Když ve čtrnácti letech usedl poprvé Pavel Červenka do motokáry se závratným objemem 50 ccm, bylo rozhodnuto, že svůj život definitivně spojil s motoristickým sportem. Dva roky na to již byl vicemistrem ČR ve třídě ICC A100 a získal cenu talent roku. O rok později k motokáře přidal formuli Ford 1600. Kartingu zůstal věrný i po roce 1998 a současně startoval i s pohárovou octavií a fiestou.

Soutěžní auto poprvé vyzkoušel před čtyřmi roky na sprintu v Kopné. Hondu Civic poté vyměnil za „šestkového“ myšáka, který sloužil až do letošní Bohemie, kdy jej nahradila modernější EVO osmička. Ta Pavla Červenku také dovezla k doposud největšímu úspěchu, k titulu mistra republiky mezi produkčními vozy v rallysprintech.

Za posledních čtrnáct let nasbíral Pavel Červenka za volanty motokár, formulí, okruhových i soutěžních automobilů celkem tři tituly vicemistra republiky a bezpočet vítězství, či umístění na stupních vítězů. Toho největšího úspěchu se dočkal teprve letos, když v nervy drásajícím závěru sprintu ve Vsetíně vybojoval titul mistra republiky v produkčních vozech. Završil tak pětiletku svého účinkování na tratích domácích rallye.

Ač by u jezdce začínajícího v motokárách a na okruzích člověk očekával, že i při soutěžích bude patřit k vyznavačům čisté stopy, ostatně velká enka, se kterými prakticky po celou dobu závodí, k tomu dokonce vybízí, patřil Pavel Červenka vždy spíše k těm, kteří nevynechali jedinou příležitost k tomu, aby vyslal svého myšáka do zatáčky dveřmi napřed. Kdo byl letos i vloni v Třebíči, nebo na minulých dvou setkáních mistrů v Sosnové, ví o čem je řeč. Kupodivu byl tento styl málokdy na úkor rychlosti.

Pavel zpočátku nepatřil k takzvaným velkým talentům, ale pod pečlivým dohledem zkušeného spolujezdce Jana Krečmana stoupal pomalu, ale jistě do české soutěžácké špičky. To vše s pomalu stárnoucím Mitsubishi Lancer EVO VI, který spolehlivě sloužil ještě v první polovině letošní sezony.

Na červencové Rallye Bohemia evo šestku nahradila, ještě novotou vonící, osmička. Syrový vůz vydržel na trati sice jen čtyři rychlostní zkoušky, ale i to stačilo k tomu, aby s ním Pavel na Liberecké erzetě zajel druhý nejrychlejší čas ve skupině. V Prachaticích, soutěži zařazené do ČMPR, již byly dětské nemoci vyléčené. Otevřela se tak cesta k prvnímu vítězství a rovnou v celkové klasifikaci.

Sprint v Pačejově přinesl druhé místo a ve Vyškově se již Pavel radoval z prvního vítězství v soutěži MČR, vybojovaného v těsném souboji se Zdeňkem Vlčkem. Z Červenky byl rázem jeden z favoritů na zisk mistrovského titulu, a svou šanci ještě zvýšil třetím místem na Labské rallye. Rozhodnutí mělo a muselo padnout ve Vsetíně. Ve prospěch Josefa Semeráda hovořil náskok devíti bodů a účast několika spřátelených posádek.

Karlovarská EVO osmička se po skvělém čase na první vložce usadila v čele produkčních vozů. Semerád se během dvou vložek dotáhl, takže po první rundě oba rivaly dělilo pouhých šest desetin vteřiny. Druhé průjezdy zahájil Pavel vítězstvím ve své skupině, ale již neměl kam spěchat. Semeráda totiž vyřadila porucha, takže na dalších vložkách si již bez problémů hlídal třetí místo, které k zisku titulu bohatě stačilo.

Řada dílčích úspěchů tedy konečně dostala tu správnou třešinku na dort, na kterou sedmadvacetiletý jezdec a tým lidí kolem něj čekal od roku 1992. Je tedy příležitost ke krátkému rozhovoru.

Využíváte při rallye i zkušenosti a návyky ze svých začátků s motokárou, nebo později s okruhovou octavií?

„Přímo ne, ale káry byly super na začátek, daly mi příležitost k tomu, abych se naučil lépe cítit auto a naučil jsem se s ním citlivě zacházet. Poznám co se s autem děje a mohu lépe navrhnout změnu v nastavení. Pohárová fiesta byla malé auto, které moc nejelo a hodně záleželo právě na čistotě jízdy, zatímco octavia byla velká a rychlá.

Pohárové závody byly vždy plné adrenalinu a krásně vyrovnaných soubojů. To mi na soutěžích chybí. Nemůžu se o nikoho opřít nárazníkem a velký rozdíl je i v tom, že soutěže již nejedu jen sám za sebe. Nyní mi do jízdy pořád někdo mluví, říká kam mám jet a také určuje taktiku, nebo se o to určitě snaží. To je největší rozdíl a dlouho jsem se s tím potýkal,“ řekl se smíchem Pavel.

