam nebude přístup naprosto možný.

  Do brodu vjížděla tatřička s Ivanem za volantem a šedesát centimetrů vody s upozorněním, že v řece jsou díry a také krokodýli, nám mírně rozechvěla žaludek. V hloubce půl metru už bublal výfuk do vody a kdyby se motor zastavil, nikdo by ho neroztočil. Tatřička dvakrát sklouzla do díry ale redukce s předním náhonem ji bez problémů vytáhla. Ani krokodýli se neobjevili a mohl jsem pouze zkonstatovat, že jsme si na večeři předmáčeli těstoviny. Cenné minuty jsme však nedohnali a ani škemrání u místních rangers nepomohlo a museli jsme obrátit zpátky a bez večeře do půl osmé opustit park. Měli totiž všechno sbaleno včetně lodí, kterými se dá k vodopádu dostat.

  Ještě v noci jsme se přesunuli zpět do Cooindy, kde leží Yellow  Water Lagoon, jezero s velkým množstvím ptactva a také krokodýl sladkovodní. Petr dnes naměřil 357 kilometrů a polohu prý někde v Austrálii.

Připravil František Blahout

Další pokračování   zde

Expedice Austrálie 2005. V Darwinu	Expedice Austrálie 2005. V Cains
Expedice Austrálie 2005. Prales	Expedice Austrálie 2005. Prales
Zobrazit celou fotogalerii