Butterfly, má Butterfly. / 2.11.05 /

  Čeká nás poslední pohodový den před dlouhou cestou na východ. Dohodli jsme se, že přesun do Cairns pojedeme i v noci, abychom alespoň trochu dohnali ztracený týden v Perthu. Před cestou však musíme s konečnou platností vyklidit tatřičku a vyčistit ji, aby se v ní dalo při nočním přesunu spát. Stále se to odsunuje ale Petr je z toho již nervózní a je jisté, že dnes už se tomu nevyhneme. Před dlouhou cestou se musí opravit prasklá rezerva, která bouchla Ivanovi na asfaltové silnici naštěstí hned po tom, co nás předjelo auto. Prasklá pravá přední pneumatika stáhla Ivana na pravý okraj tři metry za předjíždějícím autem a měl to o chlup. Utrhl se ventilek a duši můžeme vyhodit.

  Nějakým záhadným způsobem jsme se ráno před odjezdem ocitli v kabině já s Mírou. Máme podmíněné déčko /diskvalifikace/ na naší společnou jízdu protože jezdíme moc rychle. Dnes se nám při jízdě obzvláště „dařilo“. Nejprve jsme přejeli odbočku do parku, protože jsme právě úporně pouze hlavou a bez pomoci papíru a tužky počítali kolik je 4,5x 4. Než nám to správně vyšlo, byli jsme skoro dva kilometry za odbočkou. Naštěstí nás Ivan upozornil, otočili jsme a mazali zpátky. Jen co jsme odbočili na prašnou cestu, začali jsme počítat kolik otáček by musel mít motor, abychom dosáhli rychlosti 102,2 km/hod. Než nám vyšlo že by se motor musel při 5500 otáčkách přetočit, napíchli jsme se málem na málo otevřenou závoru do Butterfly.

  „Chrápete tam dole nebo co“? ozvalo se z interkomu.

  Do Míry jako když píchne a cestu k vodopádu notně poznamenanou včerejším večerním deštěm s hlubokými brody a loužemi jel s grácií krále silnic. V některých loužích se auto propadalo blátem až do půli kol a je velká škoda, že jsme průjezdy nemohli natočit. Kdo by ale lezl po kolena v blátě. Tentokrát si Míra pochvalu opravdu zasloužil a tak jsem mu ji před nastartovanou tatřičkou udělil aby pořád neříkal že kdyby se nepochválil sám, nikdo by to za něj neudělal.

Ptal jsem se Petra jestli se tatřička nějak jmenuje a že prý ne. Má s námi ale holka trápení. V každém případě se dá po měsíci ježdění říci, že umění ovládat tatřičku se u všech moc a moc zlepšilo. Všichni si zvykli na to, že se musí na zacházení s historickým vozem velice soustředit a mít cit pro řazení. První inventury formou počítání zubů v převodovce jsou již za námi a jenom občas je nějaký ten zoubek slyšet. Bývá to ve chvíli, kterou nazýváme „blbý den“. Chvilka nesoustředěnosti a už se ozve „chrocht“. A většinou přesně v okamžiku kdy si člověk řekne „teď mi to pěkně jde“. Několik diskusí o tom, jak za nás moderní technika řízená počítači mnoho nedostatků odstraní, máme za sebou. Probíráme zadní a přední náhon, ABS, EDS a vše co moderní auta umí. To naše žádnou tuhle vymoženost nemá ale o to je technicky jednodušší. Díky tomu by prý mělo vydržet celé dva měsíce.

  Po hodině projíždění bahenních lázní byla z tatřičky hrouda červeného bláta, která se úspěšně dovalila na úplný konec světa, odkud nevedlo nikam nic a pouze cesta zpátky až po dvou hodinách dávala šanci, že bude vyschlá. Vyrazili jsme k vodopádu opravdu nefalšovaným deštným pralesem a Míra ho ohodnotil stupněm čtyři, což je těsně před stupněm pět.

Do dokonalosti mu chyběly pouze liány a jedna ho v zápětí vzala po nose. Přehodnotil na pět a úzkou stezkou dlouho nepoužívanou jsme pokročili až ke skalám, přes které jsme si museli cestu sami vyhledat. Zapomenuté místo bez jakéhokoli značení v nás vyvolalo pocit badatelů, kteří nevědí, co je čeká za dalším ohybem. Jezírko s jediným přístupem do vody po spadlém kmeni stromu, bylo na okrajích samý žabinec a šéf žabáků a já jsme  do bílé vody charakteristické pro deštné pralesy vlezli. Ivan šel slézat opravdu vysokou a kolmou skálu, Jenda si stoupl pod ní že ho chytí kdyby spadl a Petr zahlédl ve vodě želvu a trpělivě čekal na skále že si jí natočí.

  Brody a louže po cestě zpátky už byly z velké míry vyschlé a jenom na několika místech se voda změnila v hluboké bahno. Při vjezdu do Douglas Hot Springs Nature Parku byl po včerejší bouři spadlý strom přes cestu. Auto jsme mohli před stromem odstavit a dvě stě metrů ujít pěšky.

Ale to né. Že prý se musí překážky odstraňovat a Míra chtěl vybalit motorovou pilu. Vrazili jsme mu do ruky nožík „rybičku“ ať si překonávání překážek užije. Moc se mu to nelíbilo ale když viděl jak Jenda trhnul za jednu větev a málem ulomil půlku stromu, šel mu na pomoc i bez rybičky.