Byť nepatří mezi jezdce, kteří by příliš často končili mimo trať, přišla řeč i na havárie, kterým se asi nikdo nemůže vyhnout. „S motokárou jsem zažil pár kotrmelců, také v octavii jsem zažil několik kolizí se soupeřem, který nechtěl, stejně jako já, uhnout. Největší ránu jsem ale dal asi v šestnácti letech s favoritem a pak v Příbrami 2002. Tehdy jsme, jak mnozí jistě pamatují, s myšákem pobořili hřbitovní zeď. Všechno zlé je k něčemu dobré. Tato havárie mi hodně rozumově nafackovala a otevřela mi oči.“

Již jsme nakousli, že přechodem do rallye si musel Pavel zvykat na spolujezdce. Poznal jich několik, takže jak hodnotí své partnery v rychlém voze? „V Pačejově 2001 jsme se u trati potkali s Tondou Tlusťákem. Znali jsme se z motokár a během řeči mi navrhl, abych s jeho hondou zkusil jet Barum rallye a bylo rozhodnuto. Do Zlína jsem přijel v pondělí s helmou, kombinézou, ale bez spolujezdce. Tonda nakonec doporučil Viktora Semelu a spolu jsme ten rok odjeli ještě čtyři další soutěže. Pro další rok jsme již měli od Jiřího Hasíka půjčené Mitsubishi Lancer EVO VI model 99. Před sezonou 2003 doporučili naši partneři vedle posadit mne zkušeného spolujezdce, který by mne dokázal posunout dál. V té době byl volný Jan Krečman, asi jeden z nejzkušenějších spolujezdců u nás. Po jedné zkušební šotolinové soutěži v Německu jsme se domluvili a jeli jsme pak spolu další dva roky. V loňském roce po Blovicích, kde jsme po poruše motoru přišli i o všechny mechanické agregáty tedy převodovku a diferenciály, jsme museli několik soutěží vynechat. Další pauzu měla na svědomí moje zraněná noha a Honza si našel jinou práci. Sezonu jsem proto dojel s Jurou Černochem.

Ten letos přesednul k Vojtovi Štajfovi a my jsme se naopak dohodli s Jirkou Volfem z týmu Milana Chvojky. To byla výhoda, protože měl zkušenosti s mitsubishi a pomohl nám i při stavbě nové EVO osmičky. S Jirkou jsme, až na pár výjimek, absolvovali celou letošní sezonu. První výjimkou byly Prachatice. Jirka byl s Milanem Chvojkou v Řecku na ME a tak za něj zaskočila Milanova dcera Zuzka. Po prvním krátkém svezení s novým autem jsme ho chtěli pořádně vyzkoušet a nakonec z toho byl skvělý výsledek.

Při prvním startu v ČMPR jsme vyhráli. Bylo to moc pěkné svezení, spolupráce se Zuzkou byla skvělá, ale zůstanu věrný spolujezdcům. Chlap je chlap. Podruhé nahradil Jirku Petr Novák. Příbramská rallye totiž kolidovala s Madeirou. Petr zaskočil skvěle a ukázal, že je výborný spolujezdec a pravý závodník. Škoda jen, že nám motor nevydržel a nemohli jsme se svézt déle.“

Zatím nejúspěšnější sezona je za námi, jaké jsou tedy plány před tou další?: „Doposud jsem se v žádné disciplíně moc neohřál. V motokárách jsem hned, jak to bylo možné přeskakoval do vyšší kategorie, pak jsem střídal káry a formuli ford, později fiesta cup a octavia cup, pak soutěže. Všechno mělo něco do sebe. Motokára je velký adrenalin. Jede, brzdí zatáčí. Je to asi nejlepší svezení. Na okruzích jsou zase krásné těsné souboje mezi mnoha auty, ale úplně nejnáročnější jsou rallye. Začíná se treninkem, pak se někdy i tři dny závodí.

Oproti okruhům, kde se jede kolem půl hodiny, je to po všech stránkách náročnější a největší výzva. Zůstanu tedy v rallye. Auto máme nové, vymysleli jsme spoustu změn a úprav pro příští rok, kdy největší prioritu budou mít velké soutěže. Obhajoba titulu ve sprintech bude otázkou financí.

Pokud vše dopadne dobře, rádi bychom s podporou našich dlouhodobých partnerů z nichž bych rád jmenoval firmy Karel Holoubek a.s., Mikos Aš, Egeria Chodov, Autodíly Kubeš, Pneucentrum Karlovy Vary, Auto Mělník, AP Motorsport a Pneusport Michelin zkusili i několik asfaltových soutěží v zahraničí,“ uzavřel Pavel Červenka.

Ještě před tím se však objeví tento víkend na setkání mistrů v Sosnové. Jistě by se nezlobil, kdyby po dvou druhých místech v posledních dvou letech okusil letos i vítězství.

Milan Hauer