Elsey National Park u Mataranky. / 3.11.05 /

  Bitter Springs je obyčejný močál, kterým protéká potok silně zapáchající po síře. Ve dvou místech udělali vlez do vody, která je naprosto průzračná až se do ní nechce protože je krásně vidět na hluboké bažinaté dno. Sirnatá voda vystupuje z hloubky až 100 metrů a je ohřátá na 34°C. Nedalo nám to a procházkou jsme navštívili i druhý vstup do vody. Jestli jsem díky svému omezenému čuchu na prvním místě téměř nic necítil, tady mě zápach síry málem srazil do kolen. Všichni hned nalezli do smradlavé vody přesto že jsme věděli, že se alespoň tři dny nebudeme mít možnost v autě umýt a budeme až do Cairns pěkně smrdět.

  Jak jsme tak seděli s Jendou a Mírou na schodech a máchali si nohy, Petr točil na kameru hady, klokany a brodivé ptáky s dlouhým ohnutým zobákem, říkám Jendovi.

  „Tak jsme se včera docela opálili, co“?

  Jenda měl spálená záda do ruda, břicho bílé a na něm červený flek po kousnutí od „ekologického“ mravence se zeleným zadkem kouknul na Míru opáleného dohněda.

  „Já se opaluji pouze lokálně“ a ukázal na flek od mravence.

  „Nesmíš se srovnávat s černými, podívej jak má proti nám světlý zadek Ivan“, ukazuji na holý zadek potápějícího se Ivana. Hned nám stoupla sebedůvěra.

  „Divné, doma jsem opálený hned, tady mají nějaké blbé slunce“, na to Jeník.

  Do auta jsme lezli všichni stejně smradlaví po síře s odhodláním, že musíme co nejdřív dorazit k 2500 km vzdálenému Great Barrier Reefu na východním pobřeží Austrálie.

  Dlouho nám to nevydrželo a ve vesničce Larrimah na  Stuart Hwy  jsme zastavili u „božího“ hotelu.

  Kdejaký starý krám z okruhu pětiset kilometrů sebrali a dovezli sem. Co se nevešlo do kůči honosně nazvané hotelem poházeli kolem a udělali z toho atrakci. Za pult dosadily dvě čarodějnice a výnosný job byl na světě, protože tady musí zastavit naprosto každý.

  Dali jsme si pět piv ale každé jiné abychom ochutnali co všechno se dá nazývat pivem. Věnovali jsme obsluze několik reklamních suvenýrů, prohlédli si domácí zvířata v klecích označovaných za zoologickou zahradu a dali se do řeči s personálem.

Petr totiž toužil po staré orezavělé SPZ z auta, kterou by rád namontoval na tatřičku. Nevyměnil ani nekoupil a dostal pouze užitečnou radu, že z každého vraku u silnice si ho může odmontovat.

V rohu baru stála knihovna a každý návštěvník  může za půl dolaru vyměnit svoji knihu nevratně za jakoukoli jinou. Ivan si vybral jakousi beletrii v angličtině a nechal jim tam českou detektivku. To si kluci australský počtou.

  Pak už jsme opravdu sedli do tatřičky, po deváté večer odbočili 24 km nad městem Tennand Creek na Barkly Hwy, zamířili přímo na východ a vylezli z ní až pozdě v noci po ujetí 788 km což při průměru cca 60 km/h byl vcelku slušný výkon.