  „Vidíš jaký je Jenda silák, holýma rukama si s ním poradí“.

  Tento druh stromu jsme znali z Petrova vyprávění a nesměli jsme pod něj stavět auto. Větve se mu totiž sami lámou a při sebemenším větru se celý strom poroučí k zemi. Je opravdu velice křehký a za pár minut jsme ho celý rozlámali holýma rukama a pokračovali k horkým pramenům jak už název „hot“ napovídá.       

  Domorodý název Tjuwaliyn jsme si naprosto volným stylem přeložili jako „vařená kachna“, protože na bublajícím, minimálně 60°C horkém  jezírku plavaly už předvařené kačeny připravené pouze na oškubání. Jenom hodit na pekáč a dopéct kůrčičku do zlatova. Jak se v té horké vodě mohly udržet na živu jsme nechápali. Strčil jsem do vody nohu a opravdu jsem si jí málem opařil.

  „Jendóóó, pojď se ohřát, konečně voda pro tebe“, volá Ivan.

  Obešli jsme jezírko až k jeho ústí, kde se z něho stával potok s úmyslem vykoupat se. I samotný potok bublal a nedalo se do něho vůbec vstoupit. Nějaký dobrák okamžitě vymyslel soutěž. Běh křížem krážem přes potok a horké prameny. Jenda s Petrem někde zaostali, my tři jsme to vyzkoušeli a pak už jsme je pouze navigovali kudy mají utíkat. Sice nám slézala kůže z nohou ale dobrácky jsme jim radili ještě horší cestu. Naše hadry a boty na břehu dávaly signál, že jsme si to už prožili. Teplomil Jenda se však nachytat nedal a nejen že do vody nevlezl, ale zkracoval si cestu po spadlých kmenech stromů. Petr už vůbec nemiluje horkou vodu a vzal to rovnou po břehu. Titul „uvařené vejce“ jsem získal já, protože prý už mám dost dětí a klidně mohu riskovat další nepoužitelnost.

  Sto metrů po toku jsme našli soutok, kde se míchal horký potok se studenějším. Ten studenější měl teplotu jenom 50°C. Ivanovy hodinky měří jenom do 50 stupňů, tam se zastavily a protestovali. Po zatřepání zahlásili „uvařeno“, víc už nezměří a náš tip na 60 stupňů u horkých pramenů dávám jenom proto, že jsme se na tom  usnesli. Já typoval tak 80°C ale to je opravdu asi moc. Místo jsme nazvali „Jeníkovi lázně“, moc se mu tam líbilo.

Zalehli jsme do soutoku dvou potoků a pouze při potřebě změny požadované teploty jsme se překulili o jednu až dvě otáčky doprava nebo doleva.

  „Jendo, sundej si plavky nebo se ti ten silonový materiál srazí“.

  Takže všichni úplně nazí protože je stejně po sezóně a nikdo sem již nechodí, jsme vleže ve vodě rokovali, co se zbytkem dne protože se nám odtud ale vůbec nechtělo. Na řadu konečně přišel úklid tatřičky a Petr ji přesunul k místu našeho koupání.

  Při prohřívání těl dostal někdo nápad že se vyfotíme v opravdu zapomenuté a neposkvrněné krajině s vyhřívaným potokem a chvíli jsme dělali blbosti a fotky pouze s klobouky na hlavě. Já jsem si nechal ještě ponožky protože se stydím.

  Vytahání věcí z tatřičky bylo dílem okamžiku, ale ta hrůza co s tím. Polovina věcí byla plesnivá, všechno mokré a špinavé a vedle potok s horkou vodou, do kterého Ivan zakázal i jenom plivnout. Všechno vyprat pod kohoutkem a špinavou vodu vylévat do záchodu. Máchat opět pod kohoutkem a vodu opět do záchodu. Všichni se nalítali jenom já, který pere průběžně způsobem našich babiček, jsem si z důvodu přebytku času několikrát vyhříval kosti v teplé vodě v potoku. Teprve po uložení věcí mi Jenda hodil na hlavu plnou tašku mých triček, kterých jsem neměl tušení.

  V tatřičce bylo plno vody z prasklé nádrže a museli jsme ji celou vysušit a potom vyčistit.  Při sušení prádla se na nás přihnala bouřka, jako kdyby někdo nemohl koukat jak se tím babráme. Za pět minut bylo po dešti, který nám rychle a hlavně pro nás bezpracně umyl tatřičku, měli jsme naskládáno zpátky a už jsme jenom dosušili mokré věci a upekli na večeři barbecue. Tentokrát bylo maso velice dobré, a nemuseli jsme jíst jako minule stoletou krávu ve slevě.

  Opět na noc jsme vyjeli směrem na jih. Druhý den se chceme zastavit v parku u Katamaranky a pak již pospíchat do Cairns.

  Spaní u silnice č.1 se nám moc nevyvedlo, protože auta jezdila celou noc a při průjezdu „road trains“ se nejenom chvěje země, ale desítky litrů objemu motoru mohou utrhat svým hlukem uši. S ujetými 355 kilometry jsme se také nepřetrhli.