Druhý den v Kakadu National Parku. / 31.10.05 /

Vyjížďka lodí po jezeře při rozednění, na kterou jsme se dostavili v plném počtu, stála na osobu 45 dolarů, což bylo pro naší peněženku neúnosné. Za to by se dalo ujet tatřičkou 650 km a takové mrhání bychom neunesli. Jsme zhruba ve třetině cesty, máme za sebou 6000 km, před sebou minimálně dvakrát tolik a už teď připlácíme každý 500 dolarů abychom se dostali domů.

  Na jezero jsme vyrazili pěší túrou a hned po odplutí lodě jsme se zasmáli výletníkům na lodi, protože možná jediného krokodýla co tam měli jsme si zapikolovali my. Dalekohledem jsme si ho okukovali ze všech stran a jako kdyby to věděl, dělal nám představení. Chvíli se potápěl, pak si o jakéhosi opeřeného živočicha čistil zuby, ukázal nám i okovaný hřbet a vůbec dělal že ho naše bezpečná vzdálenost několika set  metrů nevzrušuje. Přesto jsme byli neustále připraveni vzít nohy na ramena.

  Přesunuli jsme se na suchou část jezera, jehož dno bylo rozpukané suchem. Zaujal nás zde život místních želv, které mají krk delší jak krunýř. Pokud jezero vyschne, želva se zahrabe pod zem, svým dlouhým krkem si udělají díru na povrch a získávají tak potravu. Ženy aboriginálů dokáží díry vyhledat, klacky píchají do země až želvu najdou, vykopou jí, otočí na záda a za hlavu s dlouhým krkem ji dotáhnou na ohniště. Tak jak je i s vnitřnostmi ji nechají na ohni upéct, vnitřnosti dodají údajně masu tu správnou chuť a aborigins ji považují za výbornou pochoutku. Želva vlastně ani netuší, že si na zádech celý život nosí pekáč.

  Za zmínku ještě stojí účast mořských orlů s bílými hlavami, ibisů a volavek na naší návštěvě. Kachny nám předvedly svá hnízda vzniklé tak, že na vyschlém dnu jezera roste stromek, který zvedne hustou a uschlou trávu a kachničky si z boku udělají jenom díru a hnízdo je hotové.

  „Také by si mohly s sebou nosit nějaký pekáček“, povídá Honza a vylíčil nám je pěkně dozlatova s červeným zelím a bramborovým knedlíkem. Začíná se nám po české kuchyni stýskat a rychle jsme se vraceli k autu, protože jsme dnes ještě nesnídali.

Druhou naší dnešní zastávkou byl Nourlangie Rock a Angbangbang Galery, kde jsme viděli první malůvky domorodců na stěnách jeskyní. Po prohlédnutí mystického boha blesku Namarrgona a jeho manželky Barrkinji ve velice nevkusné poloze  / už tenkrát existovalo péčko/, jsme se přesunuli do zajímavějšího objektu Ubirr Rock, který představoval domorodou osadu. Jenda si vzal s sebou pro jistotu namočenou houbičku.

  „To jenom pro jistotu kdyby tam zase byly nějaké čuňačinky. Nemusím na to znovu koukat“, řekl.

 Nad rozsáhlým napolo vyschlým jezerem se vypínala hora, ve které jsme viděli několik obydlí a každé z nich představovalo byt pro současnou tak čtyřčlenou , tehdejší tak patnácti členou rodinu. 

Domorodci žili vlastně pod převislou skálou aby na ně nepršelo a v jedné rodině to měli dokonce tak fikaně vymyšlené, že jim přes obývák při dešti tekla voda a když zapršelo měli hned i uklizeno.Tím že žili ve skalách, měli neustále teplo a jediným problémem bylo sehnání potravy, jíž je tu velké množství. Neměli vlastně potřebu pracovat a také se to nikdy nenaučili. Ivan nám tohle všechno vypráví a Jenda se musel opět vyjádřit.

  „Bodejď by se to učili, podívej jak dopadli když se učili pít alkohol“. /Pozn. Domorodci neumí v těle odbourávat alkohol a tak jsou stále nalití /.

  Při tom všem měli asi dostatek času na malování po stěnách skály. Pokud si člověk představí při hodně fantazie pod převisem  jednotlivé místnosti, měly je vymalované hezky, pokud budeme brát že při tom nebyli střízlivý. Ale měly je vymalované na pořád. Některé prosté malůvky vydržely dodnes a jsou staré i tisíce let. Některé, kdy se postavička ze sešitu tříletého dítěte opírá o dvouhlavňovou ládovačku, jenom sto let.

