Darwin a jeho okolí. / 1.11.05 /

  Ráno vlezl do auta Petr a jako kdyby nic poznamenal.

  „Co jste tu v noci šustili, skoro jste mě probudili“, a my přitom prováděli dvakrát stěhování národů. Že jsme spali u lesa přímo v ose přistávací dráhy blízkého letiště a že tekla voda proudem, ho celou noc nezajímalo. Zůstal po něm na zemi suchý flek přesně velikosti jeho spacáku. My jsme se nejenom pořád stěhovali dovnitř a ven, ale i počítali letadla na přistání a v mokru skoro nezamhouřili oko. 

  Pro zvednutí nálady jsme otevřeli bok tatřičky, vytáhli dva narvané šuplíky potravinami a alespoň se radostně kochali myšlenkou, že hlady určitě neumřeme. Kluci večer nakoupili zásoby na 2500 km dlouhou cestu na východ do Cairns. Dnes už máme za sebou celkem přes šest a půl tisíce kilometrů. Do Cairns, Brisbane a Sydney do Adelaide nás čeká minimálně šest tisíc a z Adelaide do Perthu dalších pět tisíc. Už teď víme že realita je někde u 18 tisíc kilometrů a začínáme počítat čas abychom stihnuli letadlo domů.

  První dnešní zastávka po vyjetí na Stuart Hwy byla sice neplánovaná ale dlouho jsme se na ní těšili. Vítal nás velký poutač krokodýlí farmy nedaleko Darwinu.

  Při placení vstupného 10 dolarů na osobu nechtěli  ani slyšet o slevě pro školní zájezd a tak jsme se po dosavadních zkušenostech snažili vynutit slib, že určitě nějakého krokodýla uvidíme. Jinde prý zaplatíme 25 dolarů a klidně slíbili co jsme chtěli a ještě na nás koukali nevěřícně při žádosti o garanci.

  Vzápětí bylo jasné proč na nás tak koukali. Měli tam krokodýlů stovky a dokonce takové rarity, o kterých je potřeba se zmínit. Měli tam krokodýly sladkovodní i slanovodní, australské i americké, od miminek počínaje až po šestimetrové obry. Američtí krokodýli byli taková nedochůdčata, zato australští byli pořádní chlapíci. Samička od bílého krokodýla sice nebyla bílá, ale světle hnědou barvou se od ostatních velice lišila a svými 6 metry to byl kus pořádné ženské. Dalším podařeným kouskem byl také macek a jmenoval se Big / v překladu prase /. Kdysi se zaklínil mezi stromy a slunce ho tak vysušilo, že mu na kůži zůstaly bílé fleky. To ho tak na celý život naštvalo, že se s ostatními krokodýly pere a pořád vyhrává a tak dostal nadosmrti samotku.

 Největším kouskem však byl krokodýl Charlie, ale ten už byl po smrti a ukázali nám jenom jeho obrovskou hlavu v shopu u farmy. Než ho ulovili, prostřelili mu hlavu a kulka mu uvízla za pravým okem. Přesto dokázal do svých 80 až 90 let dál tropit neplechy a při  své smrti vážil jednu tunu. Spodní tesáky mu lezli skrz horní čelist ven a vůbec bych se s ním prát nechtěl. Jendu docela bralo že měl nepravidelný chrup a proč prý si s ním neskočil k zubaři.    

  Prohlídli jsme ještě pár pánských okras jako klobouků, opasků z krokodýlí kůže za 200 dolarů za kus, krokodýlí kůže za 400 dolarů a plyšové mláďátko za 7 dolarů. Kdo vyhrál? Jasně, náš Ferďásek.

  U Batcheloru jsme odbočili do Litchfield National Parku a nejprve jsme míjeli několik uranových dolů. Našim cílem však byly vodopády v této oblasti. Učarovala nám nejen padající voda z desítek někdy i stovek metrů, ale hlavně nádherné koupání pod vodopády, které nám přináší úlevu a odpočinek z přehřátí v tatřičce. Obzvláště když k nim s Jendou nemusíme šlapat někam daleko. Skoro všechny se však vyznačují velice teplou vodou přes 30°C a osvěží jen na chvíli. O to déle zůstáváme ve vodě jenom Jenda má pořád řeči, že se snad v Austrálii ani neohřeje.

  K vodopádu Florence Falls jsme sešli po mnoha kovových schodech pro masňáky jak říká Ivan, který je proti jakémukoli zásahu do přírody. Pod schody byla vidět původní cesta po kamenitých výstupcích a určitě by sestup po nich byl zajímavější. Při šlápnutí vedle by se však člověk zastavil až v korytě řeky po desítkách metrů pádu a už by si moc nezaplaval.    

  Jezírko pod vodopádem bylo malé a plné kamenů, ale s dosud nejstudenější vodou / 25°C ?/ a Jenda odmítl plavat že by se nastydnul. Pěkně velké ryby se v něm proháněly a jakmile se někdo na chvíli zastavil, už ho začaly okusovat. Jakýsi ausies jim začal házet krmení a naši kluci okamžitě řešili, jak některou dostat na pekáč. Do ruky prý chytit nejdou a jedině je oběma rukama vyhodit na břeh. Vlezli si mezi ně, rybám to vůbec nevadilo a chtěli je dlaněmi vyhazovat i s vodou na břeh. Po mnoha neúspěšných pokusech to vzdali a měli jsme opět po večeři.

 pokračovali jsme na další Wangi Falls. Tak tady to bylo ještě snobštější. Do jezírka se dvěmi vodopády vedlo nerez zábradlí a schody a vodu snad ohřívali na „vanovou“ teplotu.

  „Tady už to snad zkusím“ lezl do vody Jenda.

  „No ale šetří s tím teplem. Dokonce mají pod jedním vodopádem vanu“ a ukázal na chlapa pár metrů nad hladinou jezírka ve skále, z které mu koukala jenom hlava.

  „Po večeři si tam vlezu, snad na vaně s teplem nešetří“.

  Fazole se slaninou, naše nejoblíbenější jídlo jsme však dojídali za tmy, na vanu se nedostalo a ještě večer jsme se přesunuli do Butterfly Gorge Nature Parku a ukrojili z naší cesty 383 kilometrů.

  V parcích začínáme být osamocení až na vzácné výjimky, protože návštěvnická sezóna už skončila a začíná období dešťů. Několik bouřek nás již minulo a máme docela štěstí. Všude však projíždíme loužemi nebo mírně poprchává. Vedra však nepolevují, v noci se špatně spí a zítra snad konečně zamíříme na jih.

Připravil František Blahout

Další pokračování (a předešlé díly)  zde

Expedice Austrálie 2005, na vyhlídce	Expedice Austrálie 2005, vodopád
Expedice Austrálie 2005, u pralesu	Expedice Austrálie 2005, převoz
Zobrazit celou fotogalerii