  Uprostřed sídla kmene se dalo rozpoznat původní shromaždiště a možná i sídlo náčelníka, které bylo největší a mělo nejlepší polohu. Jenda tentokrát naštěstí houbičku použít nemusel a další návštěvníci mohou obdivovat nadále umění domorodců a navíc jsme zabavením houbičky zabránili dalšímu blížícímu se mezinárodnímu konfliktu.

  Večer jsme se ještě dohodli, že i přes informace o Darwinu, ve kterém údajně není co vidět, do něho pojedeme protože zajížďka činní pouze několik desítek kilometrů a Ivan si potřebuje nutně koupit australský širák právě v Darwinu.

  Informace o tom, že jsme leželi ve spacácích je nesprávná a musím ji upřesnit. Všichni leželi „na“ spacácích úplně nazí. Vlhkost se zde blíží sto procentům a při teplotě nad 30°C každý kousek oděvu na těle překáží. Všichni jsme se potili takovým způsobem, že se dalo okem sledovat jak krůpěj potu na těle vyrazí, postupně se zvětšuje a vzápětí steče po kůži. Rychlou ztrátu tekutin musíme nahrazovat neustálým pitím a tak to je pořád dokola. Každý se snaží hýbat co nejméně, protože každý pohyb vyvolá nadměrné pocení. Finále je až takové, že si na někoho sedne komár, ten na něj tupě zírá jak se zapíchne do kůže, saje krev a zadek mu bobtná vlastní krví. Kdyby se po něm ohnal, vedle sedne druhý komár a mohl by se ohánět do nekonečna. Vypotil by všechnu vodu a zemřel by na dehydrataci v naprostém vlhku. Říkáme, že to tu je jako v akváriu nebo v prádelně. Pochopitelně máme všechny věci mokré a lepí se na nás všechna trička. Dosud jsem jako jediný používal světlá trika a byl jsem neustále za čuně, protože je na nich všechna špína vidět. Teď mají naopak všichni tmavá trika pocením zasolená a já jsem „skoro“ čisťounký.

  Aby nebylo všemu tomu trápení konec, asi za hodinu spánku začalo krápat. Rychle jsem vlezl pod tatřičku, s Petrem to ani nehnulo a ostatní se nastěhovali do tatřičky. Nejdřív si tam museli uklidit několika denní nepořádek, protože všichni spíme venku a na postelích se nahromadilo neuvěřitelné množství odložených věcí. Pod autem jsem se jim uchechtával jak musí uklízet, pomalu přestalo krápat a všichni zase vylezli, že uvnitř se prostě nedá být. Za pět minut po ulehnutí vedle auta začalo opět krápat nebo spíš drobně pršet a všichni tři lezli opět do auta. Za chvíli už byl slejvák takový, že stékající voda z auta tekla rovnou do mého spacáku. Nebylo vyhnutí, musel jsem dovnitř také. Jenom s Petrem to vůbec nehnulo.

  Za trest, že jsem se jim pod autem uchechtával, schytal jsem to v tatřičce naplno. Všechny věci totiž naházeli na mojí postel a musel jsem se s nimi nějak popasovat. Co jsem mohl nacpal jsem do kapes u postelí a zbytek pozastrkoval pod postele. Spacák který jsem přinesl zvenku byl nejenom mokrý, ale i špinavý od červeného prachu.  Hrůzná představa že v tom budu spát. Při stěhování mokrého a špinavého spacáku do auta mi vypadl polštář a vydal jsem se ho ven hledat. Červenou napitou kouli jsem chtěl rovnou vyhodit, ale nakonec jsem ji vyždímal, dal na spacák a přes ní položil úplně mokrý, ale naštěstí ne červený ručník. Tak do toho hnusu jsem měl prosím zalehnout.

  Ostatní umdleně sledovali moje počínání protože usnout se v takovém nečase nedalo. Sedl jsem si mezi dveře na ledničku a chvíli sledoval jak ze mě kape pot.

  „Tohle je tak dobré na ožrání“, řekl kdosi.

  Vyndal jsem z lednice čtyři piva a dlouho po půlnoci jsme na protest proti nelidským podmínkám požívali alkohol. Slivovice se v tom vedru nedala pít a tak zůstalo u jednoho piva a střízlivosti protože třetinka ještě nikdy nikoho do kolen nedostala.

  „Vypadni z těch dveří, bereš nám kyslík“, ozvalo se při konzumaci z útrob tatřičky.

  Musel jsem s odporem a nechutí vlézt na mokrý a špinavý spacák. Tím se vzduch trochu pohnul za nadšeném jásotu všech ostatních. Všichni jsme se už těšili na ráno, kdy z parného akvária vypadneme.

Připravil František Blahout

Expedice Austrálie 2005, na vyhlídce	Expedice Austrálie 2005, vodopád
Expedice Austrálie 2005, u pralesu	Expedice Austrálie 2005, převoz
Zobrazit celou fotogalerii